J 10:1-9  Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají. Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci. Řekl jim tedy Ježíš znovu: Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.

Písně: 442; 607; 539; 327

První čtení: Žalm 23. (Kral.)

Introit: Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. (1,10–12).

1. K nejmenším dětem: Na tabuli je obrázek ovečky, pastýře a dveří a lidí v kostele. To je na tabuli. Ale také tu máme obrázky, které připravila maminka Jana pro vás nejmladší. Poprosíme ji, aby nám to vysvětlila. My starší si o tom budeme číst z Bible a poslouchat kázání. Vy nejmenší budete tvořit vzadu na koberci.

2. Milé děti, školáci,

jak jste sem přišly? Jak a kudy jste se dostaly do kostela? – Ukažte to a popište nám. – Dveřmi. Ano. To je správné. Šlo by to také jinak, dostat se dovnitř? – Vlézt oknem? Nebo dokonce rozbít zeď a vloupat se sem? Dělá to tak někdo? – Zloději, lupiči (lotři). Těch se lidé, kteří jsou uvnitř, bojí. Rozhodně zloděje a lupiče uvnitř nechceme. Poznali bychom je? – Ano, právě podle toho, že nevešli dveřmi. – Ale návštěva, která vchází dveřmi je vítaná.

Teď uslyšíme z Bible, jak o takovém vcházení a vycházení mluvil Pán Ježíš. A říkal to lidem, kteří tvrdili, že nevědí, co je Ježíš zač a kdo ho poslal. I když to na Ježíši poznat mohli, chovali se jako slepí a říkali, že nevědí, odkud je a nebo dokonce, že je to blázen.

Na to jim Pán Ježíš začal vyprávět takové přirovnání o pastýři, o dveřích a o ovčinci. Poslouchejte: Čtení evangelia vstoje. „Amen, amen, pravím vám…“

Víte, co je ovčinec? – Ohrada, do které se zahánějí ovce. (Zažeňte tam další k té jedné a na tabuli kolem stáda ovcí namalujte ohradu.) Proč se tam zahánějí? – Aby tam byly v bezpečí. Před kým? – Třeba před vlkem, před bouřkou, nebo právě před zloději a lupiči. Ovce potřebují ovčinec.

Do takové ohrady s ovcemi nemůže každý jen tak přijít a dělat si s ovcemi, co chce. Proč? – Protože ovce na něho nejsou zvyklé. Poplaší je to. Zmate. Běhají pak sem a tam, bečí a třeba pak i jedna druhou v tom zmatku potrkají, poraní. Jsou zvyklé na svého pastýře. Dokonce znají jeho hlas. Když slyší pastýřův hlas, vědí, že je on ochrání. Uklidní se. A těší se. Na co? Ovce se těší, že z ovčince půjdou na pastvu. Ano, ovce nemohou zůstat pořád v ohradě. Protože, potřebují obživu, čerstvou zelenou trávu. Ovšem tu si samy najít neumějí. I k tomu potřebují dobrého pastýře.

Ale jak se pastýř dostane dovnitř? Dveřmi. Ovčinec musí mít dveře. Zapomněli jsme je tam udělat. Pojďte je někdo přidat na tabuli.

Vchází pastýř. Obrázek

Písnička: Ježíši Kriste, pastýři náš, my tvoje ovečky známe tvůj hlas. (BTS 35)

Ale pastýř s ovcemi dlouho v ohradě nezůstane.

Co tedy dělá pastýř? – Otevře dveře (obr.) a ovce vyvádí na pastvu. Jak to dělá? Volá je jménem. Jak by se mohly ovce jmenovat? Někdy dostávají jména, jaká máme my: Maruška, Anička … Slyší na to jméno a jdou za známým hlasem, protože mu důvěřují. Jako vy, když slyšíte své jméno, tak zvednete hlavu. Víte, že vás volá někdo, kdo vás zná a když je vám ten hlas milý, tak za ním rády jdete. – Co pak se děje s ovcemi? Jak to Ježíš vyprávěl?

„Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas.“ Kráčí před nimi! – To není náhodou. On musí jít před nimi, aby jim vybral pastvu, po které jim nebude špatně. Aby našel pastviny, kde to ještě není vypasené na hlínu, ale je dost trávy. To ovce neumějí. Pastýř pro ně hledá i bezpečnou cestu. Nedávno jsem viděla ve filmu, jak se celé stádo ovcí jedna za druhou řítily ze skály, protože je tam nahnal nevychovaný pes. Všechny zahynuly. Tohle dobrý pastýř nepřipustí. Kráčí před nimi. Vybírá cestu. Ovce jdou za ním bezpečně a tak se dostanou na místa, kde je dostatek pastvy. Napasou se. Nebudou mít hlad. Zase další den zůstanou naživu. Pastýř se stará o jejich život. A je to dobrý život. Jsou zachráněny.

Tak to je hezký závěr vyprávění. S těmihle ovečkami to dopadlo dobře. S těmi, o kterých vyprávěl Pán Ježíš. Ale bude tomu někdo rozumět, proč to Ježíš takhle vyprávěl? Pomůže, když známe Bibli a vzpomeneme si na něco podobného. Například na ten Žalm 23., který četli konfirmandi. „Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku…“ Když učedníci slyšeli Ježíše, třeba si tehdy alespoň oni řekli: Vždyť tak jako Hospodin, tak stejně se o nás stará i Pán Ježíš! Vždyť i nás každého zavolal jménem: Petra a Jana a další rybáře a celníka…až jich bylo 12. A jak nás vede. S ním jsme v bezpečí a máme dostatek, radost! S ním k nám přichází život. Otevírá nám sám sebe, jako se otevírají dveře do pěkného domu, kde je dost místa pro všechny. Odkud můžeme pak vycházet ven a co je důležité: máme se zase kam vrátit. Nejsme jako ovečky, které bloudí a neznají svůj ovčinec. Ani nás neohrožuje zloděj, který by nás klidně prodal, nebo někde nechal opuštěné.

Proto Pán Ježíš řekl to zvláštní přirovnání : „Já jsem dveře pro ovce.“ Ty dveře vedou do bezpečí. Tam, kde je pravý život, kde je domov. Když my vcházíme každou neděli těmi kostelovými dveřmi dovnitř, připomeňme si to, že ty pravé dveře, kterými vcházíme k Pánu Bohu jsou v Pánu Ježíši Kristu, kterému jsme uvěřili. „Já jsem dveře,“ říká i nám. Já jsem vám připravil místo v domě u nebeského Otce. Amen.