Lk 11:14-20  Jednou vyháněl Ježíš zlého ducha z němého člověka. Když ten duch vyšel, němý promluvil. Zástupy se divily.  Někteří z nich však řekli: Démony vyhání ve jménu Belzebula, knížete démonů.  Jiní ho chtěli podrobit zkoušce; žádali od něho znamení z nebe.  Protože znal jejich myšlenky, řekl jim: Každé království vnitřně rozdělené pustne a dům za domem padá.  Je-li i satan v sobě rozdvojen, jak bude moci obstát jeho království? Říkáte přece, že vyháním démony ve jménu Belzebula.  Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto budou oni vašimi soudci.  Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království.

Písně: Ž 25,1-4; 675; 338,1-3.6-7; 190,1-4

První čtení: Ž 107,1-22

Introit: Lze vzít bohatýru to, co pobral? Může uniknout zajatý lid Spravedlivého? Ale Hospodin praví toto: I bohatýru je možno vzít zajatce, co pobral ukrutník, může uniknout. Já s tvými odpůrci povedu spor, já spásu dám svým synům. (Iz 49, 24n)

Milí bratři a sestry,

1. Démony vyhání ve jménu Belzebula, knížete démonů. To je velice vážné obvinění. A vyslovují je nebo si je spíš mumlají pro sebe – aby je Ježíš neslyšel, ti, kteří před okamžikem žasli, divili se nad mocí, jíž Ježíš vyhnal z němého člověka „démona němoty“ a vrátil mu řeč. Sňal z něj jakési pro­kletí, pouta, jimiž byl spoután zřejmě nejen jeho jazyk, ale i jeho duše. Ten člověk v úzkosti a ohrožení nemohl volat o pomoc. V radosti nemohl vesele zpívat. Byl uvězněn do izolace své němoty. Vydělen ze společenství s druhými. Zbaven možnosti komunikace. Toto pouto z něj Ježíš sňal. A zástupy, které tomu přihlížely, se divily. Avšak hned se pokoušejí nějak ten údiv zvládnout, nějak si tu věc vysvětlit po svém. Kde se bere taková moc? To není jen tak, to je jim jasné. Ale jak to je? Jedni vyslovují to obvinění. Další se neodvažují to říci tak ostře, ale mají také pochybnosti. Ježíš by měl nějak tu svou moc vysvětlit, prokázat její původ, ujistit je, že opravdu není nebezpečná, že ji má od Boha. Prostě ukázat znamení z nebe.

Zajímavé, viďte! Ne že by se okolo Ježíše nic nedělo, ale to, co se děje, zvláštní a mocné, vyvolává v lidech pochyby. Lidé se cítí znejistěni, když se setkali s Božím jednáním. Nejsou tím všechny problémy vyřešeny, právě naopak! To znejistění v sobě skrývá výzvu ke změně. Ke změně postoje, smýšlení i jednání. K přesunu životních jistot. Faraonovi v Egyptě brzy otr­nulo po každé Boží ráně a rychle se vrátil ke ztracenému sebevědomí. Také lidu Božímu na poušti rychle otrnulo. Brzy si začal pohrávat s myšlenkou k návratu do „jistoty“ domu otroctví. Zvláštní skepse jímá lidi při pohledu na Boží vysvoboditelské činy.

Naše nejběžnější otázka se snad trochu liší od pochybností zástupu, o nichž jsme četli. My máme asi spíš sklon pochybovat, zda Ježíš vůbec má nějakou moc. My přece nebýváme svědky žádných takových zázračných uzdravení. Má vůbec Ježíš nějakou moc skutečně na našem údělu něco změnit? Ale můžeme si tu uvědomit, že v podstatě to je jen jiná forma téže pochybnosti, která se ozvala v srdcích i ústech toho zástupu. Ano, oni něco viděli, zažili něco, nad čím žasli. Ale počkat: není to, co tu Ježíš ukázal jen nějaké mámení? Jen jakýsi trik, který nic v zásadě nezmění? Ano, nevyhání on vlastně jen čerta ďáblem? Není to vše jen ďábelská lest, do níž také Ježíš upadl? Tak to bude: má-li někdo moc nad zlými silami, pak ji musí mít od nich samých. Od „knížete démonů“.

Zkušenost nás učí být skeptickými k možnosti nějaké skutečné změny k lepšímu. Kolikrát už se lidé s nadšeným očekáván vrhli za nějakou vidinou skutečné a radikální nápravy. Kolik lidí už mělo za to, že jsou skutečně zachráněni, skutečně svobodni, že skutečně už žijí ten pravý život. Jako bubliny splaskly za čas takové naděje a představy. Není to tak i s tím němým, jemuž byla vrácena řeč? Jaká řeč? Co když svůj jazyk dá do služeb pomluvám a lžím? Nevyhání Ježíš démony ve jménu Belzebula, knížete démonů?

2. Ježíš zřejmě tyto naše námitky a pochyby dobře zná. Ani je nepotřebuje slyšet. Zná naše myšlenky. Vidí nám do srdce. A svým slovem nás z těch pochyb vyvádí.

Především: ta vaše skepse je málo skeptická, vaše kritičnost málo kritická. Jen se zamyslete: čerta ďáblem vyhnat nelze. K tomu by žádný „kníže démonů“ nikdy nedal svolení. Je nesmysl domnívat se, že mocí, kterou si vypůjčíme od zlého, se dá zlo potřít. To přece nakonec dobře víte nebo aspoň tušíte. Ale to znamená, že tam, kde je někdo z moci zla oproštěn, osvobozen, nemůže to být projev zlé moci. Tak neurčitá, nejednoznačná skutečnost není. Vždyť to znáte: rozdělené království neobstojí. Ďábel neustoupí sám před sebou. Silnějším zlem není možno vyhnat ani menší zlo. Takovou úvahu popírá už sama skutečnost, že tu zlo je, že pociťujeme jeho moc. Kdyby byl skutečně možný takový trik, z něhož ti lidé Ježíše obvinili, už dávno by tu zlo nebylo. Je-li satan v sobě rozdvojen, jak bude moci obstát jeho království?

A dále: nejde tu jen o nějaké myšlenkové cvičení. Tu vaši skepsi – říká Ježíš těm pochybovačům – vyvrací vaše vlastní praxe. Vždyť vy se také po­koušíte s tím zlým bojovat? Což tu nejsou vaši žáci? Nevíme, koho přesně měl Ježíš na mysli, ale oni to tehdy zřejmě věděli. Zřejmě v tom pochybovačném zástupu byli nějací náboženští učitelé, snad farizeové, jejichž žáci také vyháněli z lidí démony, pomáhali jim na svobodu od různých závislostí.

Avšak i my nakonec známe něco podobného. Všichni přece také usilujeme o pomoc, o vyléčení, uzdravení. A neupínáme se ke každému záblesku nápravy a uzdravení jako ke známkám alespoň částečného vítězství nad zlem? Tam, kde jde o výsledek našeho úsilí, tam jsme ochotni složit svou naději, očekávat něco dobrého. A tam, kde se setkáme se znamením Ježíšovy moci, tam ne? A tak se zdá, že problém pochybností o Ježíšově moci leží jinde, než by se zdálo. Není v tom, že by se Ježíš nedostatečně legitimoval, že by udělal málo pro to, aby nás přesvědčil.

3. Ježíš pak sám smysl toho, co učinil a činí, vysvětluje. Proti těm našim „skeptickým“ vysvětlením, na jejichž nesmyslnost poukázal, staví svůj výklad. Zve své posluchače – a s nimi i nás – abychom přijali a uznali tu změnu, kterou Ježíš do tohoto světa přinesl.

Zásah Boží moci, prst Boží, ano vlom nové doby, nového věku doprostřed této naší doby. Vlom Božího království doprostřed naší bezbožnosti, osvobodivého Božího slitování doprostřed naší opuštěnosti a bezmoci. Prolomení ohrad a bariér, z nichž některé jsme si sami nastavěli, zatímco jiné jakoby vyrostly samy a my jsme jejich růst mohli jen bezmocně a s úděsem sledovat. V Ježíši Kristu Bůh sám prolomil to úděsné mlčení, tu oněmělost, kterou nás dusil hřích a zlo. Bůh v Ježíši přišel tam, kde už nebylo možno volat o pomoc, neboť z lidských srdcí i úst vymizelo to pravé slovo a paměť na toho, k němuž je třeba se obrátit. V Ježíši Kristu a v tom, co se okolo něj děje, nás zastihlo Boží království. Ne, není to nějaký ústupek zlu, který by jen na čas uvolnil to sevření, v němž jsme, nýbrž rozhodující průlom do moci zla a smrti.

Řečeno obrazem: v Ježíši Kristu přišel ten Silnější, který učinil to, co se zdálo nemožné. Přemohl Silného a odebral mu zbroj, na kterou spoléhal. Proto Ježíš přišel. Ne, aby podnikl několik léčebných zákroků. Aby si nějakými triky či přesvědčováním získal naši přízeň či uznání. Nikoli aby nám pomohl shodit ze sebe tíhu života. Nýbrž aby o nás a místo nás svedl zápas se Silným – a svým vítězstvím aby nás vysvobodil z jeho moci. Před tímto útokem ten „ukrutník“ neubránil to, co považoval za svůj majetek. Přišel o zbroj, na kterou spoléhal. Všechny osvědčené a mocné zbraně toho Zlého u Ježíše narazily. Ježíš nepodlehl těm pokušením, kterým my i v dobrých snahách podléháme – a proto z toho podezíráme i jeho.

Nepodlehl pokušení jít cestou, která mu slibovala moc a úspěch. Odmítl Boží království nějak prosazovat. Odmítl právě vyhánět čerta ďáblem. Nedal se odvrátit od své cesty na kříž. Odmítl ze sebe střást břemeno vin druhých. Nezřekl se své lásky k lidem, kteří s ním jednali nepřátelsky. Sám sebe se zřekl – pro nás.

To je poselství evangelia: zde padly brány pekel. Tady došel dech zhoubné moci lidského – našeho – sobectví, které ničí život. Selhaly zbraně, jimiž nás ten Silný spolehlivě držel v šachu. Zbraň výčitek, lží, urážek a pomluv, zbraň obvinění, jež byly proti nám vznášeny z našich zlých skutků, jak jsme jedni druhým ubližovali. Jak jsme nenáviděli a pak se báli nenávisti druhých. Ano, jak jsme bojovali zlem proti zlu, pěstí proti pěsti, lstí proti lsti, mečem proti meči, a tak se jen více zaplétali do sítí zla. A do mlčení, v němž člověk už nemá kam volat ve své nouzi, v němž nemá ke komu se obrátit se svými díky. Boží odpuštění, které nám Ježíš svou smrtí daroval, tato pouta roztrhalo. Tak nás zastihlo Boží království – ne my je, ale ono nás. A jeho znamení tu jsou. Nebojme se jim věřit.

Modlitba Pane Bože, tys nás ve svém Synu zastihl svým královstvím. Zastihlo nás a zastihuješ nás ve všelijaké bídě a v područí zla. Slepé ke tvé cestě, hluché ke tvému slovu, němé ke chvále tvé dobroty. Prosíme tě, odpusť nám to. Osvoboď naše srdce od zahleděnosti do sebe a dopřej nám radovat se z přicházejícího Krista. Otevři naše rty a my budeme svědčit o tvé dobrotě. Amen.