Iz 5:1-7 Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata. Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí.  Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata?  Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm. Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.

Introit: Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budem zachráněni! Shlédni z nebe, popatř, ujmi se té révy, kmene, který pravice tvá zasadila. (Ž 80,20.15)

Písně: 103,1-3.8; 515; 309,1.2.7; 699

První čtení: J 15,1-11

Milí bratři a sestry,

milí…, přemýšleli jste někdy nad tím, proč jsme tak z kazatelny oslovováni? A dokonce ještě dnes, kdy už jen málokdo napíše druhému to slůvko milý/milá? Stačí jen strohé „dobrý den“? V církvi to dosud držíme; totiž to, že si navzájem jsme, nebo máme být milí. Je to proto, že předně jsme milí svému nebeskému Otci, Hospodinu. Od něho se to učíme. On už od pradávna projevoval ke svému lidu lásku. Nestyděl se dát svůj vztah najevo. A dnešní píseň o vinici nás nutí zamyslet se nad tím, jestli tak jako tehdy, i dnes není vztah lásky už jen jednostranný. Jen ze strany Boží. Jeho láska platila a platí stále. I když to je nejednou láska zklamaná a zraněná. Tehdy zbyl už jen prorok Izajáš, který to připomínal. A také naší generaci připomíná znovu, že jsme Hospodinu milí. A také my, jako ten Izrael, jeho smíme, máme nazývat „milým“, nám „milým Pánem“.

„Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici.“ Tak prorok začíná. V milostné písni odhaluje, jak to s Boží láskou k jeho lidu vypadalo. A dělá to formou podobenství, za nímž je i vysvětlení: „Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení.“ Podobenství se pro básně nebo písně hodí. Méně však už se pro milostnou píseň hodí téma soudu. Tomu mají posluchači porozumět teprve, když prorok píseň přezpívá a vyjde najevo, jaké jsou plody té mimořádné Boží lásky.

První část písně vykresluje pečlivou, namáhavou práci vinaře, jakou vynaložil na zbudování své vinice. Nejdřív vybral úrodný svah. Zkypřil půdu. Kameny vybral. Vysadil ušlechtilou odrůdu; „Sórek“ prý bylo dobré, lehké červené víno, které téměř nemělo pecičky. Pak uprostřed vinice vystavěl strážní věž, aby mohla být dobře hlídána před zloději. Do všech stran měli strážní možnost obhlížet krajinu a včas vinici bránit. A to, že vytesal i kamenný lis se žlábkem na odtékající vytlačenou šťávu z hroznů, svědčí o tom, že čekal jistou úrodu a užitek z dobře založené a opatrované vinice. Je to tu tak podrobně vylíčeno, že nemůže být pochyb, že vinař udělal všechno, co mohl. A že právem očekával dobré plody své práce.

Avšak ouha! V přírodě by se plodů dočkal a mohl by se ze své práce radovat. Ale s lidmi to dopadlo jinak. V písni je to sice obrazné, ale vysvětlení bude jednoznačné: „Čekal, že vydá hrozny, ona však vydala odporná pláňata.“

Jak je to možné? Kde udělal vinař chybu? „Co ještě se mělo pro mou vinici udělat a já pro ni neudělal?“ – Tak se ptá vinař. Tak se ptá Hospodin. A neptá se nějakých nestranných soudců, aby mu pomohli rozhodnout. Vinař se ptá vinice samotné. Díla svých rukou. Hospodin se obrací na svůj milovaný lid. Na ty, které posbíral a učinil je svým lidem. Které vyvedl z otroctví, opatroval na poušti, dovedl do dobré úrodné země, dal krále Davida a Šalomouna, ochránil mnohokrát před přesilou nepřátel, naučil je jako jediný lid na zemi znát zákon, který jim zaručoval svobodu a dobrý život. Jen kdyby při něm zůstali. Ale oni? – „Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata?“ Koho jiného se má ptát? Koho jiného volat k odpovědnosti? Ať oni sami posoudí, co se tu stalo. Nebudou nad tím muset zaplakat? Místo dožínkového veselí by měl být slyšet nářek jako o pohřbu: Jak jsme to dopadli? Co jsme to svému Milému způsobili za bolest? – Ale k tomu nedojde. Smutek a lítost tu projevuje jen jejich tvůrce, hospodář a Pán. O jejich lítosti neslyšíme nic. Jen zakyslé obličeje. To je tu v pozadí.

Podívejme se na ty plody pozorně. Ne že by se v té dobré a ošetřené půdě nic neurodilo. Urodilo se. Ale plody jsou horší, než kdyby nebylo nic. Kyselé, k jídlu ani k nápoji se nehodí. Žádné dobré a už vůbec ne ušlechtilé hrozny. Odporná pláňata, která navíc smrdí, takže ani jejich úklid nebude nic příjemného. – Rozumíme Bohu? Že píseň o Bím soudu je písní zklamané lásky? Ten který může snadno lidi přinutit, zvolil pracný způsob vinaře, který se dře a na výsledek své práce musí čekat a doufat? Na právo a spravedlnost. Na plody, které měly uzrát k tomu, aby se všem spolu dobře žilo. V hebrejštině je to, co se urodilo vyjádřeno slovní hříčkou: místo souzení přišlo soužení; místo zastání-zoufání. Zní to podobně, ale ve skutečnosti je to něco docela jiného. Vydávají to drze za ovoce, ale jsou to odporná pláňata. V lidu Božím už je to jako ve světě, kde se překrucuje pravda ve prospěch silných a zvýhodněných. Lže se o tom. Lidé se – dokonce i před Bohem – tváří, že vše je v nejlepším pořádku. Že právo a spravedlnost jsou dodržovány a každému se měří stejným metrem.

Ale tímto způsobem se Bohu vysmívají ještě víc, než kdyby o jeho zákonech vyhlásili, že je dodržovat nebudou. Ti, kterým bylo darováno všechno k dobrému životu, teď když mají totéž dopřát bližním, tak se s nimi hrdlují o pár korun, vystrkují je na okraj a jejich hlas záměrně zamlčují. Zastane-li se jeden druhého, pak ten první vzápětí podvede svého přítele. (Další kapitoly Iz proroctví jsou toho plné.) Mezi lidmi se urodilo zlo. Nečestnost. Závist. Chamtivost. Bezpráví. Útisk ubožáků.… V zemi se už nežije dobře. A Bůh musí hledět na plody, které nejsou k ničemu. Jeho láska byla k ničemu.

Cítíme jeho zklamání? Jak se může stát, že ušlechtilá réva na dobré půdě vynese odporná pláňata? Jak to? Jak se to mohlo stát? Jak je to možné? Co to znamená?

Takové otázky klademe obvykle my. Jak se něco nevysvětlitelného, něco proti všem předpokladům mohlo stát?! A čekáme, že Bůh nám bude odpovídat. Tady je to naopak. Lidé mají vysvětlovat. Co bylo opomenuto? Jak taková spoušť mohla vzniknout na místě, kde měla být kvetoucí zahrádka? Je to proto, že přestali poslouchat zákon? Je tohle příčinou? – To je, milí bratři a sestry, až následek. Tak je tu popsána záhada hříchu: ne nesplněný příkaz, ale zmaření Boží péče, obrácení v nic. Ne, že nejsme dost poslušní, ale že popíráme a zahazujeme, co jsme sami přijali. Nemilovat bližního a žít si sobecky jen pro sebe, to je plodem nelásky k Bohu. Když lidé pohrdnou Boží láskou a žijí, jako by jí nebylo, pak to takto začne vypadat. – A vůči Boží otázce neodpovídají nic. Mlčí.

Promluví však Hospodin. Prorokovými ústy v té písni o zmarněné lásce, zvěstuje soud: „Nyní vás poučím, co se svou vinicí udělám… Odstraním ohrazení, nebude už prořezána ani okopána, mraky ji už nebudou zkrápět deštěm.“ Můžeme se divit, že vinař tu vinici prostě nechá být? Že se přestane dál namáhat? A to je pro vinici konec. Vyroste na ní trní a bodláčí. Bude zdupána. Časem zapomenuta. – Cože? Že tu kdysi žil nějaký Izrael? Jakže? Že byla Evropa kdysi celá křesťanská? Budou se ptát kolemjdoucí.

Tomuhle skoncování asi budeme rozumět. To je pochopitelné. Nepochopitelná byla ta předchozí obětavá péče vinaře. Jeho starání a pak čekání a doufání. Ale teď? Soud musel přijít. Přišel právem. Je to tedy konec. Ano, v písni o vinici to konec je. Ovšem Izajáš pokračuje v prorokování dál. A Písmo pokračuje. A Boží zájem o jeho lid – ovšem je to lid pod soudem – nepřestává; ba dokonce se rozšiřuje do široka a daleka. Také na jiné národy, na které brzy i v proroctví přijde řeč. Bůh ani po tak trpkém zklamání nepřestal toužit po právu a spravedlnosti na zemi. Po dobrém ovoci na své vinici. Jak by však mohlo ještě něco dobrého vyrůst z té pustiny, z rozlámaných, vysušených zašlapaných vinných kmenů?

Bůh do té nehostinné země – někdejší krásné a voňavé vinice – přišel sám ve svém Synu. Taková je jeho láska! Jeho milovaný Syn se postavil mezi ty pahýly a pověděl jim: „Já jsem ten pravý vinný kmen a můj otec je vinař…“ Boží úsilí a obětavá práce nepřijdou vniveč. Nebyly nadarmo. Ukáže se to ovšem zvláštním způsobem: Soud proběhne. Soud musí proběhnout. A skrze Ježíše jsme do toho soudu vtaženi také. Jsme opravdu lid pod soudem. I my. I nás se ten příběh o ne/úrodě na vinici týká. Ale nyní je tu ten nový, pravý vinný kmen, k němuž jsme zváni, abychom se přimkli a jen tak soud přečkali. A jen z jeho sil nesli ovoce. Z jeho trvalé lásky, která se projevila na kříži. Tam se uskutečnil soud i náprava. Tam právo i spravedlnost povstalo s Kristem k novému, věčnému životu. K životu v Božím milování.

Modlitba: Náš Pane a Bože, v Ježíši přišel na zemi pravý, krásný plod tvé lásky. V něm je na zemi darována nová naděje pro nás hříšné a zplaněné. Děkujeme ti za to. Amen.