Mk 5:1-20  Přijeli na protější břeh moře do krajiny gerasenské. Sotva Ježíš vystoupil z lodi, vyšel proti němu z hrobů člověk posedlý nečistým duchem. Ten bydlel v hrobech a nikdo ho nedokázal spoutat už ani řetězy. Často už ho spoutali okovy i řetězy, ale on řetězy ze sebe vždy strhal a okovy rozlámal. Nikdo neměl sílu ho zkrotit. A stále v noci i ve dne křičel mezi hroby a na horách a bil do sebe kamením. Když spatřil zdálky Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem  a hrozně křičel: Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!  Ježíš mu totiž řekl:Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!  A zeptal se ho:„Jaké je tvé jméno? Odpověděl: Mé jméno je‚Legie‘, poněvadž je nás mnoho. A velmi ho prosil, aby je neposílal pryč z té krajiny.  Páslo se tam na svahu hory veliké stádo vepřů.  12 Ti zlí duchové ho prosili: Pošli nás, ať vejdeme do těch vepřů!  On jim to dovolil. Tu nečistí duchové vyšli z posedlého a vešli do vepřů; a stádo se hnalo střemhlav po srázu do moře a v moři se utopilo. Bylo jich na dva tisíce. Pasáci utekli a donesli o tom zprávu do města i do vesnic. Lidé se šli podívat, co se stalo. Přišli k Ježíšovi a spatřili toho posedlého, který míval množství zlých duchů, jak sedí oblečen a chová se rozumně; a zděsili se.  Ti, kteří to viděli, vyprávěli jim o tom posedlém a také o vepřích, co se s nimi stalo.  Tu počali prosit Ježíše, aby odešel z těch končin.  Když vstupoval na loď, prosil ho ten člověk dříve posedlý, aby směl být s ním.  Ale Ježíš mu to nedovolil a řekl: Jdi domů ke své rodině a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval.  Ten člověk odešel a začal zvěstovat v Dekapoli, jak veliké věci mu učinil Ježíš; a všichni se divili.

Písně: 168; 635; 314; 182

První čtení: 1 Tm 1,12-17

Introit: Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu. Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: „Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se.“ (Ž 126,1–3)

Milí bratři a sestry,

Betsan, Hippos, Damašek, Gadara, Rafana, Kanatha, Dion, Pella, Gerasa a Rabbat Ammon. To je deset měst, Dekapolis, rozkládající se v Zajordání. Politicky bylo toto území osamostatněno od židovské správy. Na severu se tohoto kraje dotýká cípek Genezaretského jezera, čili moře Galilejského, po kterém sem Ježíš na lodi připlul. Málokdy v kázání začínáme geografií. Ale dnes je to potřeba, protože i evangelista Marek tak začíná. Sděluje nám, že další konflikt a zápas Pána Ježíše se silami zla se udál na podivném místě. Pro Markovy čtenáře to asi také nebylo místo známé. Stejně jako pro nás. Tolik však podle řeckého názvu rozuměli, že Dekapolis nebylo židovské prostředí a že tedy Ježíš vstoupil na území pohanů. Jako Žid se tomuto místu nevyhnul a nevyhnul se lidem, kteří tam žili. O Desetiměstí s antickou kulturou se také díky tomuto uchovanému vyprávění dozvídáme, že tam bylo velmi brzy zvěstováno evangelium. A dokonce poznáváme i prvního misionáře; velmi zvláštního, totiž toho člověka, který byl dříve posedlý nečistým duchem. „Ten člověk odešel a začal zvěstovat v Dekapoli, jak veliké věci mu učinil Ježíš; a všichni se divili.“ Vždyť na vlastní oči viděli tu proměnu. Není vlivnější, výmluvnější svědectví než to osobní. A nad tím můžeme žasnout všichni, protože tento případ – případ misionáře v Desetiměstí – je fantastický! Je pravděpodobné, že se v prvních generacích křesťanů vyprávělo mnohem víc příběhů o takových lidech, kterým Ježíš změnil život, než bylo zapsáno. A asi to byly příběhy i méně dramatické, než tento. Jako třeba ten z kafarnaumské synagogy, kde Ježíš rovněž vyhnal z člověka nečistého ducha. V Galileji to mělo tehdy také velký ohlas. Ale my tu nepoměřujme okázalost událostí. Spíše si skládejme ty evangelijní zastávky do mozaiky Ježíšovy působnosti. Vždyť jsme teprve na začátku páté kapitoly u Marka a už čtyřikrát se tu psalo o tom, že Ježíš „vyhnal mnoho zlých duchů a nedovoloval jim, aby mluvili, protože věděli, kdo je.“ (1,34)

A teď zase, sotva vstoupil na břeh, už si jej všimnul člověk posedlý nečistým duchem a hned se na Ježíše zaměřil, jako by tu jeho učedníci ani nebyli. Fascinován Ježíšem, je k němu přímo přitahován a zároveň jej nemůže snést. Ano tak je to s ďábly a démony. Že nejsou? Copak nebyl ten posedlý popsán dostatečně ďábelsky? Strach jde z toho, co všechno jsme se o něm dočetli: domovem mu byly hroby ve skalních slujích, tam mezi kostmi mrtvých žil svůj opuštěný život, nesnesl společnost, nesnesl civilizaci, běhal nahý, ubližoval si, tloukl se kameny a křičel. Ve dne v noci křičel mezi hroby a na horách. Kdyby mohl, asi by ubližoval a křičel i na jiné lidi. Však jako nebezpečný živel se jej obyvatelé Gerasy pokoušeli spoutat řetězy a vsadit do okovů. Ale on ve své šílené zběsilosti vládl nadlidskou silou a všechna pouta zpřetrhal. – Evangelista vypráví tak podrobně a nijak netlumí surovost těch výjevů; až nás mrazí. Kdo z nás chodí rád mezi bezdomovce? Ne jen před hlavní nádraží, ale do kanálů a kdo ví, kam ještě zalézají. A kdo rád navštěvuje věznice a dívá se do hladových očí vězňů mnoho let zavřených? A na hranice Evropy mezi překupníky, kteří obchodují s lidmi? – Ne, nemluvíme nyní o obětech a uprchlících, ale o těch, kteří to zlo způsobují, kteří jsou plni nenávisti a pomstychtivosti. Kteří se nejen nechtějí zařadit do slušné společnosti, ale dokonce ji ohrožují, vysávají, ničí. Kdo se nad takovými smiluje? – Jen spoutat do okovů, zavřít a odstranit z dohledu. To bychom si přáli. Ale ono to nejde. Oni čas od času vylézají a připomínají se nám svým křikem, ranami a hladovýma očima.

Je dobře, že to evangelista nezatajil ani nezmírnil. Tu hrůzu v Gerase, tam mezi hroby. Musíme to na chvíli snést i my a přemýšlet, proč i tohle strašné vyprávění máme v evangeliích (Mk, Mt i L).

Ale teď slyšme! Síly zmaru, násilí a smrti vyhlašují poplach, protože se na jejich území objevil Ježíš. Nestrpí ho ani na okamžik. Hned vyvolávají konflikt. Ukazuje se, že vědí, s kým mají tu čest. Člověk posedlý nečistým duchem vztekle na Ježíše křičí: „Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!“

Ježíš jej trápil? Zvyšoval jeho bolesti? O nějakém násilí z Ježíšovy strany jsme nic neslyšeli. Jsou tu však slova. Ježíš na posedlého promluvil: „Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!“ – A to je to trápení. To jsou ta muka, která způsobil jeho zájem, jeho láska k trpícímu člověku. Zlé síly se zuřivě brání jeho moci. Ježíš v takovém násilníkovi vidí trpícího člověka, kterého je mu líto a kterého chce osvobodit. A my jen žasneme, protože s takovými my lítost nemáme. My bereme na pomoc jen ty věznice, uzavřená oddělení a řetězy. A zoufale přihlížíme, že ani to nestačí.

Ježíšovo slovo však stačí – posedlý člověk se mu zhroutí u nohou. A nebo před ním padá na zem a klečí mu u nohou? Nevím. Není to však snadná pomoc. I pro Ježíše je to zápas. Ovšem ne zápas na pěsti a zbraně. Ale zápas víry, že Boží strana je silnější než všechny běsy a démoni. A zápas o soucit s tímto strašným člověkem. V bolestném konfliktu mezi dobrem a zlem, mezi životem a smrtí tu stojí Ježíš, ve kterém duchové správně rozpoznávají Boží moc. „Ježíši, synu Boha nejvyššího! Nech mě být, co je ti po mně!“, řve na Ježíše ten posedlý. A my bychom jej jistě být nechali. Ne však Boží milovaný syn. I za tímhle je poslán. I takového přišel vysvobodit. I když ten nechce? To právě my nepoznáme, ale Ježíš ano. V sebenenávisti a mrzačení vidí hluboko skrytou touhu po životě, po lásce. Copak existuje na zemi člověk, který by po tom netoužil? My o tom někdy pochybujeme. Ale Bůh ví. Proto se vydal hledat i takové posedlé mezi hroby. Ano, ani hrob není jeho lásce na překážku. „Jaké je tvé jméno?“, ptá se toho člověka. Ale on už nemá jméno. Není ničí. Neví čí je. Jenom tvrdí Ježíši: Takových je nás mnoho. Jako by to bylo vysvětlení. Má snad Ježíš raději ještě couvnout? Stojí tu před ním legie, tj. nějakých 4000 bojovníků, zběsilých démonů? Jsou nakonec v přesile? Ve světě to tak někdy vypadá. A ten člověk to jen připomíná. Podívej se, Ježíši, kolem sebe. Copak tebe někdo bude brát vážně? Tebe někdo bude chtít? – Ale nás jsou davy a někdy se i dokážeme šikovat do legií a pak ať se třese nejen Gerasa, ale celý svět! Tak už to prosím uznej a nech nás tu na pokoji! – „A prosili Ježíše, aby je neposílal pryč z té krajiny.“

Zbývá jim však už málo času. Když je Ježíš nablízku, jeho moc už je při díle. Jako by se zlí duchové snažili zachránit ještě co se dá, křiknou na Ježíše: Tak alespoň do toho stáda vepřů nás pošli! „A on jim to dovolil. Tu nečistí duchové vyšli z posedlého a vešli do vepřů; …“ Teď však máme vidět pravý konec, ke kterému by přivedli časem i člověka: k sebezničení a smrti. Vrhli se ze srázu a moře je pohltilo. Do zmaru a smrti, tam kam patří.

A pak najednou začne být příběh velmi civilní. Jsou tu pasáci těch vepřů, kteří okamžitě žalují svým zaměstnavatelům, že je Ježíš připravil o majetek. Lidé z obce se sbíhají a nechápavě si prohlížejí Ježíše i toho člověka, který už není posedlý. Teď tu klidně sedí, oblečený a chová se rozumně. Jeho úděl však nikoho nezajímá. Na něho byli zvyklí, tak jak byl. Ale tento Ježíš sem nepatří. Proč mění pořádky? Mohli s tím násilníkem dál koexistovat. Sem tam nějaké přepadení by snesli raději než takové převracení poměrů. Všimněme si, tito pohané s Ježíšem nediskutují jako židé o zákonu, o sobotě atd. Ale, to mají společné v Galileji i zde v Gerase: Ježíš jim je nepochopitelný ve svém naprosto nezištném zájmu o člověka. O lidskou svobodu. O navrácení důstojnosti. Že sem vnáší řády jiného království.

A výsledek? Nemůže tu zůstat. Tady pro něho není místo. Lidé se z Ježíšových skutků neradují, ale děsí. „Tu počali Ježíše prosit, aby odešel z těch končin.“ My si to tu raději budeme řídit po svém, jako by říkali. Zde se to tvé milosrdenství nehodí. Jen bychom pro ně zchudli. – Co těm lidem zbude, když Ježíše pošlou pryč? Zase jen ta izolace nepřizpůsobivých. Řetězy a okovy. Raději znovu budou snášet občasné násilí. Pořídí si nové vepře a vyhlásí: teď je nám dobře!, i když vědí, že to není pravda. A tato končina se stane zemí nikoho. Do země nikoho se mohou kdykoli nastěhovat mnohem horší a mnohem početnější démoni. (Mt 12,43-45) A kdo to pozná? Kdo bude mít sílu jim čelit?

Ale co ten uzdravený? Ten by býval nejraději ze země nikoho odešel a stal se Ježíšovým učedníkem. „Když Ježíš vstupoval na loď, prosil ho ten člověk dříve posedlý, aby směl být s ním. Ale Ježíš mu to nedovolil a řekl: Jdi domů ke své rodině a pověz jim, jak velké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval.“ Ten člověk šel … ale ne jen ke své rodině, nejen domů. On šel do celé Dekapole, do celé té země nikoho a zvěstoval, že to byl Ježíš, kdo mu učinil tak veliké věci. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši, tvé království je blízko, když ty jsi nám blízko. Zlá moc ztrácí sílu a ty se nás ujímáš. Uzdravuješ. Zachraňuješ. Dej, abychom se už nebáli. Amen.