Lk 12:13-21  Někdo ze zástupu ho požádal: Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví. Ježíš mu odpověděl: Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?  A řekl jim: Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má. Pak jim pověděl toto podobenství:„Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo.  Uvažoval o tom a říkal si:‚Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?  Pak si řekl: Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby  a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.  20 Ale Bůh mu řekl: Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?  Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.

Dialogické kázání spolu s farářem Joachimem Bundschuh, z partnerského sboru v Kelsterbachu.

Milý sbore,

Díkčinění – tuto slavnost slavíme i v německé církvi. Ve sborech na venkově, kde mnoho lidí ještě pracuje v zemědělství, je to stále velký svátek, s mnoha dary, které rolníci z okolí přinesou.

U nás v Kelsterbachu je tomu jinak – zde nikdo nic nepřinese. Zpravidla budou dary (na stůl Páně) zakoupeny a pak musíme dumat, co s nimi uděláme. Když tu mluvíme s dětmi z mateřské školy (kterou sbor provozuje), tak jim musíme vysvětlit, že mléko, zelenina a salát nerostou v krabicích v supermarketu, ale na poli, nebo je dává kráva. Někdy je to legrace – když si děti myslí, že kráva je fialová, jak se to ukazuje v reklamách na Milku. To všechno ukazuje, že už to není samozřejmost, když slavíme Díkčinění za úrody. A to nejen proto, že většina z nás již sama nesklízí a nežne, ale také proto, že nám připadá těžké za to děkovat; projevovat vděčnost.

Protože děkování, to je něco, co děláme, když něco dostaneme jako dárek. Kdo děkuje, ten tím dává najevo, že to, co dostává, mu nepatří. Že na to nemá žádné právo. Kdo děkuje, dává najevo, že je nějak závislý. A být závislí – to my, moderní lidé, nejsme rádi. A je to jedno, jestli jsme závislí na Bohu nebo na lidech. Dnes si raději všelijaké věci nárokujeme a když je to nutné, tak tak se o ně i soudíme.

Trošku jako ten muž v zástupu, který Ježíše přišel poprosit, aby se ho zastal ve sporu s jeho bratrem. Zmínku o této letmé události jsme právě z Lukášova evangelia vyslechli.

Ne, ten, kdo děkuje, si nedělá žádné nároky na to, zač děkuje.

Myslím si, proto nám to někdy při Díkčinění přijde tak těžké, abychom děkovali: Protože jsme si vědomi, že na všechny tyto věci, za které tu děkujeme, jsme si vydělali. Že jsme za ně zaplatili. A proto nám také patří!

Dříve lidé velmi zřetelně pociťovali, že jsou na přírodě závislí: Když byla špatná úroda, bylo málo jídla. Dnes to pociťujeme o mnoho méně. Když je špatný rok, slabá sklizeň – podraží třeba některé věcí – ale opravdu hladovět už naštěstí nemusíme. Svou závislost již dnes tolik necítíme jako dříve, a proto jsme také přesvědčeni, že všechno, co máme, nám patří. A ten, kdo je o tom přesvědčen, že mu něco patří, ten není příliš vzdálen od hamižnosti a lakoty.

Hamižnost, lakota, chamtivost to jsou slova, která najdete ve slovníku k německému slovu Habgier, která právě Joachim, můj kolega z partnerského sboru použil. V české Bibli je případ chamtivost onoho bratra, který se chtěl u svého sourozence domoci dědictví, připojen k podobenství o boháči a stodolách – mezi odstavci není mezera. Má se to číst v jedné souvislosti. Tyto dva oddíly jsou propojeny právě tím slovem Habgier, hamižnost, lakota, chamtivost. A my tu o tom mluvíme u příležitosti dnešního Díkčinění za úrody.

U nás je to samozřejmě podobné jako v Německu. Máme také jídlo ze supermarketu a známe fialovou krávu Milku. Ale stejně i nás zasahují ta Ježíšova slova. Protože jde stále o totéž – ať už nám to uzrálo na poli a je z toho peněžní zisk, nebo to je rovnou na účtu v bance. O obojí se máme dělit. A tohle dělení je tím těžší, čím blíž jsme si navzájem. Protože si do toho více vidíme.

Skoro se mi zdá , že se Pán Ježíš za ty dva bratry styděl, nebo že mu z nich bylo smutno, že do svého sporu zatahují jeho a chtějí, aby je soudil. Každý z nich si jistě myslel, že je v právu. Jejich spor o dědictví je dost srozumitelný – možná víc než ty stodoly, které dnes asi nikdo z nás doslova nestaví. Ale spory o dědictví v rodinách známe. Majetek má už takovou vlastnost, že přitahuje spory a tahanice. Pán Ježíš nás před tím varuje.

Ovšem, tyhle situace nastávají. Nastávají tak přirozeně a často – jako zraje obilí na poli. Buďme rádi, vděčni, že uzraje. Buďme rádi, vděčni, že se vůbec máme o co dělit. Nejdřív něco dědit, odpracovat a pak se o to dělit. Tak je to dobré! Ovšem, my lidé z toho často uděláme velký problém. Velký případ, který vede někdy k soudu, někdy k boji, někdy dokonce k zabití. Ano, o jídlo i o dědictví se rvou mezi sebou bratři, rodiny i národy. Hanba. Bolest. Špatnost. Ale nemuselo by to tak být. Mohlo by to být jinak. Třeba u mnohých z nás je ještě čas. Ještě příležitost udělat to jinak. Nechme se varovat a poučit z Ježíšova podobenství. Od Ježíše, který nechce být soudcem a stavět bratra proti bratru. Církev proti církvi. Národ proti národu. Jaké varování, které námi pohne, k nám přichází z toho podobenství o boháči a stodolách? A jaké povzbuzení?

Ano, milý sbore, nechme se poučit a povzbudit. Jenomže – jak se nám to může podařit, abychom to dělali jinak než ten hamižný bratr, nebo ten sedlák, který si postavil veliké stodoly? Věřím, že základní předpoklad pro to, že to může jít jinak než v tom podobenství, je ten zásadní postoj, který jako lidé vnímáme. Ten bratr, který má za to, že jej ten druhý napálil, tento bratr vychází z toho, že je v právu! Jemu patří dědictví! Je to jeho majetek a ten mu jeho bratr ukradl. Podobně zacházíme dnes s tím, co máme. Hledíme na to jako na něco, co nám patří.

Dnešní příležitost nás učí, že tomu tak není. To, co máme – náš blahobyt, naše zdraví, naše rodiny, naši přátelé – nám nepatří. Byli nám darováni. Jistě, mnoho lidí si myslí: Pročpak? Tvrdě jsem si to, co mám, odpracoval. Hodně dělám pro své zdraví. Starám se o svou rodinu a svým přátelům jsem stále k dispozici, tak mi to přece patří!

V podobenství, které jsme od Ježíše slyšeli, nám on jasně říká, že tomu tak není: Přirozeně, že pro to, abychom neumřeli, aby nás lidé měli rádi, abychom ve společenství mohli dobře žít, musíme něco dělat. A přece: nakonec základ toho všeho, totiž náš život na zemi, je nám darován od Boha. Ale ne navždy – tento život nám bude zase jednou odňat.

Hamižnosti, kterou tu Ježíš právem kritizuje, se můžeme vyhnout jen tehdy, když se soustředíme na to, že život je dar. Dar, o který se smíme dělit. Dar, který nám Bůh nedal jen jedinkrát – když jsme se narodili – nýbrž který nám Bůh dává každý den znovu: naše schopnosti, možnosti, které máme ve svých zemích, naše rodiny a přátele – to všechno jsou v posledu dary, které dostáváme.

Ten, kdo si toho je vědom, že to, co máme a také celý náš život je dar, ten s věcmi, které má, zachází jinak. Právě v dnešní době, kdy si nejen jednotlivci, ale celé národy myslí, že to, co mají, jim patří, je dobré poslouchat Ježíšovo varování. Protože, jak Kateřina už řekla, ještě to můžeme dělat jinak. Ještě se o svůj blahobyt můžeme dělit s těmi, kteří to potřebují: S uprchlíky, které přátelsky přijmeme, se zeměmi, které potřebují naši podporu. Neboť jedno je mi z Ježíšova podobenství jasné: Pro křesťany a křesťanky vlastně nepřipadá v úvahu, že budou na majetku lpět a nedělit se o něj!

Křesťan, křesťanka přece ví něco, co nevědí ostatní: že jinak svůj život ztratíme! Berme to jako výhodu, že Pán Ježíš nám prozrazuje, jak to před Bohem je a bude. Jak to u Boha a na věčnosti platí: Přesně naopak než na zemi. Na zemi každý stojí o to být bohatý, žít v blahobytu a mít zásoby jen pro sebe, protože to člověka prý zbaví starostí o budoucnost. „Klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli!“ To je ono. Vrchol štěstí! To jsou naše poklady, které shromažďujeme a hromadíme, protože si myslíme: čím víc jich bude, tím snadněji se nám bude žít a žít a žít … A tady nás Boží slovo ostře zastavuje: „Blázne! Ještě tuto noc …“ Žádné „na mnoho let!“

Možná není moc příjemné tohle podobenství slyšet dnes. Protože nám je moc dobře v tom shromažďování zásob a hlídání si svého dědictví před bratrem nebo sestrou. Alespoň si to myslíme a nechceme o to přijít. Nechceme to měnit. Ale víte, proč je moc dobře to podobenství poslouchat pozorně a nezavřít před ním hned uši a srdce, jak to nejednou před Božím slovem děláme, když se nám zdá nepohodlné? Protože Bůh tomu boháči „řekl“ – a to znamená, boháč byl ještě na živu a mohl to slyšet! Toho si všimněme. On mohl něco udělat. Dostal příležitost. Tak to myslí i Pán Ježíš, když vypráví toto podobenství rozhádaným bratrům. Vypráví jim je v naději, že ještě než by došlo k soudu, oni mohou něco udělat. Podobenství vlastně nemá konec. Ten musíme dopovědět my; každý z nás. Bratr vůči bratru, …

Je to varování? Ano, je. Ale není to jen varování, co máme, milí bratři a sestry, dnes při Díkčinění slyšet z kazatelny. Je tu také veliké ulehčení a povzbuzení. My přece smíme říct směle, ovšem s jiným podtónem: „Klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli!“

A nemusíme si to říkat jen pro sebe, jako ten boháč, který trpěl samomluvou, protože o vlastním bohatství je zřejmě lepší nikomu nevypravovat. My o svém bohatství před Bohem můžeme vyprávět každému na potkání a nahlas o něm zpívat! To nemusíme skrývat. „Milá duše, (jak v Lutherově překladu hezky a přesněji mají v němčině), teď máš velké zásoby na mnoho let. Buď v klidu, jez, pij, buď veselé mysli!“ Vždyť ve svém Spasiteli, který pro tebe vstal z mrtvých, máš poklad největší! Až za chvíli půjdeme ke Kristovu stolu, připomínejme si to a zpívejme o tom bohatství, které máme v Něm, s vděčností! Amen.