kazatel: Jan Roskovec

Mk 1:12-20  A hned ho Duch vyvedl na poušť.  Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.  Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium:  Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu. Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři.  Ježíš jim řekl: Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí. Ihned opustili sítě a šli za ním. O něco dále uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana; ti byli na lodi a spravovali sítě. Hned je povolal. A zanechali na lodi svého otce Zebedea s pomocníky a šli za ním.

První čtení: Iz 52,7-12

Písně: Ž 99; 367; 244,1-8; 555

1. Slyšíme tu o tom, co bezprostředně navazuje na Ježíšův křest, o němž jsme slyšeli minule. Připomeňme si: Ježíš přišel za Janem společně s těmi, kdo „vyznávali své hříchy“ a na poušti u Jordánu se křtem u Jana znovu stavěli na „cesty Páně“. Ježíš se také dal pokřtít a při křtu byl zvláštním zážitkem ujištěn o tom, že Bůh je s ním svým svatým Duchem. „Nebesa otevřená a Ducha sestupujícího jako holubice“ viděl jen Ježíš sám, nikdo další si asi ničeho nevšiml. Poznání, že tento Ježíš je Boží Syn, že právě v něm se Bůh v našich dějinách dal znovu podivuhodným způsobem do díla – toto poznání se ostatním lidem nedostává nějak přímo shůry, nýbrž tím, že sledujeme, kdo tento Ježíš byl, na jeho příběhu, na jeho cestě. Evan­gelista, který nám ten příběh vypráví, nám ovšem na jeho začátku (a pak i dále) trochu napovídá. Tak můžeme sledovat, jak se v Ježíšově životě ten Boží Duch, který na něj sestoupil, dává do díla.

V tom oddíle, který jsme přečetli sledujeme tři první kroky. Mohou nám je zastoupit tři slova: poušť, kázání, následování.

2. Nejprve tedy poušť: a hned ho Duch vyvedl na poušť. To sloveso by se také dalo přeložit o něco hruběji: vyvrhl, vyhodil. Duch, který na Ježíše „sestoupil jako holubice“ se vzápětí projevil jako mocná síla, která určila jeho cestu. Vyvrhl ho na poušť. S působením Ducha si lidé – také bibličtí svědkové – spojují všelijaké neobvyklé zážitky. V Pavlově sboru v Korintě se třeba lidé pod vlivem Ducha modlili ve vytržení jakousi neznámou řečí, kterou asi někteří považovali za „andělské jazyky“, připadli si přitom nějak blíž nebi, blíž Bohu. O Ježíši čteme, že ho Boží Duch vyvrhl na poušť. Ta Boží síla ho přiměla, aby odešel na poušť.

Je to trochu divné, protože na poušti už přece byl, když se dal od Jana pokřtít. Ale ony jsou zřejmě různé druhy nebo stupně pouště. Na poušť k Janovi se lidé vraceli do míst, kudy kdysi Boží lid procházel pod Božím vedením po vysvobození z Egypta. To místo, kam teď Ježíše „vyhodil“ Boží Duch, je však ještě něco jiného. Poušť je místo „pusté“, místo, kde nežijí lidé, protože se tam nijak snadno žít nedá, je těžké tam přežít. Na takovém místě je Ježíš na počátku svého příběhu. Na místě pustém, opuštěném.

Na taková místa lidé někdy odcházejí, aby se nějak usebrali soustředili, aby je tam nerušil ten svět, kde lidé žijí a kde se proto musíte s ostatními nějak sžívat. A tak se lidé někdy uchylují do ústraní, aby tam mohli být více sami se sebou, aby měli víc času přemýšlet, meditovat… A třeba také aby tak mohli být blíže Bohu. Jenže samota má také svá úskalí, nebezpečí. Když vězně zavřou na „samotku“, je to zvláště zpřísněný trest. Druzí lidé nás totiž nejen všelijak ruší a rozptylují, ale také v nich máme oporu. Známe to ze zkušenosti a známe to i z Bible: „pro člověka není dobré být osamělý,“ říká tam sám Hospodin (Gn 2,18).

Ježíše však Duch nejprve vytlačil do takové samoty, na „místo pusté“. Byl tam bez dalších lidí, ale nebyl tam úplně sám. Měl tam zvláštní společnost: satana, divoká zvířata a anděly. Satan ho pokoušel. Ježíš byl na tom pustém, osamělém místě vystaven pokušení. To nám připomíná: od samého počátku byl ten jeho příběh zápas, boj. Hned na začátku se střetl s tím, jehož samot­né jméno vyjadřuje jeho působení: Satan znamená „Protivník“, ten, kdo je vždycky a všude proti vám. Ježíš musel od začátku zápasit, jeho příběh nebyl nějak předem připravený, daný, nějaký už hotový scénář, který by Ježíš ve svém životě jen přehrával. Tak jako naše životy nejsou předem dané, o něco v nich jde, o něčem se rozhoduje, musíme v nich zápasit. Ježíšovi se nabízely možnosti, které musel odmítnout, musel odolávat svodům, které tak dobře známe. Neměl to lehké, o nic lehčí než my. To, že o něm Bůh hned na začátku prohlásil „ty jsi můj milý Syn“, pro něj neznamenalo nějaké zvýhodnění, jak to se synky z „lepších rodin“, případně rovnou syny různých potentátů bývá. Ten Boží Duch ho nevytáhl někam do paláce, neposlal ho do soukromé školy, ale na poušť, kde ho pokoušel satan. To, co pak o Bohu s takovým přesvědčením a autoritou kázal a učil a za co položil svůj život, se nenaučil v nějakém nebeském ráji, ale na poušti, v zápase se satanem.

A přece ten jeho pobyt na poušti, jak ho Marek popisuje, trochu ráj připomíná. Ne tak, jak si ho obvykle představujeme: jako takové příjemné místo, zahradu plnou zeleně a ovoce, kam bychom rádi vyrazili na dovolenou. Je to poušť, místo pusté, kde nic není. Něco však přece. Kromě satana, který na Ježíše dotíral svými pokušeními, slyšíme, že tam Ježíš byl s divokou zvěří a andělé ho obsluhovali. To, že my lidé na pokušení „Protivníka“ tak často dáme, se podle Bible projevuje v tom, že si nerozumíme s druhými lidmi, ale také se světem, který nás obklopuje, že se nám jeví jako „divočina“, která nás ohrožuje, je nám nebezpečná, plná dravých šelem. A situaci, kdy by neblahé důsledky a projevy lidského hříchu (jak se to naše podléhání pokušení nazývá) byly překonány a odstraněny, si bibličtí svědkové představovali také tak, že „příroda“ zase tuto nebezpečnost ztratí, že „vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat, tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit…“ (Iz 11,6). Něco z toho Ježíš podle našeho vyprávění zažil. Protože on tomu satanovu pokoušení odolal. On nepřešel na stranu svého – a našeho! – „Protivníka“. A proto se i na poušti objevil „rajský“ stav – ke kterému patří také to, že jej andělé obsluhovali, že tam prožil, že ani tam, kde je úplně sám, bez lidské pomoci a blízkosti, není vzdálen Bohu, jeho pomoci a péči.

3. Pak se Ježíšův příběh vrací mezi lidi. Evangelista poznamenává, kdy to bylo, co vlastně Ježíše pohnulo k tomu, že vystoupil na veřejnost. Je zajímavé, že tady už nemluví o nějakém tajemném vedení Ducha, ale o vlastně docela obyčejně nešťastné události: když byl Jan uvězněn. Zdá se, že Ježíš se tu ujímá Janova díla, když ten už dál působit, kázat a vést lidi k pokání nemohl. Kdo čekal, že působení tohoto podmanivého Božího proroka, k němuž vycházeli lidé z celého Judska i Jeruzaléma, Bůh přece nemůže nechat bez úspěchu, že to přece musí vést konečně ke změně, že už konečně na světě bude líp, ten mohl být zklamán. Jan byl vsazen do vězení a jak víme, skončil nakonec popravou.

A nebo tomu máme rozumět tak, že Bůh přece jen nenechal to jeho působení být? Vždyť je tu Ježíš. Vstupuje na Janovo místo, ujímá se jeho poslání? Ano i ne. Jde jinam, začíná tam, kde sám vyrostl. V Galileji. Nekřtí v Jordáně. Káže. Ale to jeho kázání je hodně podobné tomu, co kázal Jan. Také je v něm řeč o Boží blízkosti a o příležitosti k pokání, k obrácení. To Boží dílo, které začal Jan, neskončilo jeho uvězněním, nebyla to slepá ulička. Bůh to nenechal být. Je tu Ježíš. a ujímá se toho díla. Trochu jinde a jinak, ale máme vidět, že to, co Jan vyhlížel a k čemu ukazoval, nebyla mýlka. Bůh opravdu v tomto světě koná své dílo.

Ježíš kázal. To bylo podle evangelisty Marka to první a hlavní, s čím Ježíš přišel. Tak se s ním především lidé setkávali tehdy – a tak se s ním můžeme setkávat i my dnes. Že mu budeme naslouchat.

A co Ježíš kázal? Marek tu žádné jeho kázání nepřepisuje, s nějakými úryvky Ježíšových kázání se v jeho vyprávění setkáme později. Tady jen shrnuje základní obsah Ježíšova poselství. Dvakrát přitom užívá slova evan­gelium. Ježíš kázal Boží evangelium, zval a vyzýval lidi věřte evangeliu. To, co Ježíš přináší, co káže a dosvědčuje, co máme očekávat, když mu nasloucháme, je evangelium. Dobrá, radostná, potěšující zpráva. Poselství o Bohu je evangelium, ne hrozba, napomínání, poučování, peskování… To také z různých kázání a kazatelen slýcháme a někdy možná i chceme slyšet, možná i potřebujeme slyšet. Ale pamatujme si: to není to hlavní a nejdůležitější. Slovo, které přinesl Ježíš, s nímž vystoupil hned na začátku svého veřejného působení a jež prostupovalo celý jeho příběh až do samého konce, je evangelium. To je to, co se nám předkládá, co nám Ježíš předkládá k věření: věřte evangeliu. To je podstata křesťanské víry, věřit Bohu v křesťanském smyslu znamená věřit evangeliu, věřit dobré, radostné a potěšující zprávě.

Obsah té zprávy z Ježíšova kázání shrnuje Marek také velmi stručně: přiblížilo se království Boží. Boží vláda, Boží panování, Boží spravedlnost, Boží moc – to všechno jsou skutečnosti, které nám v našem světě připadají neskutečné, vzdálené. Ježíš však prohlašuje, dosvědčuje: je to blízko.

Blízko, to znamená: už na dohled. Jako když se na výletě před vámi objeví střechy vesnice, kam míříte. Ještě tam nejste, ale už svůj cíl vidíte jasně před sebou, víte, že ta cesta, po níž jdete, tam vede, že se tam dá dojít. Tak je to podle Ježíše s Božím královstvím. Ještě tam nejsme. To samozřejmě také platí – a je dobré to připomínat všem, kdo si myslí nebo druhým tvrdí, že si Boží království už tady a teď můžeme sami vybudovat, že nás tam hned dovedou. Vzpomeňme na ten začátek, jak Ježíš zažívá ráj – na poušti, po­koušen satanem! Ale také proti všem, kdo prohlašují, že Boží království je nesmysl, nanejvýš nějaká zásvětná fantazie náboženských snílků, tu je Ježíšovo rozhodné svědectví: Boží království je blízko. Ještě tam nejsme, ale to neznamená, že nic takového není. U Ježíše je možno se dost o Božím království dozvědět, dost toho z něho už zažít.

Ano, věřit tomuto evangeliu znamená obrat, změnu, pokání. Ale to právě je možné, Ježíš k tomu zve.

4. Názorně to vidíme na třetím z těch prvních kroků, jež Ježíš veden Božím Duchem učinil. Četli jsme o tom, jak procházel podél Galilejského moře. Ale neprošel jen okolo, třeba s krátkou zastávkou jako teď objíždějí naše města a obce politici při předvolební kampani: krátké kázání o blízkosti Božího království, zodpovědět pár dotazů a zase dál. Četli jsme, že Ježíš si hned na začátku, v Galileji povolal učedníky.

O způsobu toho povolání nás evangelista hned natřikrát informuje: pojďte za mnou – následovali ho – šli za ním. Ježíš je zve na svou cestu. Tak se k nám přibližuje Boží království. Ne tak, že by nám Ježíš vydal instrukce: jděte tudy a tudy, tady odbočte, tady si dejte pozor… Ne zve nás na cestu za sebou. na cestu, kde on jde napřed. Na cestu, kde jej smíme sledovat. Můžeme si na té cestě připadat osamělí (jako dnes v poloprázdných kostelích), ale úplně sami na ní nebudeme nikdy, on už šel a jde před námi.

Proto nám evangelista vypráví Ježíšův příběh, a nezaznamenává pouze jeho učení. V Ježíšově příběhu už tady, v našem světě, v našich dějinách je vyšlapaná cesta. Cesta, která nevede do smrti a zmaru, nýbrž do Božího království. Cesta, na níž se nám Boží království přiblížilo – a kdo na ni vykročí, ledacos z něj může zahlédnou a zažít.

To Ježíšovo svědectví, jeho evangelium, i jeho pozvání věřte evangeliu platí také nám.

Modlitba Pane Ježíši Kriste, i my jsme slyšeli tvé povolání a vykročili jsme za tebou. Někteří už dávno, jiní nedávno, někteří naplno rozhodnuti a s chutí, jiní váhavě a plní pochybností. Někteří z nás opustili mnoho, jiní se stále zaměstnáváme tím, co sami máme nebo chceme mít. V tom všem, se svou vírou i se svými selháními jsme tvými učedníky. Prosíme Pane, veď nás svým slovem, abychom tě před sebou vždycky viděli, abychom poznávali blízkost Božího království, abychom věděli, kudy se v životě dát.