Mk 1:1-11  Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Je psáno u proroka Izaiáše: Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.  Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel.  A kázal: Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým. V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn.  Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj.  A z nebe se ozval hlas: Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.

Introit: Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění. (Iz 61)

Postavička: evangelista Marek, svitek

K zapamatování: Z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ (Mk 1,11)

Písně: EZ 244; S 278; S 284; EZ 346

Milí přátelé v Kristu,

Jistě znáte i tahle slova: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se vznášel Duch Boží…“ Tak začíná Bible. Úplný počátek všeho. A evangelista Marek začíná velmi podobně. Určitě očekává, že si toho všimneme. Té podobnosti: „Na počátku stvořil Bůh“ a „Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.“

Co je to „počátek“ (začátek)? Především je to velká neznámá. Vždycky. Počátek našeho života. Jaký bude, jak dlouhý, co nás potká…? Počátek manželství, nového zaměstnání … a teď: Počátek školního roku, co nám přinese, jak skončí? Je to tajemné, v tom očekávání vlastně i krásné. Trochu se chvějeme, když má nějaký počátek nastat. Když to má vypuknout. Pak už to nejde zastavit. Ano, každý počátek je také velikou nejistotou. Nemusí z něho být vůbec nic. Nikdo z lidí to neví a nepoví vám, jak bude počátek pokračovat a jak skončí.

Jenže tohle, jako by Marek říkal, tohle, co píšu je počátek evangelia, ne nějaké katastrofy. „Nebojte se!“A jeho posluchači vědí: je to počátek radostné zprávy. Něco nového, to ano. Bude to překvapení, to ano. Ale radostné, uspokojivé, potěšitelné, krásné! A tahle radostná zpráva je spojená s určitým jménem a určitým nositelem jména. S Ježíšem Kristem, Synem Božím. Zvláštní, obsáhlé jméno. Má bohatý a hluboký obsah. Vlastně je to nadpis všeho, co Marek bude chtít říct. „Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.“ Bude tu řeč o člověku, který je zajedno s Bohem. O Božím vlastním Synu. O Ježíši, který bude na zemi zastávat to, co chce Bůh v nebi. A prosazovat to. A ukazovat na to. A vést k tomu. A učit tomu. Jako v nebi, tak i na zemi. Ano, on sám, Ježíš, bude kázat evangelium. (O tom budeme slyšet příští neděli.)

A teď stojíme na počátku toho, co začne spolu s tímto Božím Synem na zemi. A budeme moci číst, jak to pokračovalo. Ale stejně, pořád to bude teprve počátek. Zdůrazňuje Marek. Protože to hlavní, to zásadní přijde potom. Setkání se Vzkříšeným! Tedy počátek evangelia sahá v Markově podání k prázdnému Ježíšovu hrobu.

Marek ten počátek ověnčil výroky známých proroků: Izajáše, Malachiáše a pak i připomínkou Eliáše. Tak totiž, jako Eliáš, vypadal prorok Jan, kterému začali říkat Křtitel, (oblečený do velbloudí srsti, divous v poustině podobný Eliášovi). Prorok, který své kázání završoval tím, že zval lidi, aby změnili svůj život, protože se něco slavného děje. Blíží se někdo silnější, kdo přichází přímo od Boha. S ním nastane zlom, změna, soud. On sám se ujme království. Podle toho, jak jej lidé přijmou, bude pak o nich Bůh rozhodovat.

Ale nejdřív se na jeho příchod mají připravit, (jak to kázal už Izajáš): „Připravte cestu Páně! Vyrovnejte mu stezky!“ V pustině, v poušti svého života. Asi také v pustině této země. Vzpomeňme: „země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma…“ Lidé znovu z krásné obydlené země udělali pustinu a prázdnotu. Prostředí, které jim Hospodin dal k životu, nechali zpustnout stejně jako svá srdce. Opravdu, naše zpustošená srdce souvisejí také se zpustošeným prostředím. Není možné se od toho odstřihnout a myslet, že my zůstaneme čistí a svatí a mimo nás ať si je třeba „potopa“! Je potřeba jít do toho, i když nemusíme – ani nemůžeme napravit celý svět napravit. Máme začít u sebe, v malém. Jako k tomu volali ti staří proroci: očistěte svá srdce. Rozhrňte houštiny pověr a falešných náhražek pravého jediného Boha. Proklestěte a srovnejte povrch alespoň tak, aby tu vedly přímé silnice, po kterých by k nám co nejrychleji mohl přijít Pán, který se chce toho nadlidského díla ujmout. Vzít je na sebe. Zachránit, očistit všechny a všechno.

Po takovém vznešeném úvodu bychom mohli čekat vznešený příchod toho ohlášeného krále. Tak jako všude před volbami a před nastolením nové vlády se mnoho slibuje. S kým bude spojena tato reforma, kterou Jan Křtitel ohlašuje? Hlas proroka i prostředí pouště vyvolává očekávání a probouzí pozornost. A když jsou zástupy lidí připraveny ke změně, kající a očištění vodou Jordánu – v ten moment slyší: „To nejsem já!, kvůli komu máte změnit své životy. Ten přichází za mnou, pozor!“

„V těch dnech“, říká Marek, „přišel Ježíš z Nazareta v Galileji, aby byl v Jordánu od Jana pokřtěn.“ Marek asi ne náhodou zmínil, že Ježíš přišel z Galileje, tedy začal v Galileji a také na konci svého spisu učedníky do Galileje pošle, aby se tam se vzkříšeným Ježíšem setkali. To zjistí čtenář evangelia, až dojde na konec jeho dodatku. Teď však má být jasné: Pán nepřichází z královského města Jeruzaléma. Ale z polopohanské Galileje. A přichází do pustiny k Jordánu. Aby se zařadil mezi hříšníky. A udělá to tak, že se od Jana nechá pokřtít. Silnější od slabšího. Nejvýznamnější od méně významného. Tím hned na začátku naznačí, že jeho cesta bude jiná, než by lidé čekali.

A právě jen nad tímto křtěncem Ježíšem se otvírají nebesa a Boží Duch se snáší dolů v podobě holubice. Zase si připomeňme: „ale nad vodami se vznášel Duch Boží.“ To Bůh sám drží stráž nad svým stvořením. Nad shromážděním lidí v pustině, hledajícím pomoc, odpuštění a smíření. Nad lidmi, kteří jsou si vědomi toho, že sami sebe ani svět nejsou schopni napravit. Litují sebe i svých hříchů. Jsou připraveni udělat, cokoli jim prorok Jan řekne. Ale bude to stačit? A evangelista Marek nám dává vědět: Ano! To všechno, ta pustota a prázdnota světa s ostrůvkem lidí kolem Jana Křtitele, není marné a určené k zatracení v přísném soudu. Když v tom všem, po krk ve špinavé vodě Jordánu s námi stojí Ježíš, Bůh sám ukazuje, že budoucnost tu je. Ne smrt ve vodách potopy, ale záchrana. Dozvídáme se z evangelia: Ve chvíli, kdy Ježíš vystupoval z vody, „uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Duch na něho sestoupil jako nový počátek. „Na počátku stvořil Bůh… a řekl Bůh.“ Zní nad tím Boží hlas. Život z Boží milosti, Boží dar, může začít.Jakoby holubice po potopě přinesla novou zelenou větvičku. Tohoto Ducha Božího dostal Syn Boží nám na pomoc. To je význam slov: „On vás bude křtít Duchem svatým.“ To nikdo jiný zařídit nemůže. Tak jako nechytíte holubici vznášející se vysoko nad hlavou, tak nemůžete Ducha Božího dát ani odebrat, když sami chcete. Není však v rukou náhody ani svévolného vládce, který naslepo uděluje spravedlnost. Duch Boží je v rukou a tedy v pravomoci milovaného syna Božího, toho vyvoleného Krále, který se postavil do Jordánu mezi jiné hříšníky, aby v tom nebyli sami. Aby se temná tůň, nepřelila přes ten ostrůvek. A nejen přes něj. To, že Ježíš z vody Jordánu také vystoupil, že nezůstal jen solidárně stát mezi s hříšníky, ale vystoupil – znamená také, že má moc vyvést celé zástupy z vody, i z té nejtemnější tůně, ven. Do země, kterou on připravil. A do života a svobody, kterou smrt nepřemůže.

MODLITBA Milý Pane Ježíši, s vděčností si připomínáme tvou cestu Syna Božího. Děkujeme, že tím příběhem oslovuješ i nás. Chceme dál poslouchat, kudy tvá cesta povede. Díky, že nás k tomu zveš, že s námi i mnoha dalšími počítáš. Ať nám to přináší radost, naději, přátelství a novou sílu. Amen.