Lk 23:33-43  Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici.  Ježíš řekl: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. O jeho šaty se rozdělili losem. Lid stál a díval se. Členové rady se mu vysmívali a říkali:„Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.  Posmívali se mu i vojáci; chodili k němu, podávali mu ocet a říkali: Když jsi židovský král, zachraň sám sebe.  Nad ním byl nápis: Toto je král Židů.  Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal:To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás! Tu ho ten druhý okřikl: Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu.  A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.  A řekl: Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.   Ježíš mu odpověděl: Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.

Písně: 614; 314; 505; 355

První čtení: 1 Pt 2,3-10

Introit: Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. (Za 9,9)

Milí bratři a sestry,

Pilát jim „Pána Ježíše vydal, aby se s ním stalo, co chtěli.“ Komu „jim“? Kdo jsou ti „oni“, kteří na to čekali? Stejní lidé, kteří jej už dávno usilovali zabít; a teď také další, kteří se nechali ovlivnit, aby se Ježíše vzdali a dokonce mu přáli smrt. Aby jej viděli na stejné rovině jako všechny zločince. Teď jej s takovými dvěma dovedli za město a tam jej mezi nimi ukřižovali. „Byl počtem mezi zločince“, jak o spravedlivém Božím služebníku dávno prorokoval Izajáš. Spravedlivý mezi zločinci a nikdo se proti tomu nezvedne, nebrání, neprotestuje. Jediný, kdo promluví je Ježíš sám: Ale ne k nim, nýbrž k nebeskému Otci. Prosí za ně. A zase se ptáme: Za koho? Za ty, kteří jej ukřižovali. „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Svého Krále nepoznali. Jejich hřích je nevědomý. – Opravdu; zapochybujeme o tom? Jak bychom to mohli posuzovat? Raději to neposuzujme. Nezkoumejme ty viníky z nevědomosti. Je pro nás bezpečnější soustředit se jen na to, co říká Ježíš. A on jejich hřích označuje za „hřích z nevědomosti“ a tak jej svému nebeskému Otci předkládá. Aby jim mohl odpustit. Co jiného to je, než přímluva za hříšníky? A co jiného chceme pro sebe: než jeho láskyplnou, milosrdnou přímluvu? Nebo snad sebe vidíme jako nezúčastněné lidi, kteří mohou do nekonečna debatovat o vině druhých? – Ale chce někdo o této Ježíšově přímluvě na kříži vědět? Zatím ji nikdo s vděčností nepřijímá. Ani se nepozastaví, jak může i v naprosté opuštěnosti a v mukách v něm ještě zbýt tak veliká láska ke všem trýznitelům. Následuje jen krátká evangelistova zpráva o lidském cynismu: Nás se to netýká. Teď jde o kořist: „O jeho šaty se rozdělili losem.“

My rozhodně nejsme nezaujatými diváky, když hledíme na tu scénu na Golgotě – podle Lukášova podání. Kolikrát již jsme o tom slyšeli? Někteří od svého dětství opakovaně čtou příběh Ježíšova utrpení. A nosí v sobě jakýsi obraz, který si vytvořili v průběhu let. Nemůžeme jej vnímat podobně, jako když se v obrazárně díváme na nějakou jímavou, ano drastickou scénu, z níž však neznáme jedinou postavu a o příběhu se můžeme dohadovat podle vlastní fantazie. Nám ty zúčastněné postavy na Golgotě známé jsou. A mluví k nám.

Je tu především Pán Ježíš, o kterém z Nového Zákona víme, co učil o Božím království, jak lidem sloužil ke zdraví a k odpuštění hříchů, jaká mocná znamení mezi nimi činil i to, jak se potýkal se svými nepřáteli. Víme také, že do Jeruzaléma vjel jako tichý král na oslátku, právě tak, jak to bylo prorocky předpověděno. A pak jsou tu ti další, do kterých si více nebo méně promítáme sami sebe nebo své okolí.

Na Golgotě se sešly odlišné skupiny lidí. Jakoby to byl obraz světa; jeho zástupci, kteří v té historické zlomové chvíli hrají své role. A hráli by je stejně stále znovu, protože lidé takoví jsou. Náš svět takový je. Ale hra to není. Je to skutečnost. Skutečnost. Stalo se „za dnů Pontia Piláta…“ Jsou přítomni diváci, totiž lidé z města, kteří chtějí být při tom. Byli mezi nimi hluboce nešťastní, nejbližší, Ježíšovi přátelé. Jistě i ty uplakané ženy, ke kterým Ježíš ještě před okamžikem mluvil. Byli tam jistě i senzace chtiví lidé, a také asi někteří pobouření. Ale ti všichni jsou podle evangelisty pouhými diváky. Dívají se. Víc nedělají. Nic neříkají. Nedávají najevo žádné mínění. Ale ani tak se nedá říct, že by byli nezaujatí. Příliš toho vědí o Ježíši a o jeho díle na zemi, než aby jeho popravu brali jen jako další v řadě poprav a násilí, kterými římští okupanti Judejce v Jeruzalémě obtěžovali. A jejich zaujetí v případě Ježíše je dozajista jiné než to, s jakým sledují ukřižování dvou dalších mužů. Ti přece byli zločinci. Jejich vina prokázána byla. Tak tedy – lid. A přece o nich, o těchto divácích, ještě něco lze říci: Jsou tam titíž, kteří před pár hodinami u Pilátova soudu volali „Ukřižuj!“ Asi ne všichni. Ale rozhodně tam nikdo nevolal: „Osvoboď toho nevinného Ježíše!“ A teď jen: „Lid stál a díval se.“

Pak jsou tu tři skupiny, každá jiná a přece navzájem se shodující v jedné důležité věci. Židovská rada. Vojáci. Ukřižovaný zločinec po levici. Ti všichni se domnívají, že Ježíšovo mesiášství by se muselo projevit předně tím, že on se postará sám o sebe. A pokud to neudělá, není-li toho schopen, pak žádný Mesiáš není. A jeho pozice je směšná. Opovržení hodná. To hned dávají najevo. „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.“ – A vojáci: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe.“ – A jeden z těch zločinců, který visel na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“

To je věc, která lidi spojí napříč všemi rozdíly, které mezi nimi jinak jsou: původ, postavení, náboženství, vyhlídky do budoucna. Všechno mají jinak. Nejedna věc z nich dělá nepřátele. Ale podobně, jako už jsme pozorovali v případě Heroda a Piláta, Ježíšův případ je svedl dohromady. „On je dán jako znamení, kterému se budou vzpírat.“ (L 2,34) Tak promluvil prorocky starý Simeon, když narozeného Ježíše rodiče přinesli do chrámu. „Kámen, který stavitelé zavrhli … stal se kamenem úrazu a skálou pádu,“ psal apoštol. (1P 2,8) – Pohoršení u všech budí to, že by jejich král, Král od Boha, nechal zahubit sám sebe. V tom vidí jen slabost. A slabosti se vysmějí. Slabého potupí.

Události posledních dní v Jeruzalémě byly prý tehdy známy všem, kdo tam na svátky přišli. Ale kdo a kdy pochopí, co se tam vlastně stalo. Jaký význam to má? – Učedníci to pochopí až po Ježíšově vzkříšení. Až když on se s nimi setká a ukáže jim své rány. Je tu však jeden, o kterém čteme – máme to tedy vědět – který poznal, že Ježíš je skutečně Mesiáš a Král. Tento člověk však sám visel na kříži. A visel tam za svůj zločin právem. Teď promluví. Zločinec ukřižovaný po Ježíšově pravici jediný nestrpí pohanu a tupení, jakého se Ježíši dostává. A obrací se na svého druha, s kterým možná po léta páchal zločin a tehdy před Bohem výčitky neměl. Nyní jej okřikuje: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, on však nic zlého neudělal.“ – Boha se zločinec bojí. Boha ve výšinách, majestátního a tvrdě spravedlivého. Co jiného od něho může čekat než tvrdý trest za svůj zlý život! Vnímá však, že tento nevinně ukřižovaný Ježíš má s Bohem něco zásadně společného. Sám sebe nehájí, ač by mohl. Sám sebe by mohl osvobodit, a přece zůstává dál viset na kříži stejně jako zločinci. Tento muž, který má nad hlavou posměšný nápis: „Král Židů“, má před Bohem zvláštní postavení, protože se z kříže modlí o odpuštění svým viníkům. Ano, zločinec jediný slyší Ježíšovu modlitbu, prosbu o milost. Bere ji vážně a proto se k němu obrací s prosbou o pomoc pro sebe. „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“

Slyšíme: „do svého království“. Boží a Ježíšovo království je totéž. Prosba u Ježíše má stejnou váhu jako prosba u nebeského Otce. Zločinec, hříšník, poznal, že stačí, když Ježíš na něho bude pamatovat. On v něm poznal svého Spasitele. Není potřeba Ježíši říkat, co má dělat, co odpustit a co naopak pochválit. Stačí, „pamatuj na mne“!

Mnozí Ježíše prosili o spásu („Zachraň nás!“) nebo o uzdravení a on svou pomocí odpovídal na jejich víru. Neboť ty prosby a přivolávání jeho pomoci jsou projevem víry. A může se stát, že k víře člověk přijde až na poslední chvíli a při spravedlivém výkonu trestu zde na zemi. Ale dobře si všimněme, jak tato víra vzniká: Ukřižovaný zločinec poznal, že Bůh je s tímto mužem na kříži, i když se mu ti dole posmívají víc než samotným zločincům. Že Bůh je s tímto ukřižovaným Ježíšem, jehož jediné obvinění je to, co všichni pořád opakují, zesměšňují a přitom tomu nevěří: že on je ten Boží vyvolený, ten pomazaný Král Židů. Jemu Bůh v této chvíli předává do ruky soud. Nyní on, ukřižovaný Ježíš z Nazareta, Král židovský, má právo rozhodovat, s kým Bůh naloží jako se spravedlivým, jak rozhodne o jeho spáse. To je víra. „Pamatuj na mne!“

A Pán na prosbu odpovídá: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ – Všichni vědí – na kříži i pod křížem – co teď přijde: smrt. Ale ani ta smrt nezabrání, aby pak nastalo to, co slibuje Ježíš: „dnes budeš se mnou v rajském společenství“. Když on „dnes“ je ve společenství s námi – a věříme, že je – pak ono „dnes“ ve společenství s ním platí i potom. Po naší smrti. Amen.

Modlitba: Ukřižovaný Králi, chválíme tě za tvou milost vůči nám hříšným a prosíme, neopouštěj společenství s námi. Je nám v něm s tebou rajsky dobře. Amen.