Neděle Laetare – 4. postní

Písně: Ž 75; 326,1.4-5; 632; 517,1-3.12-14

První čtení: Žalm 2

Introit: Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme. (Ž 122,1.2)

Milí bratři a sestry,

Pilát se dostal do Kréda (říkáme, že Ježíš „trpěl pod Pontským Pilátem“) a král Herodes Antipas, (vlastně jen tetrarcha, „čtvrťák“, ta „liška“), je v evangeliích zmiňován několikrát. Pilát a Herodes; pověst mají nevalnou. Proč se o nich vůbec zmiňovat a ještě dnes je dávat do kázání? Protože právě všichni čtyři evangelisté o nich napsali a jak ještě uvidíme, užili je jako dva typy lidí, kteří se vyskytují v každé době, ale hlavně proto, že velmi podobně reagovali na obžalobu Pána Ježíše. Ač ti dva byli rozličného původu, postavení i povahy. Prý byli mezi sebou v nepřátelském vztahu. Případ „Ježíš“, jak by to oni mohli nazvat, je však sbratřil, stali se přáteli. Zůstali dál každý jiný ve svém náboženství i ve způsobu vlády, jistě se dál hádali a přetahovali o pravomoci, ale nad tímhle vším od nynějška převáží shoda v názoru na Ježíše. Ani Pilátovi, ani Herodovi Ježíš nestál za to, aby jej podpořili a usilovali v jeho případě prosadit spravedlnost. Byli zajedno v tom, že Boží království, nesené Ježíšem Kristem, spolu musí zlikvidovat, aby mohli vládnout sami. Pro svou vládu si dovedli představit, že budou dělat dál to, co jim jde – bojovat o moc a intrikovat – ale nemohou s tím spojit poddanost a službu Hospodinovu Pomazanému, pokud jím je tento zvláštní Ježíš Nazaretský.

Ani Pilát, ani Herodes, nejsou předmětem naší víry, nechováme k nim úctu. Ale čteme a přemýšlíme o nich s užitkem, když v předvelikonoční době rozvažujeme, proč Pán Ježíš musel před smrtí projít takovým ponížením a z čeho jej vlastně obvinili. Při tom si musíme ujasnit, jak se vůbec dostal do rukou Piláta a Heroda. Vždyť ani jeden z nich si Ježíše sám nezavolal. Nebyl to ani jeden z nich, kdo jej nechal zatknout a k soudu předvést. To udělal někdo před nimi. Někdo, někteří, kteří sledovali svůj vlastní zájem. A to tak silně, že se kvůli tomu dokázali sblížit i s nepřáteli. Iniciátorem celého procesu byla židovská rada (synedrium). Tam byli shromážděni zástupci Božího lidu, Izraele. Synedrium mělo pod nadvládou Říma hodně omezené politické pravomoci. Ale ty náboženské, které do politických často přesahovaly, mělo dosti široké. Vždyť představitelé chrámu měli dokonce ozbrojenou stráž, kterou mohli použít a použili právě při Ježíšovu zatčení na Olivové hoře. A byli to starší lidu, velekněží a zákoníci – členové synedria – kteří jako první Ježíše vyslýchali a vydali pak světské moci, tedy Pilátovi. Židé opravdu Piláta ani Heroda rádi neměli. Ale vidíme, že i v jejich případě, přesněji prvně v jejich případě, je odstranění Ježíše z cesty důležitější než pohrdání římskou nadvládou a více než nenávist ke kolaborantskému, nastrčenému králi Herodovi. I tak se naplňují Ježíšova slova: „Moje království není z tohoto světa.“ V tomto světě je království tohoto tichého krále cizím prvkem, s nímž si nikdo neví rady. Mnozí si jeho příchod přejí, ale podle svých představ. S kralováním Ježíše Krista si nevědí rady. A tak, když je jeho příchod nejblíže, král je už na dosah ruky, mezi svými – ti jeho, i ti cizí se spřáhnou a dělají všechno pro to, aby se on vlády neujal. Za každou cenu – i za cenu vlastních ústupků a pošpinění pověsti pro příští generace – jej chtějí z tohoto světa odstranit. Tento svět je náš a našich zákonů! A my si nenecháme ani od samotného Pána Boha do toho zasahovat. Tedy ne, když se Bůh chová tak neočekávaně, nelogicky a nepříjemně jako v tomto Ježíši, o kterém jeho učedníci vyznávají: „Ty jsi Kristus, ten syn Boha živého“.

Máme tu tedy divnou shodu mezi lidmi jinak neshodnými, nesrovnatelnými, ba znepřátelenými. Mezi představiteli židovského národa, představitelem okupační římské moci, Pilátem, a ještě mezi kolaborantským králem Herodem. Podívejme se nyní blíže na obžalobu i na Ježíšovu reakci. Z čeho obvinili Ježíše před Pilátem: „Tento člověk rozvrací náš národ, brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za mesiášského/kristovského krále.“ – Pilát si toto trojí obvinění přeloží do stručné otázky, kterou Ježíšovi položí: „Ty jsi král Židů?“ Jako by mu do tohoto titulu zapadalo vše, o čem Židé mluvili. A pak to sami ještě jednou zdůraznili: „Svým učením pobuřuje lid v celém Judsku; začal v Galileji a přišel až sem.“ Tím se vlastně dovídáme, jaká byla strategie židovské elity. Je samotné na Ježíši nejvíce pobuřoval nárok, že by on měl být Božím Synem. Ale věděli, že pro politiky bude zajímavější obvinění z rebelie. Ježíš prý dráždí a pobuřuje národ. Navádí lidi, aby neplatili císaři daně. A veřejně prohlašuje, že on tu bude vládnout jako ten dávno očekávaný Mesiáš, tedy pomazaný král (řecky Kristus).

„Ty sám to říkáš.“ – odpověděl na Pilátův dotaz Ježíš. Možná položil důraz na zájmeno „ty“ to říkáš. Což může znamenat připomenutí, že Ježíš sebe za krále nikde neprohlašoval a pokud mluvil o této své roli, tak to bylo ve smyslu „krále–služebníka“, který přišel lid zachránit jinými prostředky než mocenskými. Připouští tedy Pilát tohle? A nebo jen opakuje obvinění? – Jeho odpověď: „Já na tomto člověku žádnou vinu neshledávám“ a rychlý nápad přehrát odpovědnost posledního slova na Heroda, svědčí o tom, co jsme pověděli na začátku. Pilát si nechce špinit ruce. V odsouzení Ježíše nevidí žádnou spravedlnost. Ale tento podivný král je mu nepochopitelný. Je nezařaditelný do známých kategorií lidí, kteří si nárokují moc a postavení. Tenhle případ mu nestojí za to, aby se jím hlouběji zabýval. Že se mu to ještě vrátí a on ze sebe svou odpovědnost nesetřese, víme a ještě o tom uslyšíme.

Neústupní žalobníci zkoušejí svou šanci teď u vládce, dosti bezvýznamného, ale samolibého Heroda. Tato postava, spíše figurka, je typem, který v životě zajímá hlavně požitek a zábava. Herodes byl chtivý všech senzací. Do tak nízkých pudů se smrsklo jeho vladařské postavení. Když by nyní mohl svou malou moc konečně využít k dobrému – Pilát mu Ježíše doslova přihrál a dal mu příležitost k prosazení spravedlnosti – tehdy to Herodes a jeho vojáci, kterými se úzkostlivě obklopoval, využijí jen jako příležitost k pobavení. Život požitkáře je vlastně životem nudným. Všechno se jednou přejí. Tak snad už jen něco, co si sám nemůže opatřit, by jej rozptýlilo a stálo by mu za to, nějak se angažovat – nevíme ovšem jak. „Zaradoval se, když Ježíše uviděl … protože doufal, že od něho uvidí nějaký zázrak.“ Zřejmě vůbec nebylo důležité, na co se Ježíše vyptával. Nebylo to důležité ani jako ta Pilátova otázka. A Ježíš? Na Herodovu výřečnost neodpověděl jediným slovem. Nechytil se Herodovy pozornosti k svému prospěchu, ani když bylo téměř jisté, že se spravedlnosti nedočká, protože „velekněží a zákoníci na něj neústupně žalovali“. Herodes se nepobavil a asi mu také dost záleželo na tom, jakou pověst si připraví u Židů. Jedná podle toho. Jedná podle svých způsobů: zábava za každou cenu. Z Ježíše si může alespoň tropit šašky. Nechá jej tedy obléknout do šatů podobných královským. A pošle jej zpátky k Pilátovi.

Jak to s ním jednají? S naším Pánem Ježíšem Kristem? Který „za nás byl ukřižován za dnů Pontia Piláta, byl umučen a pohřben…“? (Nicejsko-cařihradské vyznání víry). Vždyť s naším králem a Božím Synem zacházejí jako s předmětem, s hračkou, s kterou si mohou beztrestně dělat co chtějí! Cítíte, že se to ve vás proti nim bouří? Ale byl obžalován on, že pobuřuje lid a vnáší do něj neklid. Byl obžalován z občanské neposlušnosti. My však víme, že Ježíš ohledně placení daní ani ve vztahu k císaři nechystal žádnou rebelii. Když jej na tom chtěli dříve farizeové nachytat, Ježíš na jejich vlastním denáru, z jejich kapsy, ukázal, že peníz patří tomu, kdo má na něm podobiznu: „Co je císařovo císaři, co je Boží, Bohu.“ A také víme, že jeho rodiče se nechali zapsat do seznamu daňových poplatníků, a proto těsně před Ježíšovým narozením cestovali do Betléma. (L 2,1–6) Pro žádnou z těch obžalob nakonec Pilát ani Herodes Ježíše neobvinili. Usvědčen tu není on. Usvědčeni jsou však všichni strůjci jeho popravy.

Na kterou stranu se postavíme v tom dávném příběhu my? Kde vidíme své místo? Je tu ještě jedno místo, na které nás zve evangelista v pokračování svého spisu, totiž ve Skutcích apoštolských, když píše o prvních křesťanech v Jeruzalémě, kteří přijali místo těch, kdo chválí Pána za jeho pokoru a oběť na kříži a jehož vzkříšení je pro ně pobídkou vydat se na cestu osobní služby pro tohoto mesiášského krále.

A jaká je mezi těmito prvními křesťany shoda, ač jsou jistě různého původu a charakterů? První, co dělají, je, že se svorně slovy žalmu 2. modlí: „Pane, ty jsi řekl: Proč zuří pohané hněvem a národy osnují marná spiknutí? Povstávají králové země a vladaři se srocují proti Hospodinu a jeho Mesiáši. – Opravdu se srotili v tomto městě Herodes a Pontius Pilát spolu s pohany i s národem izraelským proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi posvětil, a vykonali, co tvá ruka a tvá vůle předem určila. Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo…“ (Sk 3,25–29)

I my ještě dnes pozorujeme různá spiknutí a pohrdání poníženým králem Ježíšem Kristem. A tak jako Heroda by Ježíš zajímal jen, kdyby ho pobavil, tak lidé v naší generaci dávají najevo, že Bůh je zajímá jen kvůli náladě o svátcích, nebo že je tu k udržení mravnosti, či uchování jakýchsi západních hodnot. On však vůči takovým požadavkům mlčí. Nevšímá si jich, tak jako těch Herodových si nevšímal. Modleme se, aby k našim prosbám nemlčel.

Modlitba: Tichý králi, Pane Ježíši Kriste, ty, který jsi bez viny, prosíme tě, ujmi se nás provinilých, vrtkavých, zmatených, nevěrných a buď nám milostiv! Přiznej se k naší službě pro své svaté jméno, navzdory tvým nepřátelům. Amen.