Ex 12:1-14  Hospodin řekl Mojžíšovi a Áronovi v egyptské zemi:  „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce.  Vyhlaste celé izraelské pospolitosti: Desátého dne tohoto měsíce si každý vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu. Kdyby byla rodina malá a na beránka by nestačila, přibere si každý souseda, který bydlí nejblíže jeho rodiny, aby doplnil počet osob. Podle toho, kolik kdo sní, stanovíte počet na beránka. Budete mít beránka bez vady, ročního samce. Vezmete jej z ovcí nebo z koz. Budete jej opatrovat až do čtrnáctého dne tohoto měsíce. Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet. Pak vezmou trochu krve a potřou jí obě veřeje i nadpraží u domů, v nichž jej budou jíst. Tu noc budou jíst maso upečené na ohni a k němu budou jíst nekvašené chleby s hořkými bylinami. Nebudete z něho jíst nic syrového ani vařeného ve vodě, nýbrž jen upečené na ohni s hlavou i s nohama a vnitřnostmi. Nic z něho nenecháte do rána. Co z něho zůstane do rána, spálíte ohněm. Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka. Tu noc projdu egyptskou zemí a všecko prvorozené v egyptské zemi pobiji, od lidí až po dobytek. Všechna egyptská božstva postihnu svými soudy. Já jsem Hospodin.  Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi.  Ten den vám bude dnem pamětním, budete jej slavit jako slavnost Hospodinovu. Budete jej slavit po všechna svá pokolení. To je provždy platné nařízení.

Písně: 667; 201; 322; 196

První čtení: L 12,36-40

Introit: Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta. Já jsem Hospodin tvůj Bůh, už z egyptské země. Nepoznal jsi Boha kromě mne; mimo mne jiného zachránce není. (Oz 11,1; 13,4)

Milí bratři a sestry,

„Tento den budete slavit po všechna svá pokolení. To je provždy platné nařízení.“

1. Důvodem je událost, kterou stojí za to si stále znovu připomínat a slavit ji. Tou událostí je vysvobození z egyptského otroctví. Tato událost si zaslouží, aby se kvůli ní změnilo počítání času. Konkrétně již ne zemědělský rok, ale velikonoce jsou tím, co mění pohled na život lidí. Prvním měsícem přestal být tisrí na podzim a začal být nísan na jaře (náš březen nebo duben). To by mohlo být samozřejmě formální. Jako mnoho svátků a pamětních dnů, z nichž zůstal jen ten vítaný den volna navíc. Ale Židé roztroušení po celém světě slaví tento „památník vysvobození“ každoročně s vděčností a má jim stále co říct: Ještě jsme tu. Hospodin nás zachoval. „Přeskočil“ nebo „pominul“ izraelské domy, když konal na zemi své soudy. To slovo „pascha“ znamená doslova. Ukázalo se, že v Božích soudech neobstojí žádné mocnosti. Ani ty největší, jako byl egyptský král farao a všichni další bohové Egypta. Ukázali se jako bezmocní. Dnes můžeme říct: neobstál ani Adolf Hitler a jiní mocnáři. Jejich hrůzovláda stála mnoho krve nevinných, ale nakonec byli poraženi a v paměti národů jsou tito zbožštění vládcové chováni jako odstrašující a zlí; ale také předurčení k porážce. Při slavení velikonočního hodu beránka dávají všichni věřící najevo: Náš Bůh je Pánem, který provádí a vyvádí z časů a systémů, které se topily v krvi, nespravedlnosti, útisku. Z toho On vyvádí do svobody svůj lid. Ty, kteří mu uvěřili a kteří to dnes dávají najevo, když slaví hod beránka způsobem, jak to Mojžíš s Áronem kdysi Izraelcům podle Boží vůle ustanovili.

2. V opakování je hluboký význam. Jestliže bylo řečeno: „Tento den budete slavit po všechna svá pokolení. To je provždy platné nařízení,“ pak to znamená, že máme budoucnost. Že tu budeme, abychom mohli oslavovat Hospodina a o něm jediném jako o Bohu světu svědčit. Jestliže On si přeje, abychom tuto slavnost opakovali, pak tím zároveň říká, že tu budou další generace, které v tom budou moci pokračovat a každoročně se o jeho věrnosti a moci ujišťovat. Znamená to, že naše víra má opodstatnění. Že máme proč věřit. Je tu budoucnost. A celý rituál hodu beránka připomíná, co máme společně za sebou. Je tu tedy také společná minulost.

V minulosti, tehdy v Egyptě, dostal Izrael přikázání, jak tento hod slavit. Četli jsme o tom: „Desátého dne tohoto měsíce si každý vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu.“ A tak dále. Naprosto přesně. A každý další krok v těch přípravách vede k vysvětlení – dětem i dalším, kteří se ke společenství připojí. Každý krok má nějaký obsah a smysl. Jeden beránek pro společenství kolem jednoho stolu. Než bude zabit, nějakou dobu v rodině žije. Patří jim. Nedovedu to vyjádřit jinak, než že se stane oblíbeným. Ale pak jej všichni musí zabít. To je jistě těžko proveditelné, ale přece je to tu napsáno: všichni mají podíl na beránkově smrti. Pro všechny je totiž potřebná jeho krev, prolitá pro záchranu všech, kdo v domě jsou. Krev beránkova je znamením, že ti, kteří na něm mají podíl, jsou pod jeho ochranou. Toto znamení krve respektuje i anděl zhouby, který v onu velikonoční noc Egyptem roznáší smrt mezi všemi, kteří Bohem pohrdli a ukázali, že se s ním chtějí donekonečna jen přetahovat, i když to celou zemi a nakonec i jejich domovy stojí úpadek, nemoci a další rány, které nemohou končit jinak než smrti. Vedle toho stačí v domě bohabojných Izraelských jen trocha krve beránka, který byl vybrán, aby byl obětován. Tento jeden jediný je tu pro ně a má stačit a bude stačit pro všechny. „Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka.“ ­Úzkostný spěch a hořké byliny při tom všem napovídají, že dosud žijí v poutech a útisku, v hořkém otroctví. Ale zároveň, tak jako je zkáza blízko, tak je také blízko i vysvobození. Nějakou dobu, uprostřed noci, je obojí stejně blízko. Smrt i život. Připravte se. Nespěte, nýbrž bděte. Noc pokračuje. Den vaší spásy je blízko.

Dnes se zastavíme uprostřed tohoto napětí. Než projdeme celou postní dobou a nastanou velikonoce. Pak budeme moci radostně zvolat: A pak konečně vyšli! Společně – muži, ženy, děti, i jejich dobytek. Důležité v tomto mezidobí je, že lid Boží si toto vysvobození po všechna další pokolení skutečně připomínal a připomíná. S radostí, ale i s bázní. Radost a úleva však v Božím lidu převažuje: Protože soud už je za námi! Ta noc, kdy Bůh soudil, už je za námi! Bůh porazil všechno, co se v pýše vypínalo a uráželo jej. Srazil všechny egyptské modly, které si lidé nejdřív sami nastavěli a pak se jim klaněli. Odsoudil systém, který zotročoval celé národy. A všechny, kterým od praotců sliboval svou věrnost, všechny, kteří tento Boží slib vzali vážně a spolehli se na něj ve víře, ty všechny vyvedl ze země. Z Egypta – který byl hrobem – je vyvedl do svobody a života. Tuto událost vysvobození hod beránka připomíná.

3. Co však nás s touto velikonoční židovskou večeří pojí? Můžeme jako křesťané také nějak patřit k tomu stolu, který bývá 14. nísanu prostřen pro ty, kteří chtějí mít účast na jednom beránkovi? My skutečně paschu neslavíme. Nejsme obřezáni a ke stolu v židovských rodinách přístup nemáme. To je potřeba uznat; i když si dnes některé sbory připravují na zelený čtvrtek tzv. sederovou večeři s nekvašenými chleby a hořkými bylinami. Židé na nás proto nepohlížejí s větším porozuměním. Pojí nás tedy přece něco? Ano. Máme společného vysvoboditele. Hospodina, jediného, mocného a věrného Boha. On způsobil, že společně smíme věřit, že v Egyptě nezahyneme. Že v říši šeré smrti vězet nezůstaneme. A to si máme o každých velikonocích opakovat a to slavit. Židé se při každém opakování pesachové hostiny k tomu velkému vysvobození ohlížejí nazpátek. To rozhodující se už stalo. To už je vykonáno. A také my to tak chápeme: Vítězství je Boží a platí i pro všechny, kteří k Bohu patří.

Ale i když si to takto vysvětlíme a i kdybychom spolu se židovskými bratry a sestrami ještě podrobněji postupovali a vykládali si tisíciletou tradici oslav vysvobození lidu z Egypta, stejně bychom to docela vysvětlit nedokázali. Samotný střed události, kdy Hospodin svou mocí bil vzpurný Egypt a jen domy označené beránkovou krví ušetřil, stejně nám zůstává nepochopitelný a obestřený tajemstvím. „Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi.“ – Čin soudu i vysvobození je jen a jen činem Božím. Proto je popsán jako divuplný. A divuplné zůstává i to, že Hospodin vysvobodil Izraele všemu navzdory. Že dokázal vysvobodit navzdory faraonově odporu a dokonce i proti vůli samotných Izraelců. Vždyť jak mohla vypadat jejich víra, když byli 400 let po mnoho generací egyptizováni? Když na Boží lid po staletí doléhal vliv společnosti, která z 90% sloužila jen bohům síly, bohatství, nelítostné politiky a Boží slovo bylo vzácné? Jak k tomu vůbec mohlo dojít, že nakonec Mojžíše poslechli a všechno udělali tak, jak jim řekl? (Byli jako ten nedospělý mládeneček). I oni, lid Boží musel být Bohem přemožen, aby pro něj mohl být zachráněn. Ne však přemožen ranami, ale láskou, která se obětuje pro druhé. Kdo tuto lásku pozná a přijme jako nejvyšší argument pro svou záchranu, ten se nechá vyvést z Egypta a nechá se vysvobodit z pout, na která už byl tak zvyklý, že si nedokázal představit, že by se bez nich dalo žít.

4. Tuto Boží lásku máme tedy se svými židovskými předchůdci ve víře společnou. Dosud zde v poutech, v hořkosti a ve vězení, ale už při tom všem zde slavíme svobodu. Ještě ji nevidíme, ale věříme v ni. Vysvobození Izraele z egyptského otroctví nebylo Boží poslední slovo. On připravil mnohem víc. Připravil vysvobození celému světu. Stálo jej to však větší cenu než beránky zabíjené o židovských velikonocích. Stálo jej to krev jednorozeného syna, Ježíše Nazaretského. Konečně to povězme naplno: Noc paschy v Egyptě již ukazovala na tu noc, v níž byl Ježíš zrazen a obětován. Když předtím usedl ke stolu se svými učedníky a jako Žid měl mluvit o beránkovi, ukázal na své tělo a promluvil o své krvi, která bude vylita k našemu odpuštění a pro naše vysvobození z hříchů a smrti.

A tak skončeme tím, čím toto v Exodu sepsané ustanovení začíná: totiž novým počítáním lidského času. Kdykoli slavíme zde u stolu večeři Páně (příští neděli), připomínáme si a věříme, že nový věk v Boží svobodě již je vybojován a spolu se vzkříšením Pána Ježíše Krista již začal. My sice ještě přistupujeme ke stolu sevřeni hříchem, ale již slavíme hostinu svobody, kterou Pán připravil všem obtíženým, tichým, plačícím a pokoj hledajícím. To čiňme na jeho památku, jak nám přikázal.

Modlitba: Pane, náš beránku a vysvoboditeli! Prosíme, znovu nás již brzy u svého stolu ujisti, že žijeme ve tvé svobodě a pro tvé království. Přijmi za to naše chvály. Amen.