Ex 3:9-15  Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují.  Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta. Ale Mojžíš Bohu namítal: Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?  Odpověděl:Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.  Avšak Mojžíš Bohu namítl:Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?  Bůh řekl Mojžíšovi: JSEM, KTERÝ JSEM. A pokračoval: Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.  Bůh dále Mojžíšovi poručil:„Řekni Izraelcům toto: Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení.

Písně: 615; 201; 407; 636

1. čtení: J 17,5-9

 

Introit: Já jsem Hospodin, to je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám. Svou chválu nepostoupím modlám. Hle, už nastalo, co bylo na počátku, teď oznamuji nové věci. Dříve než vyraší, vám je oznamuji. (Iz 42,8n)

Milí bratři a sestry,

Jaká úleva! „Bůh vzal utrpení mých bratří v Egyptě za svou věc.“ – Tak se mohl zaradovat Mojžíš, když k němu Hospodin promluvil na hoře Choreb z prostředku hořícího keře. Boží slovo vneslo do jeho chmurných vzpomínek světlo a novou naději. Když se nepovedlo člověku vzít spravedlnost do vlastních rukou, udělá to Bůh. Ten má na to jiné prostředky. Když on svou mocí zasáhne, jistě svému utlačovanému lidu spravedlnost zjedná. „A také, já, Mojžíš, už za to neponesu odpovědnost a nebudu nasazovat krk, jako jsem to jednou bláznivě udělal. Izraelci si ode mě nedali říct, ale Boha poslechnou. Tak jen ať už Bůh začne jednat!“

„Nuže pojď, pošlu tě k faraonovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ ­- Pocit úlevy netrval dlouho. Tak to tedy je. Ne Bůh sám, ale Mojžíš má jít a rovnou vyvést Izraele z otroctví! Nakonec si člověk stejně musí pomoct sám. Neříká se to tak? Ale tohle je nadlidský úkol! Jak může jeden uprchlík získat důvěru u lidí, kteří ho neznají? Jak může v říši totalitního systému, jaký vládl v Egyptě, získat svobodu pro jeden z podrobených národů ? Bláznivý úkol!

Proto se nám Mojžíšova námitka jeví jako pochopitelná a oprávněná. „Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ Pro takový úkol by snad každý mohl namítat: „Kdo jsem já?“ To není falešná skromnost. Mojžíš má strach, že na to nestačí. Byl by klidnější, kdyby měl někoho vedle sebe, jako třeba později bratra Árona, nebo ještě lépe armádu? Ne. I tak by byl egyptský král v přesile. Kdo jsem já – člověk? Kdo jsme my lidé, abychom na světě mohli osvobodit zotročené a dát jim dobrou, prostornou zemi? Rozhlédneme-li se my po současném světě, jak takové osvobozovací manévry dopadají? Kolik z těch národů se opravdu těší svobodě a kolik z nich žije v dobré, prostorné zemi oplývající mlékem a medem? – „Kdo jsem já?“ „Co to po mně, Bože, chceš?“

„Já budu s tebou!“ ­- To je Boží odpověď na Mojžíšovu námitku. Nebudeš na to sám. Tedy ne jiný člověk, nýbrž Bůh sám bude s tebou: na cestě, při jednání se zástupci-staršími Izraele, při jednání s faraonem. A ještě: „Toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.“ – Bůh dává znamení. To si lidé vždycky žádali. To je přesvědčivé a povzbudivé. A zde to Bůh slibuje dokonce sám od sebe. Ale jaké je to znamení? Znamení, které přijde až potom. Po vysvobození. Znamení, které mají dostat poutníci teprve, když ujdou kus cesty a dojdou k této hoře, na níž Bůh s Mojžíšem právě mluví. Na půdě svaté. (Jak jsme četli posledně.) Co to znamení bude vlastně znamenat? A může takové znamení – jako je slavení bohoslužeb tam, kde k nám Bůh mluví – může to povzbudit? Tímto ujištěním se vlastně všem, kterým kdy bylo dopřáno slavit bohoslužby na místě k tomu určeném, tam, kde Bůh po generace svolával svůj lid, nám všem říká: Ano, to je znamení pro všechny věky. Směrem dozadu i dopředu. Protože teprve když se tu, při bohoslužbách společně rozpomínáme, jaká dobrodiní nám Pán Bůh připravil, jak nás vedl a uchránil všelijakých samospasitelných pokusů, které by byly skončily katastrofou, tak nás to povzbuzuje. Jak nás vysvobodil z otročiny systémů, které si dělaly nárok na náš život, teprve zpětně poznáváme a vyznáváme: Ano, On, mocný Bůh, byl s námi. Vzývejme ho a vzdávejme mu díky!

Jak na to však odpověděl Mojžíš? Mojžíš ještě díky nevzdává. Mojžíš odpověděl jako člověk, který se ještě na mnohá Boží dobrodiní nerozpomíná. Ještě je ve svém životě nevidí. Ne, neotočí se zády. To zase ne. Ale pokračuje ve výčtu pochybností a obav. Sám Bohu maluje scénář, jak to bude, až do Egypta přijde. A jak mizivou šanci má, aby svůj lid přesvědčil, že na Boží slovo mají odpovědět vírou a opustit Egypt. A tedy, že tato mise nemůže dobře dopadnout. „Přijdu za nimi a řeknu: Bůh vašich otců mě za vámi posílá. To bude málo!“ „Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“

Milí bratři a sestry, i tohle známe. S Božím lidem to mnohokrát takhle vypadalo. A my to také Pánu Bohu někdy vyčítáme a mezi sebou si na to stěžujeme: Bůh otců, to ano. Mnozí ještě vědí, že kdysi patřili do evangelického rodu. Že doma někde mají Bibli. Ale dnes, co s tím? Chtějí víc. Jaké je jeho jméno? A to znamená: Jak si ho můžeme zavolat, aby stoprocentně přišel a pomohl. A jak ho zase můžeme odvolat, až jej nebudeme potřebovat, aby nám do života nemluvil, když to už nebudeme chtít? Stále stejný způsob, jak by lidé chtěli nakládat s bohem. Stejný v Egyptě, kde takto používali jména svých bohů a byli pyšní na to, že je znají a užívat umějí. A stejný v každé době. Vždyť i dnes jsou populární všelijací duchovní vůdcové a šamani, kteří předvádějí, jak si tajemnými jmény a rituály umějí ochočit všelijaké přírodní síly. Vedle toho pak křesťanská církev vypadá bezmocně, příliš civilně. – Tak, jaké je jeho jméno? – Ta otázka je vlastně ironická. Ty, Mojžíši, vy Boží vyznavači, Boha neumíte ovládat. On vás neposlouchá. Nedělá, co chcete. A proto my dnes o něj nestojíme. – Lidé chtějí mít jistotu, že božstvo přijde na zavolání a na odvolání svého jména zase odejde. Chtějí ho jen na chvilku, nestojí o jeho dozor.

Přistoupil Bůh na hoře Choreb na tyto Mojžíšovy námitky a na jeho scénář? Dal Mojžíšovi za pravdu, že lid, který už jej skoro nezná, opravdu tohle po něm bude chtít a to jej přesvědčí a upokojí? Zjeví mu své jméno? A je to stejné jméno Boží, jaké známe my? – „JSEM, KTERÝ JSEM.“ Když toto Bůh Mojžíšovi řekl, hned pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ A dál: „Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců. Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. To je navěky jeho jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení.“ Těmi slovy je má Mojžíš povzbudit k víře. Jedině tak si získává důvěru, aby s ním lid vyšel na cestu z otroctví do svobody. Z Egypta, kde nemohou jinak, než uctívat cizí bohy. Než se podvolovat systému, který určuje doba, tehdejší media, životní styl. Ty samy svou povahou hlásají: Je to zbytečné a hloupé vzývat boha, kterému nemůžeme vnutit svou vůli a přizpůsobit si ho svým potřebám. Modlit se k bohu, na kterého „nemáme páky.“

Naproti tomu Bůh Izraele je jiný. „JSEM, KTERÝ JSEM“ je totiž Bohem, který se sám rozhodl. Sám si člověka vyvoluje a povolává a ujišťuje: „Můj jsi ty, půjdeš-li vodou, nestrhne tě proud! Půjdeš-li ohněm, nespálí tě!“ „Já budu s tebou!“ Z toho rozumějme: Bůh tím Mojžíše nepřesvědčuje: Já existuji. O tom Mojžíš nepochyboval. Bůh však říká, jaký je, jak jedná. To jej charakterizuje. A jeho lid jej může poznat jen tak, když půjde s ním a zamiluje si jej. Získá zkušenosti s ním. Když k němu přilne celým srdcem, celou myslí a celou svou silou. O to Bůh stojí.

Nemá k nám obchodní vztah „má dáti, dal“. Že my mu něco obětujeme a Bůh nám pak na náš rozkaz něco daruje nebo splní. Ne, Boží lid se od této chvíle s Mojžíšem bude učit vztahu lásky mezi Bohem a lidmi. „Jako jsem tu byl s vašimi praotci, tak jsem a budu s vámi a vašimi dětmi. Vysvobodím vás, vyvedu z otroctví do svobody. Pak mi budete sloužit na této hoře; na tomto svatém/svátečním místě.“

Milí bratři a sestry, vy víte, že podle způsobu vzývání a oslovování Boha, se někdy dají rozlišovat církve a různá společenství. Je v tom jakýsi až intimní znak, který si neseme a opravdu jsme na něj citliví. Pro některé z nás je nevyslovitelné i slovo „pánbíček“ nebo „pánbu“ nebo také „jéžišek“. A našlo by se těch podob více, při kterých se nám ježí vlasy na hlavě. Proč tomu tak je? Nemusíme zrovna umět perfektně hebrejsky, abychom mohli postihnout ten slovesný tvar jména „JSEM, KTERÝ JSEM“, i když poučení od hebraistů obohacující je. Ale nepokoušíme se ta čtyři písmena JHVH vyslovovat a zakládat si na tom, že jenom my máme patent na to, jak s Bohem zacházet a před lidmi tak dokazovat, že Bůh nás poslouchá. Víte, že Židé Boží jméno z úcty před ním nevyslovují vůbec. Na místě těch čtyř písmen JHVH říkají Adonáj, tedy Pán. A tak to přece říkáme a v Bibli čteme a modlíme se i my: „Pane“, nebo po staročesku „Hospodine“. Svou citlivost k používání Božího jména tedy neurčuje tolik gramatika nebo zasvěcení do tajů dávných rituálů. Porozumění a důvěra se rodí a pěstuje po celý náš život, ano v celých generacích církve, která se svým Pánem nechá vodit, putuje s ním, jde za ním, spoléhá na něj a nechá se jím vyučovat, napomínat a potěšovat.

My křesťané můžeme Boží jméno „JSEM, KTERÝ JSEM“ nejlépe poznat a vyznat v Božím Synu, který za námi sestoupil a připravil nám tak veliké vysvobození z hříchů a smrti. Jeho jméno zní Ježíš, „ten vysvobozující, Spasitel“, Kristus. On jediný, který pro naši záchranu dal svůj život, mohl říct: „Otče, zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal.“ (J 17)

Modlitba: Náš Pane a Bože, Ježíši Kriste, děkujeme, žes pro naši záchranu přijal misi nejponíženějšího služebníka a sestoupil doprostřed naší bídy. Chválíme tě a děkujeme ti, že nás i dnes vedeš bezpečně a spolehlivě do země dobré a prostorné; a že si tvé jméno smíme připomínat navěky. Amen.