Vjezd do Jeruzaléma, L 19,28-46

Introit: Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu. Žehnáme vám z Hospodinova domu. Hospodin je Bůh, dává nám světlo. Slavte svátek ratolestí, k rohům oltáře se ubírejte. Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! (Ž 118, 26n28)

Písně: 146,1–5; (děti S 74); 250; 195; 146,6–8

Čtení: Za 9,9–12.16–17

Milí bratři a sestry,

církev dnes, na Květnou neděli slaví Ježíše– krále a připomíná si, jak před velikonocemi vstoupil do Jeruzaléma. Do toho královského města, které si sám Hospodin zvolil za sídlo pro svůj chrám a svého krále. A které se stalo předobrazem Jeruzaléma nebeského, tak jak nám jej ve svých viděních líčí v poslední biblické knize svatý Jan. Dnes smíme sledovat Ježíše, který do toho města jde a s ním celý zástup jeho učedníků jednajících jakoby podle předem známého scénáře. Jako by se nám před očima odvíjelo divadlo. Aktéři přesně vědí, co dělat a říkat. Znají totiž stará proroctví o davidovském králi, který přijede na oslátku a ujme se vlády nad tímto městem a nad Božím domem. Přijde a otevře nám cestu, která vede k Bohu a k jeho pokoji. Tohoto zaslíbeného krále nyní poznali v Ježíši. Stará proroctví pro ně nejsou jen duchovní okrasou, ale s Ježíšem se stávají realitou. A až do určité chvíle se zdá, že to jde dobře, bez překážek. Vzdávají mu královskou poctu. Ježíš přichází jako pravý král.

Před branami Jeruzaléma vidíme učedníky, kteří volají o Ježíši pravdu! „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově! Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ Zástup učedníků v tomto chudém králi přivítal Boží slávu a vtělený pokoj na zemi. V něm je s námi Bůh Stvořitel nebe i země. Připomene nám to, co čteme u Lukáše o vánocích, jak množství andělských zástupů chválilo Boha za to, že poslal na zemi pokoj, když se tento Ježíš narodil. „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj!“ Ježíš ten vytoužený, žádaný pokoj, opravdu přinesl. Svědčí o tom jeho mocné činy, kterých byli učedníci svědky: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají a chudým se zvěstuje evangelium.“ (7,22) Tak to vzkázali Janu Křtiteli. Tam, kde je Ježíš s lidmi, setkávají se s Božím pokojem. Je posláním učedníků, aby toto říkali nahlas. Aby každý věděl, kdo je a co pro zemi znamená tento tichý, pokorný král jedoucí na oslátku. Pak lidé, jeho svědkové, mohou svůj pohled obracet zpátky k nebi a těšit se do nebe, protože jejich král se v Jeruzalémě chystá splnit své poslání na zemi a vše uvede do souladu s vůlí svého nebeského Otce. „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově! Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ Volají radostně a plni naděje zástupy učedníků. Boží pokoj již se jich dotýká. Jako v nebi, tak i na zemi. Probíhá to mezi nimi, shůry dolů a zase nahoru. Tak jako v modlitbách.

Ale ne všichni to tak vidí. Proti hlasitému oslavování Ježíše jsou někteří farizeové. Bývají nablízku, když je Ježíš v rozhodujících chvílích své cesty. Stojí tu jako strážci Mojžíšova zákona, tito učitelé lidu izraelského. Nyní narušují radost z Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma. Místo hlasitého volání nabádají k mlčení. „Mistře, napomeň své učedníky!“ Je to na zemi, žel, dodnes známo, že i z církve se ozývají takové káravé a opatrnické hlasy: Jen se ještě moc neradujte! Ještě to Boží království nevyhrálo. Pomalu s tím vyhlašování Ježíše za krále. Mlčeti zlato! – A dotaženo do důsledku, toto napomínání je vlastně určeno Ježíšovým uším. On to má brát vážně, že „ještě není čas na ovace. Ještě není vhodná doba. Nebo, ještě jsme si to neodpracovali, nevybojovali. Nebo, bude to všechno jinak.“ – Obávám se, že tento hlas je na světě dost výrazný. Paradoxní je, jak vlastně ten hlas zní: Jako velké mlčení. Tam, kde má před přicházejícím Božím králem znít radostná píseň, oslava, tam je ticho. Když by svět mohl slyšet vyznání, kdo je ten, který přichází od Hospodina, co přináší na tuto bolavou zemi, tak nezazní nic. Napadají mě všelijaké příležitosti, kdy se na veřejnost takové vyznání o požehnaném králi Ježíši může dostat. Blízké svátky budou jistě jednou z nich. Nebylo by to však poprvé, že lidé vyslechnou všechno možné – o křesťanských hodnotách – jen ne to jediné jméno. Ti farizeové to mysleli dobře. Novodobí karatelé jistě také. – Nedrážděme veřejnost. Hledejme nejprve to společné, na čem se shodneme. Nebo, nepodbízejme se lidem, vždyť oni mají právo, aby si názor udělali sami. – Ale tím napomínáním vyznavačů tito opatrní napomínají Ježíše: „Mistře, napomeň své učedníky!“ – Tak mluví ti, kteří si Boží slávu a pravdu představují po svém a znamení tichého krále na oslátku jim nic neříká. Ti se však stali mluvčími Jeruzaléma, který nepoznal, že teď právě nastal čas navštívení. Čas, kdy se Bůh k lidem sklonil. Raději umlčují hlasy, které se k Ježíši přiznávají jako k Mesiáši.

Ježíš však se k tomu volání mnoha učedníků přizná a odmítá je umlčet. Ne z nějaké pýchy, ale protože ví, o jak velké životní rozhodnutí jde. „Budou-li oni mlčet, bude volat kamení!“ Jestliže lidé nevydají svědectví Boží pravdě, tak si Pán Bůh najde jinou cestu, jak se jeho spásná vůle do světa dostane. O to mít obavu nemusíme. To volající kamení má mnoho společného s pohromou na Jeruzalém, kdy jej nepřátelé obklíčí a sevřou jako v kleštích a pak srovnají se zemí, takže v něm nezůstane kámen na kameni. K tomu skutečně v roce 70 došlo. Jeruzalém nepoznal čas svého navštívení, když se k němu Bůh sklonil ve svém Synu.

Je to vážná skutečnost, že Pán Bůh národy i člověka navštěvuje, dává příležitost k pokání, k obrácení, ke službě Božímu království a jeho pravdě. Dává příležitosti, které mohou být naplněny, ale i promeškány a nemusí se opakovat. Jeho úmyslem je spása, pokoj a dobro. Bůh je milostivý, ale jeho láska není slabošstvím. Je psáno, že Bůh nebude posmíván: promeškat a pohrdnout jeho navštívením má velké následky, které se dostavují. Týká se to jednotlivců, národů i církví. Máme na to dávat pozor. Protože i my bychom mohli snadno Boží navštívení přehlédnout. Možná si někdo z nás vybaví, že se mu to už stalo a těžké následky již nesl.

Ale zároveň je třeba říci a připomenout i to další, co jsme četli a je to hned vzápětí: Ježíš hledí na takové pohrdnutí a odmítnutí Božího navštívení a nevyvolává to v něm dostiučinění: Vidíte, vy nevděčníci, teď to máte. Pozdě je litovat! – Nic takového. Přichází blíž, pohlédne na to krásné a pyšné město a je mu ho líto. „Dal se nad ním do pláče.“ Takový je Boží přístup k lidem. Lidský hřích se jej dotýká bolestně. Jsem přesvědčena, že tak hledí i na ten Jeruzalém dnešní, v němž se rozhoduje o pokračování války v Gaze, v němž se demonstruje proti vládě Benjamina Netanjahua. Ale také tak hledí na Washington, na Moskvu a na Prahu. A přímo na sobě samotném tento náš král cítí škodu a rány, které doléhají na lidi na zemi. „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny zkázy …, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“

Král pokořený, spásu nesoucí (podle proroctví), se k nám neobrátí zády. Na oslátku pokračuje dál, vstupuje do Jeruzaléma a jeho první cesta vede do Božího domu, do chrámu. A co vidí tam? – Jak se tam lidé snaží, aby se „dílu Páně dařilo“. Patrně to myslí upřímně, ale už si to ani jinak, než to je, představit neumí. Čilý provoz, obchod, aktivity, plno lidí. Tady to žije! Ale je to o něčem jiném. Další zklamání pro Božího krále. Jemu to není jedno, čím Boží chrám žije. Když Pán přijde, tady jej nevítají, protože už jej ani nepoznávají. A opět – on se neurazí a nenechá je být. Ale tentokrát nad tím nezapláče. Nýbrž udělá tam pořádek. Vždyť on musí „konat tam, kde jde o věc jeho Otce!“ Pán sám vrací domu Božímu jeho funkci. Aby tu mohli lidé, a takoví tu také jsou a jsou jich zástupy, aby mohli v modlitbách děkovat Bohu za jeho milost. A prosit o ten nebeský pokoj také na zemi. Aby Bohu mohla být nezastřeně a pravdivě vzdávána čest a sláva. K naplnění toho, k odstranění i té poslední překážky, však musel Boží král Ježíš v tomto městě zůstat až do konce velikonoc, „trpět a a tak vejít do své slávy.“ (24,26)

Modleme se.

Požehnaný králi, Ježíši, doveď nás ke svému kříži, abychom ti mohli svěřit a složit všechny své hříchy, celou svou zátěž; a očištěni i osvobozeni se směli dočkat nedělního jitra a spolu s ním tvé slávy vzkříšeného Pána! Amen.