Nové nebe a nová země, Iz 65,17-25

Introit: Naše pomoc a náš počátek je ve jménu Panovníka Hospodina, který učinil nebe a zemi, který je věrný ve svém věčném milosrdenství a díla svých rukou nikdy neopouští.

Písně: 500; 620,1–3; 284; 748

  1. čtení: Zj 21,1–4

Milí bratři a sestry,

není to, co jsme nyní přečetli, až příliš krásné, než aby to mohla být pravda? Ale prorok to tvrdí: „Toto praví Panovník Hospodin, hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány. Hle, já stvořím Jeruzalém k jásotu.“ – To znamená: církev Páně k jásotu. A dokonce: „I já budu nad Jeruzalémem jásat a veselit se ze svého lidu,“ říká Pán sám. – To a nic menšího má Bůh v plánu. Ten Bůh, který už stvořil nebe a zemi a všechno, co je v nich. Jehož slovo má takovou moc a je spolehlivé a dokáže znovu a znovu napravovat, co my lidé kazíme. Vy víte, jak to je pod tím prvním nebem a na té první zemi. Ač to bylo z vůle Stvořitelovy dobré, naše neposlušnost, sobectví a chamtivost to pokazila tak, že na této zemi a dokonce ani ve vesmíru nemáme toho mnoho, nad čím bychom jásali. Spíš máme – tak to bylo i za dnů prorokových – mnoho důvodů k nářku. Izajáš jmenuje ty nejsmutnější případy neštěstí, bolesti a trápení: malé děti, které předčasně umírají, a lidé předčasně chátrající a celé zástupy a národy, které se namáhají a pracují v potu tváře a stále o výsledky své námahy přicházejí a nemají z ní žádný užitek – hledí na trosky svého díla skropeného vlastní krví… To je jakoby popisoval, co my vídáme ve zprávách… A je toho mnohem mnohem víc, co nás v minulém roce šokovalo, že vůbec lidské bytosti jsou schopny udělat a chladnokrevně plánovat a neslitovat se nad ničím a nad nikým.

Copak z toho by mohlo vzejít něco tak dobrého, že by nad tím mohl jásat sám Stvořitel? Nejásá. Rmoutí se jistě víc než my, protože On je s každým člověkem i s každým tvorem, kterému je činěno příkoří. Ale on je i s každým hříšníkem, který páchá zlo a tak se vzdaluje od svého Stvořitele. Bůh sám má největší bolest, když to vše na zemi vidí. A právě proto to tak nenechal. Proto jsme slyšeli stále znovu především v době vánoční, že za námi poslal svého Syna, aby v něm byl s námi a zachránil nás. Toto předjímal a prorocky ohlašoval dávno předtím Izajáš. To, co jsme právě přečetli.

Prorocké kázání je na začátku Nového roku plné naděje. Dejme se jím povzbudit, aby nás neovládal strach, že to, co přijde, bude spíš jen horší. A nespokojujme se jen s tím, co si střízlivě umíme představit a co známe. A ani se nenamlouvejme, že vše je na nás. Že snad Bůh čeká, že to tu zachráníme my. Takové očekávání od nás nemá. Vždyť v tom kázání se stále znovu ozývalo: „Hle, tvořím nové … stvořím Jeruzalém k jásotu … dřív než zavolají, odpovím.“

Až se nám nad tím tají dech. Nad tím, že Bůh je takový – že to s námi nevzdal a že On od toho všeho neuteče, tak jak bychom to udělali my. My, když se s něčím namáháme a dílo se nám nevydaří, tak zklamaní, sklíčení a plní rozmrzelosti od toho odcházíme, opouštíme to nevydařené dílo a už se nám nechce začínat znovu, rezignujeme. A také si nepřestáváme připomínat, jak to tu vždycky špatně dopadalo. Tento pesimismus přenášíme například z vlády na vládu. Dřív než pořádně začnou, už vidíme, že nejsou k ničemu. A o svých nadřízených, copak tak nesmýšlíme? A často o svých příbuzných: s nimi je prý vždycky potíž. A v církvi: málo toho dělají ti druzí. Staršovstvo i farář se nevěnují tomu, čemu by měli a pak to takhle vypadá … A tak pořád dokola. Jestlipak to nepřenášíme i na Pána Boha, že On nikdy nezapomíná, jak jsou lidé špatní a co všechno způsobili? – Milí přátelé, co se týká nás lidí, věcně míváme třeba často pravdu. Ale když si to pořád připomínáme, tak ztrácíme to nejdůležitější: naději v to, že naše budoucnost je v Božích rukou. Naději, že odpuštění, které si tu navzájem vyslovujeme, platí. Že Bůh nás ve svém Synu smířil se sebou a tak i my se máme smiřovat navzájem a začínat znovu s nadějí pro druhé i pro sebe. Ano, ani sebe pořád nezatracovat. I tím někteří velmi trpí, že nemají důvěru, že to s nimi může také být jinak. Slyšme, jak to nové nebe a novou zemi připravuje Bůh sám:

Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl.“ (v. 17b)

Bez toho žádné odpuštění není! Odpuštění dovoluje nový začátek s novou důvěrou. Učme se to od našeho Pána. Vždyť kdyby On si připomínal naše hříchy, hříchy světa, už by tu svět dávno být nemohl! Bůh, o kterém mluví Bible od začátku do konce, ten se od tohoto našeho nevydařeného světa neodvrací – je to Bůh, který „dílo rukou svých nikdy neopouští“. Neopouští lidi a národy tohoto světa, nevzdá se svého plánu.

O Vánocích jsme naslouchali evangeliu o příchodu Božího Syna, Pána Ježíše Krista na tuto zemi. Včera byl svátek Epifanie, zjevení Boží slávy v tom narozeném dítěti. – Ano, Bůh se neodvrátil od naší země plné nevěry a nevděčnosti, ba nepřátelství a násilí. Neproklel ji a neopustil ji. V Ježíši Kristu začal dílo obnovy, otevřel nebe a sestoupil na zem, aby začal nové dílo pro naši záchranu. A pokračoval, když se Ježíš skláněl k provinilým, k nemocným a odstrčeným a zapomenutým lidským existencím, aby se to krásné proroctví stalo skutečností. A když Ježíš Kristus umřel a vstal z mrtvých, pak se tím potvrdila zvěst, že Bůh zůstal tomuto světu věrný, že Jeho dílo nic nezastaví – ani smrt ne. A když seslal Ducha svatého, potvrdil znovu: Bůh je u díla – až dosavad pracuje. Duch svatý je Duch Stvořitel – kdekoli je při práci a kde vane, tam Bůh tvoří nové věci a nové poměry.

Lidé vždycky v každé době měli důvod naříkat nad tím, jak to ve světě vypadá. Proto Bůh posílal proroky a kazatele, aby je potěšovali a dodávali jim novou sílu a odvahu věřit ve změnu k lepšímu. Bez toho by byl každý nový rok úplně stejný jako ten starý. Dokud sledujeme prognózy toho, co my lidé nového vymyslíme a provedeme, máme důvod spíš k obavám. I každá nová technologie se dá hned zneužít a pokazit. Nadějí pro nás a pro svět je však Boží slib: „Já tvořím nové nebe a novou zemi.“ A dokonce by se to dalo přeložit i: „já tvořím“ – já už na tom pracuji, už se to děje, už to začalo. A všecko to tvořím proto, aby se na obou místech mohli radovat a chválit Hospodina. Pak plni naděje se také my k tomu Božímu dílu přidáme. Když On to nevzdal, když jemu na tom záleží, aby tato země byla novou zemí, pak není marná námaha jít a také něco nového pro tuto zemi udělat. Každý může přiložit ruku k dílu Boží obnovy, byť v malém. Pomáhat, aby se i jiní radovali. Šířit odpuštění a smíření, sloužit zdraví a životu a pokoji mezi lidmi. Nebát se proti lhostejnosti a malomyslnosti a sobectví šířit lásku a být ochotni ke službě. Nebát se, že to nic neznamená a nic nezmůže. To kéž nás drží den za dnem po celý rok. Vždyť je s námi Bůh, který sestupuje a zápasí o tuto starou zemi, aby byla nová.

Má to smysl – má smysl zasadit jediný strom a nakrmit jediného hladového a potěšit jediného zarmouceného. Není to nadarmo. I když se třeba nedočkáme velikých výsledků ani pravého uznání. A přece je to velice slavné: Vždyť máme zaslíbení, že Pán Bůh sám je při tom díle s námi a zůstane s námi, dokud nebude nové všecko. Je to on, kdo řekl: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; … ten, který seděl na trůnu, řekl: Všecko tvořím nové.“

Modleme se k Bohu, který ve své velkorysé lásce poslal svého Syna Ježíše, aby se ujal každého člověka a připravil nám království na nové zemi. Bože, veliký v milosrdenství, smiluj se nad námi hříšnými, často zatrpklými, tobě nevěřícími. I na začátku nového roku propadáme malomyslnosti. Prosíme, odpusť nám to a pozvedni nás k sobě, ať věříme ve tvé odpuštění a nové stvoření v Kristu. Amen.

Bratře, sestro, kdo se připojuješ k této modlitbě, pověz spolu se mnou: Pane, prosím o tvé milosrdenství.

Píseň: Nuž Bohu děkujme, 284