Introit: Oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství, aby ze smrti je vysvobodil …Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, on je naše pomoc, náš štít. Z něho se raduje naše srdce, my doufáme v jeho svaté jméno. Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme. (Ž 33,18–22)

Písně: 96; 682; 673; 501,1–4; 399

Čtení: Mal 3, 1–5

Milí bratři a sestry,

Ježíš přišel před velikonočními svátky do Jeruzaléma. Evangelista Jan, na rozdíl od ostatních tří evangelistů, píše o několika velikonočních Ježíšových pobytech v Jeruzalémě. Tentokrát je tu spolu se svými učedníky však poprvé. A zároveň je to jeho první veřejné vystoupení vůbec. Poslušen tradici, jako jiní Židé, i on přichází do chrámu. – Co člověk hledá v chrámě? V kostele? V domě Božím? Proč sem chodit? – Proto, aby se člověk setkal s Bohem. Jinde nemůže? Jistě že může. Ale zde je řeč o chrámu. Dodnes užíváme takové budovy, taková místa, kde se shromáždíme, kde jsme ve společenství lidí stejně věřících a stejně hledajících Boží vůli, Boží slovo, Boží lásku. Jsme rádi, že tu možnost zde máme. Ani Ježíš nebyl proti chrámu, ba ani nebyl proti chrámovému provozu. Naopak. Četli jsme, že on má o něj starost! On pro něj horlí!

Sotva vešel do chrámu, tuto svou starost projevil velmi horlivým gestem, které by asi nejpřesněji vystihovalo slovo výtržnost! Z celé oslavy velikonoc, na kterou se do Jeruzaléma vydal, nám Jan vypráví pouze tohle: „V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly. Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel …“

Ta formulace „v chrámu našel“ je zřejmě významná. Něco tam hledal – a našel tohle. Co by asi našel v našich chrámech? A v tom „chrámu Ducha“, jímž jsou naše těla (1Kor 6,19) a naše sborová společenství?, jak říká apoštol (1 Kor 3,16)? Tu otázku teď necháme otevřenou … Soustřeďme se na počátek, na Ježíšovo úsilí vrátit chrámu úlohu, jakou měl mít. K tomu si však musíme vysvětlit něco o chrámovém provozu, který trval přibližně do roku 70 po Kristu. Podle Mojžíšova zákona Židé měli v jeruzalémském chrámu přinášet živé oběti za své hříchy. Proto zde bylo možno koupit nějaké zvíře a také si vyměnit římské peníze za jiné, které by neměly vyraženou podobu císaře. Jen takovými mincemi pak platili chrámovou daň. Toto vše, jistě hlučně a spektakulárně – od cinkání peněz až po bučení dobytka – se dělo na vnějším nádvoří; tedy ještě ne uvnitř bohoslužebného prostoru v chrámu. Ale cesta k bohoslužbám vedla právě tudy. Vešli jste a byli jste doslova uprostřed tržiště. Tento obchod vtiskoval chrámu jeho charakter. Na druhou stranu, pro Ježíše to nemohlo být překvapení, jako by bylo dnes pro nás. A přece se proti tomu postavil. Prodavačům poručil: „Pryč s tím! Nedělejte s domu mého Otce tržiště!“ (doslova dům obchodu, tedy po našem „obchoďák“)

Nejdříve však si všimněme, že Ježíš veřejně nazval chrám: domemsvého Otce. Až dosud žil Ježíš v Galileji v blízkosti své matky. Nyní, v Jeruzalémě, vychází najevo, kdo je jeho otec. A jako jeho syn, horlí Ježíš pro Otcův dům. U ostatních evangelistů bychom četli, že místo „domu modlitby z něj udělali doupě lupičů.“ Zde Ježíš kritizuje chrámový provoz, že to tam je jako na tržišti, nebo tedy v obchoďáku. Ne dům jeho Otce, ale dům obchodu.

A přes toto tržiště se pak lidé k Bohu dostávají komplikovaněji. Vždyť tohle známe. Je tu obrovská nabídka domů obchodu, super a hyper marketů, které zaměstnají nejen obyčejnou potřebu doplnit zásoby do domácnosti, ale hrají i na naše touhy udělat si dobře, dopřát si, připadat si jako páni, o které se někdo stará – samozřejmě za peníze, ale to k tomu patří. V naší době tržiště nahradilo chrám, kam putují celé rodiny. Možná by Ježíš dnes volal: „Nedělejte z obchoďáku dům mého Otce!“ Obchoďák je dnes místem, kde tak mnoho lidí praktikuje své náboženství, bez kterého si už život ani neumí představit a kterému mnoho obětují. A tyto novodobé chrámy se také starají, aby tam při ruce bylo vše, co je k bohoslužbě konzumu a obchodu potřeba: rituály a servis, jako jsou restaurace, hlídání dětí, kino, kadeřnictví, fit centrum … Je těžké vymanit se z této většinové zvyklosti, která mnoha lidem nahrazuje náboženství. Je těžké dostat se přes to vše k Bohu. Věřím však, že v hloubi srdce, pod všemi základními pudy, každý člověk stále touhu po živém Bohu má.

Když se po Bohu ptali izraelští poutníci v Jeruzalémě a vstoupili do chrámu, tak to první, nejhlučnější a nejviditelnější bylo právě toto tržiště, proti kterému Ježíš horlil. Takovou atmosféru chrám vyzařoval. Toto Ježíš – při své první návštěvě – zjistil a to ho rozhorlilo. Ovšem on do chrámu vstoupil jako ten, který tam má být a chce být „doma.“ Proto říká, že je to dům jeho Otce.

Jeho učedníci to slyší – tak jako to teď slyšíme my. Přemýšlejí o tom. A v tom přemýšlení pomalu nalézají klíč k pochopení, co se tu děje a jakou v tom má Ježíš roli. Nejprve se jim vybaví slova Písma, ze žalmu 69., kde se říká: „Za cizího mě mají mí bratři, cizincem jsem pro syny své matky – neboť horlivost o dům tvůj mě strávila“ (vv. 9n). Jako cizinec mezi svými. Proč jsou v chrámě penězoměnci a prodavači dobytka, to umíme vysvětlit a máme pro to pochopení. To, jak se tam chová Ježíš, nám připadá divné. Na této scéně se nám ukazuje, že náš problém vlastně není, že by Bůh byl vzdálený či cizí. On není vzdálený, ani cizí. On se nám naopak přibližuje tak, že blíž už to ani nejde: právě v této blízkosti je až nepoznatelný. „Do svého vlastního přišel …“ – tam kde je chrám a svátky a všechno k němu ukazující. Přišel do chrámu a ve svátek. Přesně to vyjádřil prorok Malachiáš, jehož slova zřejmě zněla v uších těm, kdo tento příběh o Ježíšově vstupu do chrámu vyprávěli: „I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po kterém toužíte.“ (Mal 3,1) Nenadále – do svého chrámu – ten, kterého hledáte. V čem tedy může být ta nenadálost, nečekanost očekávaného? Na Ježíši to vidíme.

Nakonec si ještě všimněme reakce, kterou ten Ježíšův provokativní a násilný čin vyvolal. Ta je také překvapivá. Ozývají se Židé. Evangelista Jan tak nazývá ty, kdo se opakovaně dostávají s Ježíšem do sporu. Čekali bychom, že zavolají pořádkovou policii, ale oni žádají od Ježíše znamení. Jako by dobře pochopili smysl toho Ježíšova gesta. Ano, snad jako by byli i nakloněni je přijmout. Ta výtržnost je nepohoršila. Jako by chápali, jaké by to bylo vysvobození, kdyby doprostřed našeho náboženského tržiště skutečně vstoupil Bůh. Kdyby se skutečně ujal svého pozemského příbytku, jímž chrám alespoň symbolicky má být. Kdyby „vstoupil do svého chrámu Pán, kterého hledáte.“ Jenom potřebují – docela pochopitelně – nějakou oporu, nějaký doklad, něco, čím by se to dalo ověřit, prokázat.

A Ježíš to neodmítá. Dává pozitivní odpověď: jeho právo, jeho autorita je autorita toho, kdo sám chrám, místo Božího přebývání na zemi, vybuduje. Je zajímavé, že se ani v této chvíli nestaví do role bořitele chrámu(ů). Říká „zbořte (vy) tento chrám a já jej ve třech dnech postavím.“ To muselo v době, kdy Jan psal, znít hned dvakrát ironicky. Jednak proto, že ten kamenný, velkolepý chrám Herodův už byl léta v rozvalinách. Byl zbořen Římany kvůli jiným horlivcům, kteří svobodu lidu Božího viděli v osvobození od okupantů. A za druhé, v době sepsání evangelia už bylo jasné, že Ježíše jeho „horlení“ opravdu „strávilo.“ Také „chrám jeho těla“ byl zbořen, jeho protivníci dosáhli jeho likvidace.

„Když pak byl vzkříšen, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.“ To je role učedníků v tomto příběhu – a zřejmě i pozvání pro nás. Rozpomínat se a dávat si dohromady slova Písma a slova Ježíšova. Zde je to dvakrát, že si vzpomněli: jednou na slovo žalmisty o jeho horlivosti pro dům Otce, jednou na slovo Ježíšovo o novém vybudování chrámu–těla ve třech dnech. Spojili si Ježíšovo slovo se slovy Písma. A Ježíšovo slovo se jim po vzkříšení ukazuje v novém světle, připomíná se jim, znovu se k němu vracejí – a poznávají, že je to slovo, které mluví o skutečnosti. Tak se Ježíšovo slovo, stejně jako slova Písma, stávají předmětem víry. Tak nějak vzniká křesťanská víra.

Modleme se.

Pane, tvé slovo dost často zapomínáme, pouštíme ze zřetele. Ale ono nám otevírá cestu k novému setkání s tebou, naším Bohem. Prosíme, dej, ať jako ti učedníci tehdy, i my dnes uvidíme, že přicházíš doprostřed svého chrámu – sem, i do našich srdcí a do našeho společenství – a oživuješ nás. Buď tobě sláva! Amen.