FILEMONOVI A CÍRKVI V JEHO DOMĚ (autor Pavel Prejda)

ČCE Hořátev & Nymburk, 20. neděle po Trojici, 13. říjen 2024, předčitatel M. Soukup

VSTUPNÍ SLOVA

Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého.

Haleluja! Chval, duše má, Hospodina! Hospodina budu chválit po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, co živ budu. Nedoufejte v knížata, v člověka u něhož záchrany není. Jeho duch odchází, on se vrací do své země, tím dnem berou za své jeho plány. Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova, kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu. Amen (Ž 146,1–5)

PÍSEŇ č. 260 Samému Bohu sláva čest

MODLITBA

Hospodina budu chválit po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, co živ budu. Modleme se:

Hospodine, Pane náš a Bože náš! Podobně jako starověký žalmista chceme tě chválit také my. Chtěli bychom, aby naše chvála nebyla jen něčím povrchním, laciným a krátkodobým. Toužíme po tom, aby naše chvála a vděčnost prostupovala každým dnem a každým okamžikem našeho života.

Víme dobře, že máme za co děkovat. Je toho mnoho, zač bychom tě měli chválit, počínaje tím, že jsme se vůbec směli narodit a můžeme žít v dostatku, a konče tím, že tu teď smíme stát před tebou a spolu s ostatními se k tobě ve víře modlit. Dobře víme, že by podle toho měl vypadat náš život i naše zbožnost, ale zároveň si uvědomujeme, jak odlišná je skutečnost.

Všelijak ohrožení zvenčí i zevnitř, utrmácení a vyprahlí stavíme svůj vztah k tobě na prosbách a ne na vděčnosti. Rozpomínáme se na tebe, když něco potřebujeme, když jsme v úzkých; když máme problémy a nevíme si rady. Když máme všeho dost a nic nám nechybí, snadno na tebe zapomínáme.

Víme, že i tato naše nevděčnost je jedním z projevů hříchu, a my jej v tuto chvíli na sebe vyznáváme. Zároveň se ale radujeme, že ani toto není překážkou našeho vztahu k tobě. Věříme, že veškeré naše odcizení je překonáno tím, co pro nás vykonal Ježíš Kristus. Jeho kříž, jeho oběť pro nás i za nás je naší nadějí. V něm je naše přítomnost i budoucnost. On je tím nejhlubším důvodem naší vděčnosti. Amen

ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO

Z Písma svatého budeme číst z Třetí knihy Mojžíšovy (Levitiku), z kapitoly 25., verše 35. až 46.:

Když tvůj bratr zchudne a nebude moci vedle tebe obstát, ujmeš se ho jako hosta a přistěhovalce a bude žít s tebou. Nebudeš od něho brát lichvářský úrok, ale budeš se bát svého Boha. Tvůj bratr bude žít s tebou. Své stříbro mu nepůjčuj lichvářsky, na poskytované potravě nechtěj vydělávat.

Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám dal kenaanskou zemi a byl vám Bohem. Když tvůj bratr vedle tebe zchudne a prodá ti sebe sama, nezotročíš ho otrockou službou. Bude u tebe jako nádeník, jako přistěhovalec; bude u tebe sloužit až do milostivého léta. Pak od tebe odejde a s ním i jeho děti a vrátí se ke své čeledi; vrátí se k vlastnictví svých otců.

Jsou to přece moji služebníci, které jsem vyvedl z egyptské země, nesmějí být prodáváni jako otroci. Nebudeš nad ním surově panovat, ale budeš se bát svého Boha. Otrok a otrokyně, které budeš mít, ať jsou z pronárodů okolo vás; z nich si budete kupovat otroka a otrokyni. Také si je můžete koupit z dětí přistěhovalců, kteří u vás pobývají jako hosté, a z čeledi těch, kteří jsou u vás, z dětí, které zplodí ve vaší zemi; ti budou vaším vlastnictvím. Po sobě je odkážete svým synům, aby je zdědili jako své vlastnictví; trvale jim budou sloužit.

Pokud jde o vaše bratry Izraelce, nikdo nebude nad svým bratrem surově panovat.

PÍSEŇ č. 313 Ozvi se, Pane můj

KÁZÁNÍ, které vzápětí uslyšíte pochází od br. faráře Pavla Prejdy z Nového Jičína

Naslouchejme ale nejprve slovům apoštola Pavla, jak jsou zapsána v biblickém Listu Filemonovi. Základem kázání bude celá tato epištola, od verše 1. do 25:

Pavel, vězeň Krista Ježíše, a bratr Timoteus Filemonovi, našemu milovanému spolupracovníku, sestře Apfii, Archippovi, našemu spolubojovníku, a církvi v tvém domě: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Děkuji svému Bohu a stále na tebe pamatuji ve svých modlitbách, když slyším o tvé víře v Pána Ježíše a o tvé lásce ke všem bratřím. Prosím za tebe, aby se tvá účast na společné víře projevila tím, že rozpoznáš, co dobrého můžeme učinit pro Krista. Tvá láska mi přinesla velkou radost a povzbuzení, protože jsi potěšil srdce věřících, bratře.

Ačkoli bych ti v Kristu mohl směle nařídit, co máš udělat, pro lásku raději prosím, já, Pavel, vyslanec a nyní i vězeň Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život ve vězení, Onezima, který ti před časem způsobil škodu, ale nyní je tobě i mně k užitku. Posílám ti ho zpět, je mi drahý jako mé vlastní srdce.

Chtěl jsem si ho ponechat u sebe, aby mi ve vězení, kde jsem pro evangelium, sloužil místo tebe, avšak bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvá dobrota nebyla jakoby vynucená, nýbrž aby byla dobrovolná. Snad proto byl na čas od tebe odloučen, abys ho měl navěky – ne už jako otroka, nýbrž mnohem více než otroka: jako milovaného bratra. Když se jím stal mně, oč více jím bude tobě před lidmi i před Pánem.

Jsme-li tedy spolu spojeni, přijmi ho k sobě jako mne. Jestliže ti způsobil nějakou škodu nebo je ti něco dlužen, připiš to na můj účet. Já, Pavel, píšu vlastní rukou: já to nahradím. Abych ti neřekl, že mi dlužíš i sám sebe. Ano, bratře, udělej mi tu radost v Pánu. Potěš mé srdce v Kristu.

Píšu ti v důvěře ve tvou poslušnost a vím, že uděláš víc, než říkám. Zároveň mi také připrav ubytování, neboť doufám, že vám budu pro vaše modlitby darován.

Pozdravuje tě Epafras, můj spoluvězeň v Kristu Ježíši, Marek, Aristarchos, Démas a Lukáš, moji spolupracovníci.

Milost Pána Ježíše Krista buď s vámi.

Filemonovi a církvi, která se schází v jeho domě k bohoslužbám, píše apoštol Pavel dopis. Už to je pro nás důležité. Církev, společenství Božího lidu, je založena na vztazích. Především na našem vztahu k Pánu Bohu, ale stejně tak i na vztazích mezi námi lidmi navzájem. Křesťané se setkávají. Znají se. Jsou spolu. Hovoří spolu. Píší si dopisy. Můžeme říct, že se naše víra děje, že se uskutečňuje právě ve vztazích. Počínaje těmi nejtěsnějšími, jako je vlastní rodina a dům. – Když slyšíme o církvi ve Filemonově domě, můžeme se ptát: Je církev také v mém domě? Je v mém domě místo i pro Boha? Jak vypadá církev v mém domě?

Filemonovi a církvi v jeho domě píše tedy Pavel dopis. A jak je pro něho obvyklé, začíná děkováním za dotyčného a připomenutím, že na něho myslí ve svých modlitbách. Že za něho prosí. – Jaká je naše první myšlenka, když si vzpomeneme na druhé lidi, bratry a sestry jednoho sboru? Vybaví se nám asi jejich charakteristické rysy, možná i jejich chyby a nedostatky, ale je to i vděčnost? Vděčnost, že vůbec jsou a že věří v Pána Boha podobně jako my? Jsme za lidi ve svých sborech dostatečně vděční? Přes všechnu chatrnost a rozkolísanost naší zbožnosti je dobré za druhé děkovat. Je dobré být vděčný za tu hrstku těch, s nimiž se neděli co neděli scházíme.

Apoštol Pavel Filemona dobře znal. Před časem ho i některé další z jeho domu přivedl k víře v Krista. Teď se na něho obrací s prosbou. Setkal se totiž setkal s otrokem Onezimem, který také patřil k Filemonově majetku. Onezimos uprchl svému pánu, snad mu i něco ukradl, a dostal se až do hlavního města. Nevíme, kde a jak se s Pavlem setkal. Bylo to však setkání, které proměnilo jeho život. Setkání v něčem podobné tomu, jaké zažil Pavel před Damaškem. Uslyšel od Pavla o Kristu, uvěřil v něho, obrátil se a stal se křesťanem. Také Pavel měl z tohoto setkání velký užitek. Získal v Onezimovi pomocníka, který ho navštěvoval ve vězení a prokazoval mu různé služby. Bývalý zloděj Onezimos se stal pomocníkem apoštola.

Ale co dál? Přece jen, Onezimos je uprchlý otrok! Neměl by to Pavel oznámit? Neměl by ho vydat úřadům? Potom běda Onezimovi. Ale, na druhou stranu, copak může Onezimovi jeho útěk schvalovat? Nebo si ho má ponechat u sebe? Skrývat ho? Je to těžké rozhodování. Ale nakonec se Pavel rozhodl. Posílá Onezima zpět! Uprchlý otrok, ve starověku považovaný za součást majetku, za jednu věc mezi mnoha ostatními, se má vrátit ke svému majiteli.

Od Filemonovy lásky, kterou Pavel chválil na začátku dopisu, se tedy bude něco očekávat. Jeho víra se má projevit v praxi. Jakože vždy se má víra projevit v praxi. Ve vztahu k druhému člověku. Mnoho předsudků bude jistě stát v cestě skutečnému smíření, Jak se má Filemon zachovat? Má ho trestat? Netrestat? Možná Onezimův útěk sám vyprovokoval svým špatným jednáním. Nevíme. Pavel vlastně vystavuje Filemona obrovské zkoušce víry. Zároveň mu ukazuje, že i tady chce mít rozhodující slovo Kristus. Protože kvůli Kristu má Filemon v Onezimovi vidět na prvním místě bratra a teprve až potom svého uprchlého otroka, Pokud by mu byl Pán Bůh lhostejný, tak by to s Onezimem asi špatně dopadlo. Ale on ho má, pro svou víru v Krista, přijmout jako bratra.

Nejsme také my tu a tam postavení před velkou zkoušku víry, když se máme setkat s lidmi, se spolubratry, kde to nějak zaskřípalo, kde došlo k nějakému nedorozumění? Každý z nás – ať ve své rodině, ve své práci nebo ve svém sboru – musí někdy takovou zkoušku víry podstoupit. Možností, jak se zachovat, je celá řada, a věru není snadné zvolit tu, která odpovídá evangeliu. Svým jednáním i svou žádostí však Pavel jednoznačně odkazuje ke Kristu.

Na společenském žebříčku si ti dva nejsou a nikdy nebudou rovni. Ale na druhou stranu – od této chvíle mají společného Pána Boha. Oba jsou křesťané, Onezimos i Filemon. Otrok i otrokář. Kdo to kdy viděl, aby otrok a pán byli jako bratři? To znamená, že se budou setkávat při bohoslužbách, při Večeři Páně, při jiných podobných příležitostech.

To je důležité. Pavel nemá v úmyslu vyvolávat sociální nepokoje a revoluci v zavedených řádech. Neodmítá tehdejší sociální systém včetně otroctví. Ale chce, aby křesťané naplnili tyto zavedené struktury novým duchem. Neprohlašuje otroctví za neplatné před lidmi, ruší však otroctví před Bohem. Záleží mu na tom, aby se i v té stávající sociální realitě křesťané k sobě chovali jinak než jejich okolí. Jakože křesťané se k sobě mají vždy chovat jinak než jejich okolí.

Filemon nemá Onezimovi vypálit cejch uprchlíka, ani ho nemá dát zbičovat, nebo dokonce potrestat smrtí. Má ho přijmout jako bratra v Kristu. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život ve vězení. Posílám ti ho zpět, je mi drahý jako mé vlastní srdce. Občas i dnes kroutíme hlavou nad křesťanstvím bývalých narkomanů, bezdomovců, zlodějíčků či dokonce vrahů. I oni se nejednou po letech vracejí zpět jako Onezimos. Není na nás, abychom posuzovali vážnost a opravdovost jejich víry. Mnohdy v tom bývá i kus vypočítavosti. Jistě. Ale posouzení jejich víry je na někom jiném. My máme být jako Filemon. Máme je přijímat jako bratry ve víře.

Snad proto byl na čas od tebe odloučen, abys ho měl navěky – ne už jako otroka, nýbrž mnohem více jako otroka; jako milovaného bratra. Jak podivuhodné mohou být Boží cesty! Nebo to byla náhoda, že se Onezimos dostal právě do toho města, kde byl Pavel ve vězení, a že se s ním v tom velikém městě setkal? Snad. Pavel si nečiní nárok, že rozumí Božím plánům – ale říká snad. Snad to všechno bylo proto, aby se z Onezima stal nový člověk. Říkává se, že i na všelijak pokřivených řádcích umí Pán Bůh psát rovně. Snad, snad je to i tento případ! Kdo ví, jaké jsou cesty lidí okolo nás.

Apoštol očekává od Filemona, že uprchlého otroka přijme vlídně. Všimněme si však způsobu, jak to Pavel píše. Ačkoli bych ti v Kristu mohl směle nařídit, co máš udělat, pro lásku raději prosím… Nechci, aby tvá dobrota byla jakoby vynucená, nýbrž aby byla dobrovolná. Tahle věta je i pro nás hodně poučná. I v církvi by to přece mohlo fungovat jako v nějaké zavedené firmě nebo podniku. Že by se prostě nařizovalo. Každému by se předepsalo, co a kolik je povinen udělat. A každý by tu svou pracovní náplň musel splnit. Buď-anebo. Kristovu evangeliu však odpovídá způsob, který zvolil Pavel. Možná, a spíše určitě, je to těžkopádnější a zdlouhavější. Jenže zájem o druhého a vlídný přístup k němu, právě tak jako zájem o vlastní sbor a aktivní zapojení v něm, se nerodí na rozkaz, ani z vědomí povinnosti! Nedá se to vynutit ani nařídit. V církvi se nerozkazuje, v církvi se prosí, očekává! Tady je vždy rozhodující víra v Krista a osobní vděčnost Pánu Bohu, která chce dobrovolně na Boží jednání odpovídat. A tak i ta Filemonova víra a láska se má zcela dobrovolně a nevynuceně projevit konkrétním činem. Boží láska k nám a naše láska k Bohu, to je nejpádnější argument pro dobré jednání vůči druhým. Jestli pro nás tato láska nic neznamená, pak je všechno nařizování marné.

Přijmi ho, jako bys přijímal mne, píše Pavel. Onezimos má být přijat velkoryse a bratrsky. Má se stát součástí církve, která se schází ve Filemonově domě. A všimněme si ještě i toho Pavlova dodatku: Jestli něco dluží, já to zaplatím. Víra v Krista nás tu a tam také něco stojí. Ale vždyť my sami, podobně jako Filemon, dlužíme druhým a především Pánu Bohu mnohem více. A je dobře, když o tom víme.

Příběh o Onezimovi a Filemonovi ukazuje, že evangelium proměňuje vztahy mezi lidmi. Boří hranice, vede k lásce, ohleduplnosti a vzájemné úctě.

Jak to všechno dopadlo? Přijal Filemon svého otroka? Vyhověl Pavlově prosbě? Kdyby Filemon Pavlův dopis po přečtení zmačkal a hodil do koše, byla by odpověď jasná! Nestalo se tak. Díky Bohu. Dopis byl čten v církvi a dostal se dokonce i do kánonu biblických knih. To je vlastně také odpověď na otázku, jak to tenkrát asi dopadlo. Evangelium má velikou moc. Proměňuje člověka i vzájemné vztahy. Díky Bohu i za Epištolu Filemonovi. Amen

MODLITBA

Děkujeme ti, Pane, že evangelium proměňuje lidské životy. Rozhádané smiřuje, uprchlé navrací, zahořklým ukazuje nové cesty a otevírá nové obzory. Prosíme, aby evangelium pronikalo i našimi vztahy k druhým lidem a naplňovalo naše domovy. Amen

PÍSEŇ č. 684 Toužíme v lásce žíti stále

SBOROVÁ OHLÁŠENÍ

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA

Hospodine, náš nebeský Otče! Prosíme v tuto chvíli za všechny, kteří nevědí, jak dál; kteří se bojí dalších dnů a toho, co s nimi bude. Prosíme za ty, kteří se bojí lidí kolem sebe; kteří se bojí samoty a bezvýchodnosti. Prosíme za ty, kteří před někým nebo před něčím utíkají; kteří se skrývají – před druhými nebo před sebou.

Víme, že těmito slovy neprosíme jen za druhé. Často jsme takovými lidmi právě my sami. Prosíme, dej ať neztrácíme naději ani v těžkých situacích; ať nejsme ovládáni zoufalstvím nebo bezradností.

Prosíme za lidi nešťastné, opuštěné, pronásledované, Prosíme za lidi všelijak zotročené a spoutané. Prosíme, abychom uměli přijímat i ty, kteří jsou jiní než my. Za ty, kteří chtějí začínat znova. Prosíme za ty, kteří se vracejí do života a společnosti: za vězně, bezdomovce, narkomany; za ty, kteří žijí na okraji společnosti. Prosíme, Pane, abychom jim byli otevření a vstřícní nejen jako jednotlivci, ale také jako církev. Vždyť i takovým lidem má být tvá církev domovem.

Do tvých rukou, Pane, klademe své rodiny, všechny své blízké. Předkládáme ti také tento náš i tvůj sbor a prosíme o požehnání. Společně k tobě voláme slovy tvého Syna: Otče náš… Amen

POSLÁNÍ pochází z epištoly Galatským

Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtění v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Gal 3,26–29)

PÍSEŇ č. 787 V království Božím místa dost

POŽEHNÁNÍ

Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce, Syna i Ducha svatého budiž a zůstávej se všemi námi od tohoto času až na věky. Amen