Písně: 588; děti 115; 443; 693; 425

Čtení: Iz 6, 1–8

Introit: Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů. V něm nás již před stvořením světa vyvolil. (Ef 1,3)

Milí bratři a sestry,

dnes slavíme trojiční neděli. To, co víme o Bohu, co naši křesťanští předchůdci pochopili, je od konce 4. století vloženo do učení o Boží trojici. Jenže ani sebepreciznější formulace nemůže Boha úplně vystihnout. To si uvědomujeme a paradoxní věta, že Bůh je „v třech osobách jeden“, nám to bude vždy připomínat, kdybychom se snad o Pánu Bohu začali vyjadřovat příliš sebevědomě. Bůh se zkrátka do našeho „my víme“, nevejde. Přece však nás i to, co přímo není v Bibli zapsané, ale je to výsledek bohabojného přemýšlení, může ve víře posunout správným směrem.

A dnešní oddíl z evangelia podle Jana k tomu jen přispěje. Právě s Nikodémem můžeme ujít kousek cesty k tomu, co o Bohu světu zjevil jeho Syn, Ježíš. Ovšem tento Nikodém začal rozhovor právě větou, kterou by asi na konci již znovu neřekl: „Mistře, víme.“ – Nikodém patrně patřil k hnutí náboženské obrody; mezi učené farizeje, kteří pečlivě zkoumali Písma a Boží působení ve světě. Setkání s Ježíšem však pro něho bylo přece jen poněkud riskantní záležitostí. Byl členem židovské velerady. A tam již od začátku nebyli Ježíšem nadšeni. Snad proto, aby se to nevědělo, přišel za Ježíšem v noci … A protože evangelista se o něm zmiňuje ještě dvakrát a vždy je to v dobrém vztahu k Ježíši, tak se můžeme domnívat, že Nikodém byl tajným Ježíšovým příznivcem. Nic však nenasvědčuje tomu, že poprvé se chtěl Ježíše na něco ptát, že by něco hledal, když začal tou větou: „Mistře, víme …“ Tedy já a někteří další farizeové si všímáme, jaká činíš znamení a učinili jsme z toho jisté závěry: s tebou vstoupilo do světa něco zvláštního, co dává tušit Boží vliv. Ano, „jsi učitel, který přišel od Boha.“

A to je přece pravda. „Učitel, který přišel od Boha“, jak k tomu jako znamení ukazují mimořádné činy, které konal. Tak Ježíše i evangelista Jan, a vlastně všichni evangelisté, ve svých vyprávěních líčí. Nikodém je dobrý pozorovatel.

Ale Ježíš odpovídá zvláštně. Místo o sobě, začne mluvit o Božím království. O tom, kdo je může „vidět“ a kdo do něho může „vejít“. Ne vidět Boha. Toho vidět nemůžeme. Ale jeho „království“. Tedy vidět, že Bůh kraluje, že opravdu vládne tomuto světu. Bůh, ne Herodes, ne Pilát, ne Tiberius, ne Putin, ani Biden. Ježíš vlastně zve k poznání skutečnosti, kde Bůh opravdu kraluje, kde platí jeho dobrá vůle. Kde je život víc, než jen látková přeměna – něco umírá a něco jiného z toho zase roste. Kde svět není divočina s rozhodovacím právem silnějšího, nebo pouhou náhodou. Tohle vidět a tam vejít! O to přece jde!

To Ježíš Nikodémovi a s ním i nám svou zvláštní odpovědí připomíná. Ale zároveň jeho slova znějí jako studená sprcha: člověk „nemůže vidět – nemůže vejít, leda by se znovu narodil.“

A to je, jako by Ježíš řekl: něco takového je vyloučené. Nikodém tomu dobře rozumí. Narození, to je přece něco, co ze samé podstaty nejde zopakovat. Žijeme jen jednou a bylo by naivní si namlouvat něco jiného. Představa, že by se člověk mohl vrátit do mateřského lůna, z něhož jednou vyšel, je zcela absurdní.

Ježíš to Nikodémovi nerozmlouvá. Ano, je to tak. A ani by to k ničemu nevedlo, i kdybychom se narodili třeba desetkrát, bylo by to pořád stejné. „Co se narodilo z těla je tělo.“

Když Ježíš říká „znovu“, myslí tím „jinak“. Na to, aby člověk mohl „vidět Boží království, aby se mohl doopravdy setkat s Boží skutečností, na to mu nestačí jen to, co všichni svým rozením dostáváme: aby mu fungovaly všechny orgány. Na to, aby „člověk uviděl Boží království“, aby se s ním setkal, „vstoupil“, musí v něm začít působit ještě něco jiného, něco, co mu dá slyšet a vidět – a žít ještě jinak.

Nové narození, které má Ježíš na mysli, je „narození z vody a z Ducha.“

Té vodě bychom rozuměli. Tušíme za ní – nejspíš správně – narážku na křest. Ano, tak se o křtu v křesťanství mluví a uvažuje: jako o počátku nového života. Ale je nám také jasné: ta voda sama nic, žádnou proměnu nepůsobí. Tím, co působí, je Duch. Aby se člověk setkal se skutečností Božího království, na to v něm musí začít působit Boží Duch. A nás s Nikodémem zajímá: „jak je to možné?“ Kde se takhle skutečnost ve světě bere? Dvakrát se Nikodém ptá a Ježíš má dává dvojí odpověď.

„Jak je to možné?“ Znamená-li ta otázka „jak Duch funguje?“, co je to za skutečnost či sílu – pak mluví Ježíš o „větru“. Hebrejsky i řecky se „duch“ a „vanutí“ řekne stejně. Duch je vanutí, Bůh působící jako vítr.

A s větrem je to tak: nemůžeš mu poručit, nějak ho nasměrovat. „Vítr vane, kam chce.“ Jeho vanutí nemůžeš nějak ovládat. A nemůžeš jej ani nijak uchopit rozumem, podřídit zákonům naší logiky. I o lidském mozku platí, že „co se narodilo z těla, je tělo.“ A Duch je Bůh. Je to jako s větrem: nevíš, kde začíná a končí, odkud přichází a kam jde. V tomto smyslu je zcela mimo náš dosah. A přece je to skutečnost. Přece o něm víme: „jeho hlas slyšíš.“ Tak je to s Duchem: necítíš jeho vanutí na tváři, neuvidíš jej, jak kácí stromy, ale uslyšíš jeho hlas. Duch je Bůh, který promlouvá.

A jak je to s Duchem, tak je to i s tím, co působí: „tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“

My se znovu a znovu budeme pokoušet tu zvláštní skutečnost nového narození, jež člověku dá prohlédnout k té skutečnosti Božího království, nějak zachytit. Najít pro to nějaký návod, co člověk musí udělat, aby se nově narodil. Znovu a znovu si církev bude chtít Ducha Božího nějak ochočit, nebo ho dokonce lidem udělovat. Znovu a znovu se budou objevovat ti, kdo budou chtít rozlišovat: ty jsi znovuzrozený a ty ne. Tak si pamatujme: Boží Duch vane, kam chce on, ne kam chceme my. Nedá se zachytit žádnými našimi nástroji. Ani naší myslí, ani teologií. Ale lze ho poznat – podle hlasu. Kdo chce poznat Božího Ducha, ať dobře naslouchá. I v tom nám může být Nikodém příkladem: Jestliže přišel k Ježíši a naslouchá jeho hlasu, nejspíš se tomu novému, jinému narození přiblížil. Přiblížil se Božímu království.

A pak tu je druhá odpověď. Znamená-li ta otázka, „jak je možné, kde se tu taková moc bere?, jak to, že Bůh takový je, že s námi takto jedná?, ptáme-li se, jak proniknout k těm tajemným „věcem nebeským?“ – přidává Ježíš také slovo o tom. Co se nebe týká, „nikdo nevstoupil do nebe, leč ten, který z nebe sestoupil. Syn člověka.“

To znamená: ani vy se nepokoušejte nějak se do nebe vyšplhat. Tudy cesta ke království Božímu nevede, jakkoli ji tam lidé vždycky hledali a budou hledat. Nějak se odpoutat od toho, co jsme tady a teď, a hledat jiné vznešené, vyšší světy. K tomu Ježíš říká jednoznačně: věci nebeské se ve skutečnosti týkají sestupu, ne výstupu. Ten nebeský příběh je příběh sestupu, příběh Syna člověka.

Někde v těchto místech rozhovoru se Nikodém vytrácí, mizí. Ale my, které na to místo u Ježíše přivedl – a za něž možná v tom množném čísle také trochu promlouval – my na tom místě můžeme setrvat. Protože, jak už jsme řekli, právě tady platí to „jeho hlas slyšíš“, tady, když se ve svých životech vracíme k tomuto Ježíši, můžeme zahlédnout Boží království, Boží dobrou vládu v tomto světě a nad tímto světem.

Bůh Otec, Syn a Duch svatý, „v třech osobách Bůh jeden“. Tak o Bohu vypovídá trojiční nauka. Ta nauka odkazuje k tomu, o čem jsme slyšeli z dnešního evangelijního oddílu: o Božím kralování, o Synu člověka, o Duchu – nebo větru … Tady je odpověď na tu podstatnou otázku našeho života: jak je možné, aby člověk „viděl Boží království“, aby do něj „vstoupil“. Aby se znovu, jinak narodil. Protože Bůh nezůstává na nebesích, spokojený sám se sebou, se svou jediností a dokonalostí, nýbrž vydává se do pohybu za námi. A stále v něm je.

Modleme se.

Trojjediný Bože, do našich temnot, které nám brání vidět tvé království, jsi v Kristu Ježíši vstoupil jako světlo. Nám se někdy nechce ke světlu, protože svítí nejen do temnost našeho zoufalství, ale také do temnot naší zloby. Ale ty ses naší zlobou nikdy nedal odradit. Dáváš svému Duchu vanout, kam ty chceš ve svém milosrdenství a ve své lásce. Prosíme tě, ani s námi neustávej ve svém díle. Amen.

Píseň: 693 Radujte se, bratři, neboť blízko je Pán!