Dům modlitby pro všechny národy, Iz 56, 1-8

Introit: „Pějte žalmy Hospodinu jeho věrní, vzdejte chválu tomu, co připomíná jeho svatost, neboť jeho hněv je na okamžik, jeho přízeň však trvá na celý život! (Ž 30,5.6a)

Písně: 288; 312; 765; 302

Čtení: Mk 11, 15–19

Milí bratři a sestry,

to, že my, nebo lidé obecně, rádi něco shromažďujeme, není žádný překvapivý poznatek: shromažďujeme peníze, obrazy, cennosti, fotky z cest a tak dále. Dnes však máme slyšet, že i Hospodin, Bůh Izraele a Otec našeho Pána Ježíše Krista, velmi rád shromažďuje – k sobě shromažďuje – lidi. Shromažďuje je k sobě jako své děti, v pěkném biblickém přirovnání (L 13, 34) jako „slepice shromažďuje pod svá křídla kuřátka“. A když se mu ztrácíme, nebo ze své vůle utečeme a vyměníme jej za nevěru a pověru, On nás hledá a nalézá a shromažďuje k sobě zpět, protože má zármutek nad každým zatoulaným dítětem.

Ale s tím se ještě Hospodin nespokojuje, že shromáždí „zahnané z Izraele“, tedy ty, kteří k němu už jednou patřili. „Shromáždím k němu ještě další.“ Znovu a znovu a ještě další – ke svému lidu se zvláštním zalíbením shromažďoval Hospodin vždy, jak to známe z biblických dějin. Bůh je plný lásky. Věříme, že „Bůh je láska“ a láska nechce a nemůže být sama. Touží milovat a její radost je v tom, když je opětována.

V Izajášově proroctví se mluví o více a velmi odlišných skupinách, které k sobě Hospodin shromažďuje. Po pravdě, kdybychom to byli my, kdo shromažďuje, tak bychom tak rozdílné lidi ani nezvali, natož, abychom za nimi šli a usilovali o ně. My míváme rádi své skupiny lidí stejných nebo alespoň podobného typu – mladí nebo staří, vzdělaní či prostí, chudší nebo dobře situovaní, atd. A také stejné národnosti. Češi s Čechy, Němci zase s Němci, atd. Špatně snášíme odlišnost. Natož pak náboženskou, rasovou, nebo kulturní. Kratší setkání, to nebývá problém. Ale doma, napořád? Tam, kde si chceme snadno rozumět, tam už to bývá těžké.

A tyto rozdíly právě Hospodin, Otec všech lidí, překonává. A kromě synů a dcer izraelských shromažďuje ještě další. Překračuje přitom hranice svého vyvoleného lidu a do jeho shromáždění vede i cizozemce a kleštěnce, četli jsme. Nechápeme? Ale podle Mojžíšova zákona takoví lidé, eunuši (kleštěnci), neměli právo vstoupit do chrámu a účastnit se bohoslužebného shromáždění. Pro svou odlišnost, bez ohledu na to, že si ji sami nevybrali, byli tito ubozí lidé odtrženi od lásky Boží i lidské. Patrně to mělo původně náboženské důvody, aby se z abnormality nedělala modla se zvláštními schopnostmi, jako to v pohanských národech bývalo. Nám asi, bez hlubších znalostí, může toto opatření připadat kruté. Ale nedělejme se lepší. Dnes je přece právě tohle – všelijaké odlišnosti – dosti časté. Nedávno jsem dočetla knihu, v které se o současných různých podobách lidské identity hodně mluví také v souvislosti s církví. Přečtu tu několik vět: „Církev není pro hotové světce. Církev je pro hříšníky, pochybovače, nedopečené křesťany, nedokončená obrácení, vrávorající pasažéry, kteří z vlaku vypadnou a pak se zas šplhají zpět. Naše farnosti musí být samozřejmě i místem, kde se káže pravda – ale také místem, kde je lidem dovoleno se k ní pomalu blížit a postupně se proměňovat.“ (Abigail Favaleová, Zrození Genderu)

Hospodin právě na toto myslí, když bere v úvahu chod dějin. A jde se svým lidem do dosud neznámých situací. Vnímá to, co se změnilo a jeho láska je tím hlediskem, podle kterého se všechno má řídit. A tak, když se jeho lid ocitl v babylonském zajetí mezi cizozemci, mezi pohany, tak se měl naučit něčemu zcela novému. Ano, ono neštěstí nuceného exilu jim Hospodin obrátil k užitku. Vytrženi z domova, kde všichni věřili a uctívali Hospodina, kde byl chrám a pravidelné bohoslužby, teď v cizině měli zjistit, jestli obstojí jejich víra. Ano, jestli obstojí sám Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův v této vysoce civilizované, a nesčetnými božstvy vybavené společnosti. Učili se to; ten příběh je pozoruhodný, co vše židé získali právě v Babylonu od svého Boha. Co obstálo dodnes. Například zvěstnost mnohých biblických spisů, které tam napsali. A jistě se začali i prolínat s tamním rozmanitým obyvatelstvem. Řada z nich patrně uzavřela sňatek s tamní ženou nebo mužem. A když se po letech směli vrátit do Jeruzaléma, tito lidé šli s nimi a rozhodli se také sloužit Hospodinu.

Nečekaná překvapení? Pro mnoho židů tehdy jistě ano. Ale copak k něčemu takovému nemůže dojít dnes? Čím větší pohanství a čím větší nevěra, tím spíše lidé – cizinci, ale i lidé všelijak zmrzačení, prohlédnou a poznají, že v Hospodinu je pro ně jediná záchrana a naděje ze vší prázdnoty a marnosti života bez lásky a bez pravé radosti.

Nicméně, tuto širokou Boží náruč začali mnozí zpochybňovat brzy potom, co zase zdomácněli a posílili svá sebevědomí. Postavili znovu chrám, obnovili bohoslužbu. Pak někteří začali prohlašovat: „Platí zákon Mojžíšův! Proto Hospodin od sebe a od svého lidu všechny cizince, všechny pohany, kdo nemají zaručený izraelský původ, odlučuje.“ (v. 3.) A zakázali těm, kdo se z cizinců k Hospodinu připojili a jeho milovali, aby měli přístup do chrámu a k bohoslužbám. „Nehodí se k tomu! Nejsou způsobilí a nemají podíl na Boží lásce a na radosti, kterou Hospodin působí těm, kdo ho milují a jemu slouží a jeho smlouvy se pevně drží!“

Jak úzkoprsí někdy jsme my, věřící lidé! A jak nerozumíme Hospodinu, který shromažďuje stále další. Jak nerozumíme Boží lásce ke světu a tomu, že Hospodin má radost, když může potěšit nové a další, kteří trpí bez něj a bez jeho lásky a radosti! A tu zazní jednoznačný a úderný Hospodinův výrok: „Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy!“ – U nás v Polabí, v Krakovanech, je nad vchodem do kostela nápis: „Dům můj – dům modlitby!“ Ale to nestačí. Zde v proroctví Izajášově je to jasné: patří tam ještě ta slova „pro všechny národy!“ Bez toho velmi podstatná část chybí. To přece Pán Ježíš zdůraznil také, když vstoupil o velikonocích do chrámu v Jeruzalémě. Nikdy se tak nerozčílil a nerozhněval, nikdy při svém kázání nepoužil bič, jako tehdy, když shledal, že Hospodinovu domu bylo vzato to zásadní: možnost, aby se tu shromáždily a modlily všechny národy světa! Ježíš rozumí dobře tomu, čemu my se ještě musíme učit. Hospodinův dům, řekněme rovnou církev, je dům otevřený všem lidem a národům, protože všem lidem a národům je otevřena náruč Božího milosrdenství.

Jestliže dnes tváří v tvář všem rozdílům, jaké národy světa vykazují – a my je můžeme vidět na obrazovkách a na cestách či již ve svých zemích – jestliže nás to vede k malomyslným otázkám: Jak jen bychom si mohli kdy porozumět! Jak jen bychom mohli mít společného Boha?! – pak poslouchejme dnešní prorockou zvěst a přijměme z ní povzbuzení. Dává nám naději, která přichází z druhé strany – ne z naší, ale z té Boží. Přichází od Boha, který překonal všechny rozdíly a překážky, které jsme my lidé nastavěli. A ve svém Synu spojil v mnohé pestrosti a rozmanitosti všechny v jedno. On nás, všechny své děti, shromažďuje na jedno místo, kde máme vzývat jméno Ježíše Krista a tak stát spolu v jednotě: v jednotě hříšníků, kterým byla darována milost! To místo je pod jeho křížem. Tam jsme dostali „jméno věčné, jež nebude nikdy vymýceno.“ (v. 5) Tam máme naději pro sebe i všechny, kdo hledají Boží dům, domov, kde nebudou ztraceni a zapomenuti v životě ani ve smrti. Amen.

Modlitba

Pane, vyznáváme, že lépe nám jde odlišování, rozdělování, zakazování než shromažďování. Prosíme, dávej nám stále znovu poznávat tu velkou radost, jaká je ve shromáždění rozmanitých lidí, z kterých ty v Kristu tvoříš naše bratry a sestry. Amen.