Introit: Dobrořeč, duše má, Hospodinu! Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře; země je plná tvých tvorů. A to vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm; rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým. Dobrořeč duše má, Hospodinu! (Ž 104)

Písně: 288; děti 640 kytara; Noemi Ž 23; 602, 1–8; VP 759. 358; zpěváci; 594

Čtení: J 6, 47–58

Milí bratři a sestry,

„Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin tvůj Bůh tobě a tvému domu“ – to je smysl slavnosti díkčinění za úrodu: Budeš se radovat! Tak on to chce, tak je to dobře, budeš se radovat ty i lévijec i bezdomovec, který je mezi vámi. Budeš se radovat společně s těmi, kteří sami nemají a jsou závislí na tom, co ty jim dáš. Velmi konkrétně to mohl prožívat každý Izraelec, když putoval se svým košem plným prvních zralých plodů do svatyně. Co se první urodilo nebo narodilo, bylo svaté, patřilo to Hospodinu. K němu se to zase vrací s prosbou o požehnání do budoucna. Jak dnes dát výraz tomu, že jsme vděční za to, co máme a že máme důvod nebát se dalšího období, protože letošní úroda dovolila udělat si zásoby? I u nás, v době supermarketů a dovozu potravin z ciziny, přece ještě se zájmem sledujeme, jak to vypadá na polích. Když kolem nich jedeme, zajímá nás, jak se daří našim tuzemským zemědělcům, vnímáme, jestli je sucho nebo zase příliš mokro a jaký to má vliv na rostliny a přírodu. Ani v naší civilizaci nejsme úplně odtrženi od růstu a zrání a sklizně. A také letos můžeme říci, i přes velké rozmary počasí: sklidilo se dost na to, abychom neměli hlad. Proto se radujme.

Máme důvod radovat se. „Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, tvůj Bůh, tobě a tvému domu…“ Jak má ta radost vypadat? Vraťme se ke zvyklosti, která se dodržovala v Izraeli. Když donesli koš nejlepších plodů, předali jej knězi, který jej postavil na oltář před Hospodina. Ale tím to pro poutníka neskončilo. Kněz tam jen mlčky stál, ale mluvil ten, který odevzdal svůj koš. Co říkal? Začal vyprávět příběh: „Můj otec byl Aramejec bloucící bez domova… pak nás tvrdě zotročovali Egypťané… A Hospodin nám dal tuto zemi oplývající mlékem a medem.“ Bylo to dost dlouhé vyprávění. A jak souvisí s vděčností za úrodu? Člověk přinesl pšenici, ječmen, hrozno, fíky, granátová jablka, olivový olej a med a teď mluví o vysvobození Izraele z egyptského otroctví a o daru této země.Jak souvisí to, že příští rok budu mít co jíst s Hospodinovým skutkem záchrany kdysi dávno? A navíc jak to souvisí se mnou dnes? Ale právě tohle má smysl. Že opakovaně, každý za sebe a svou rodinu veřejně vyprávěl ten příběh. Dával tím najevo, že to, co se stalo dávno mým předkům, platí dnes i pro mě. Jako by se to stalo mně a mým dětem. Je to můj příběh, moje vyznání. Dnes žiji z toho, co Hospodin pro mne vykonal. Vděčnost se pojí s vyznáním víry.

Bylo předností Izraelců a je i dnes předností židů i křesťanů, pokud neztrácejí tuto souvislost mezi dostatkem a Boží věrností. Proto vyjadřuje každý za sebe: Jsem rád/ráda, že jsem zcela závislá na svém Stvořiteli a Vykupiteli. – Všimněme si, že se tu mluví k jednotlivému člověku, aby každý věděl, že Hospodin hledí právě na něho. Proto: „Postavíš koš před Hospodina a pokloníš se před Hospodinem, svým Bohem.“ Za život jsi vděčný, ale i odpovědný Bohu.

A pak hodovali před Hospodinem. Ano, z toho koše, který s sebou přinesli. Není to stejné, jako kdyby si to snědli doma v kuchyni. Zde vedle jedné rodiny byla druhá. A nejen to; nejen vlastní domácnost – ale i lévijec a bezdomovec. Bez toho by díkčinění za úrodu nebylo kompletní. Vždycky tu jsou a budou takoví, kteří nemají co dát do koše a někdy ani do košíku ne. V Izraeli kmen Lévi z Božího rozhodnutí neměl dědičný díl země. Proto lévijci nemohli pěstovat a sklízet. Měli žít z darů celého lidu, zbývajících jedenácti kmenů Izraele. A tak být viditelným dokladem, že se umíme o Boží dary tak dělit, že tu může být stále někdo, kdo žije jen z darů a zcela se proto může věnovat službě v Hospodinově domě. Lévijci byli jakýmsi spojníkem mezi Bohem a lidmi. Možná vás napadne, že je to něco jako křesťanští kněží a faráři. Jejich závislost na solidaritě těch, kterým nesou Boží slovo, upevňuje vědomí, že vše je od Hospodina a není to jen pro mne. S dary se zase k němu vracíme, abychom poděkovali i prosili o požehnání pro svůj dům i celou zemi na příští rok.

A bezdomovci – dobře víme, kdo jsou. Ti, kteří zchudli – ať už vlastní nebo ne vlastní vinou a teď nemají nic, ani bydlení. V Izraeli to často byly vdovy neb sirotci, ale i lidé, kteří museli prodat svůj majetek a půdu, protože se jim z nejrůznějších důvodů v podnikání nedařilo. Ty máme vzít mezi sebe, my kteří jsme v minulém produkčním období měli výnosy a dělit se s nimi, aby ani oni nemuseli mít hlad. Alespoň symbolicky se to děje i mezi námi – řada křesťanů obětuje peníze i věci pro chudé ve světě, na charitu, na postižené. I my každý rok vybereme slušný obnos, dnešní sbírka je na tento účel. Ale nejednou se stane, že projevíme štědrost právě vůči cizím lidem více než k těm nejbližším… V rodinách někdy zůstávají přehrady, které nás oddělují i u stolu.

A tak se musíme ptát: Je naše jedení hostinou radosti? Nejíme si mezi sebou trpkost, zahořklost, povinnost? Jíme náš chléb z českého obilí, chléb, který podražil, ale ještě je dostupný a je ho dost, díky Bohu!, ale jíme jej s nadějí, že z něho budeme mít pravý život? A že udělá radost i těm, které pozveme ke stolu, když mezi námi pořád leží neodpuštěné viny, nesplacené dluhy lásky, roztržky kvůli majetku, staré křivdy …? V čem je problém? V čem náš nedostatek? Co nám brání otevřít si navzájem srdce? Cítíte, bratři a sestry, že je to něco, nač nestačíme? S čím si nevíme rady a potřebovali bychom pomoct? Zde nám však ani plné koše hojné úrody nepomohou. Ale ta hojnost nám přece jen ukazuje někam dál, nad sebe a své možnosti. Vždyť ani slunce, ani déšť jsme si neobstarali sami. A bez toho bychom neměli co dát do koše, a pak do ledničky a na stůl. Potřebujeme pomoc, záchranu odjinud – tak jako déšť a slunce. Potřebujeme to, abychom se zbavili nejistoty a strachu a naučili se žít pod „sluncem Krista a deštěm Ducha svatého“ i v dnešní nejisté době. Kdy vidíme, že si jedna vláda za druhou neví rady s tím, jak to v zemi vést dál ekonomicky a bezpečnostně a jak obyvatelstvo uklidnit a dodat mu elán k práci a dodat mladým smysluplnou budoucnost. Svou dobrou budoucnost mnoho lidí nevidí – i když mají koše plné zboží a plodů a v peněženkách kreditní karty a v garáži několik aut. Radost lidem často chybí.

Jenomže v Božím nařízení stojí: „Budeš se radovat ty i lévijec i bezdomovec, který bude mezi vámi.“ A tu se nám provždy platná nařízení Boží najednou nehodí do naší vyspělé společnosti. Nebylo by moudřejší začít šetřit a pamatovat na zadní kolečka? – Šetření obvykle nejdřív začne na druhých. To, co bylo svaté, co patřilo Hospodinu, je najednou jen moje a o to se nebudu dělit. Hospodin se bez toho obejde. Nejeden z nás si takovou falešnou životní moudrost občas v životě vybral.

A ono se dlouho nic neděje. Jen v novinách čteme, že se stále víc rozevírají pomyslné nůžky mezi bohatými a chudými, že přibývá lidí bez domova a přistěhovalců, že přibývá zadlužených rodin. Ale Boží slovo zní jasně: patříme k sobě, ten, komu se urodilo, i lévijec a bezdomovec. Jinak se může stát, že bída těch druhých bude jednou zákonitě klepat i na moje dveře – ne třeba nedostatkem jídla, ale nedostatkem bezpečnosti, nedostatkem lidí, kteří by chtěli v nemocnicích a domovech pečovat o mé staré příbuzné, kteří by chtěli učit postižené děti, atd. Když toužíme po dostatku a prosíme o něj – pak přece prosíme i o to, aby se nám dobře žilo v této zemi, a na této planetě. Netoužíme jen po tom, co si namažeme na chleba, ale i po smysluplném životě, který je v laskavých a solidních vztazích, v nadějné budoucnosti.

To všechno patří k sobě – když se nám nerozpadnou souvislosti, nerozpadne se život. A ta prvotina, to první a nejlepší, co pro nás bylo připraveno, abychom mohli žít, to nepochází z naší strany. To připravil Hospodin, tvůj Bůh a to přinesl prvorozený Boží Syn – Ježíš tvůj Pán. My z jeho darů čerpáme a díky němu máme podíl na životě, nejen nyní, to také, ale i navěky. Toto jsou jeho slova: „Amen amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života… To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev je pravý nápoj.“ (J 6,47-58) K tomuto pokrmu tedy spějeme, a k němu nás odkazuje i slavnost díkčinění za úrodu. Za pokrm, který máme v Kristu a který je k životu věčnému, za ten přicházíme děkovat především, na něm máme podíl, o ten prosíme, o ten se dělíme. A tak i my putujeme – přicházíme ke stolu Páně, a hle! tam už je vše připraveno – jen „okuste a uzříte, jak dobrý je Hospodin!“ (Ž 34), slyšíme žalmistovo pozvání. A každý za sebe vděčně a nahlas vyznává, čemu věří a z čeho žije:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na Pravici, Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů , vzkříšení těla a život věčný. Amen.