Introit: I vzejde proutek z pařezu Jišajova, a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův; duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. (Iz 11,2)

Písně: 287; děti 318; 316; 704; 757

Čtení: 1Kor 1, 26–31

Milí bratři a sestry,

není to poprvé, co Hospodin pozvedá svého služebníka z truchlení, co jej staví na nohy, když by tento byl nejraději ležel, nebo alespoň nic nedělal. To jsme právě slyšeli o situaci Samuele, který se nemohl vzpamatovat z toho, že Saul, první izraelský král, ten pomazaný od Hospodina, je najednou Hospodinem zavržen. Bůh si již nepřeje, aby dál takový král vedl jeho lid. Skoncoval s ním. Není divu, že konec krále si Samuel spojil s koncem království. – Co jen s námi bude? Okolní národy nás přepadnou, vysají a vymažou z mapy. Jako by s odchodem jednoho velikána byl konec se vším. – Ale dost s tou malomyslností! „Jak dlouho ještě budeš nad Saulem truchlit? Já jsem ho zavrhl….“ Hospodin sám pozvedá svého služebníka a staví jej do nové služby. Teď je potřeba začít znovu od začátku: „Jdi… posílám tě k Jišajovi Betlémskému. Vyhlédl jsem si krále mezi jeho syny.“

Po čase zase slyšíme o Betlému. O městečku, o kterém pastýři řekli: „Pojďme se podívat, co se tam stalo“. Bůh si Betlém připravoval dávno před tím, než se tam narodil Spasitel, Kristus Pán. Dávno před tím, za praotců, na tom místě zemřela Ráchel po té, co dala život synovi. Později cizí vdova Rút se v Betlémě stane manželkou Izraelity, který bude předkem Davidovým. Betlém vždy souvisí s Boží pomocí. Nepatrné městečko jako by potvrzovalo zvláštní Boží zálibu v tom slabém a bezvýznamném; zálibu dělat z ničeho něco a pozvedat ponížené nahoru. „Ale ty, Betléme, zdaleka nejsi nejmenší… z tebe mi vyjde vévoda, pastýř mého lidu, Izraele.“ (Mi 5,1)

Nyní je tedy prorok Samuel poslán do Betléma k Jišajovi a jeho synům. Jen on ví, co tam má dělat; že má jednoho z nich pomazat olejem a tak oddělit pro izraelský královský trůn, který již Saulovi nepatří. I v této situaci jako v mnoha podobných se potvrzuje, jak odlišné je Boží myšlení od našeho. Samuel jako jiní lidé je určen především tím, co má před očima. Stále znovu se to v tomto příběhu bude připomínat. Teď vidí, že Saul, ač Bohem pro svou neposlušnost zavržen, ještě stále na trůně sedí, má kolem sebe vojsko a moc. To místo není volné pro někoho jiného. Taková je realita. Není divu, že Samuel má strach o svůj život, když se má na tu cestu do Betléma vydat a putovat při tom, jinak to nejde, přes Saulovo město.

Ale! A to je tu rozhodující, Hospodin řekl: „Vyhlédl jsem si krále.“ Hospodin si již krále vyhlédl a na Samuelovi je jen, aby jej potvrdil. Tomu nic nesmí stát v cestě. Ale – snad pro útěchu nás méně zkušených a slabších, než byl Samuel – i pro zkušeného proroka Samuele je toto Boží vedení nepochopitelné. Jen s obtížemi se mu podvoluje. Stále vidí samá „ale“ a „jenže“, samé překážky, které bere vážněji než Boží rozhodnutí a vyhlédnutí. On stále ještě truchlí nad Saulem. Stále ještě je v zajetí starých časů a nechce se mu dívat se a vyrazit dopředu. Bylo by to divné, bratři a sestry, kdyby mezi námi dnes nebyl nikdo, kdo se tak jako Samuel stále s Bohem dohaduje a předhazuje mu svá „ale“ a „jenže“ a své zkušenosti z minulosti a nedůvěru v budoucnost. Tak alespoň takový člověk bude Samuelovi rozumět. Kde by se v tomto světě našlo místo a podmínky pro krále, kterého si Hospodin vyhlédl? V nějakém Betlémě? To bych se tedy hodně divil/a! Ale nakonec tam ten odmlouvač přece jen jde. Boží poslání jej pálí jako oheň, před nímž se nedá utéct. Jde do Betléma do Jišajova domu. Jeho „Ne“ se proměňuje na „Ano“ a my v tom cítíme určitou úlevu i pro sebe. Je možné poslechnout a přestat truchlit nad zašlými časy a minulými pořádky. Hle, je tu nové! Již jsem si vyhlédl krále!

Cesta ke království podle Božího plánu a ke kralování jeho krále je však spletitá, krkolomná. Na tom si autor tohoto davidovského příběhu dává záležet. Snad aby o to víc vystoupily ty rozdíly mezi vírou v Hospodina a vírou v bohy jiné. Vždyť mýty o babylonském království vyprávějí o jeho přímém sestoupení z nebe na zem. A mýty o egyptském králi, faraonovi, zase o vtělení božstva do nějakého člověka. V Izraeli nic takového – nekomplikovaného, povzneseného nad lidské potíže a tělesné překážky nenajdeme. Naopak. Jako by se všechno a všichni Božímu plánu stavěli do cesty. Teď jsme v Betlémě. A starší města, místo aby radostně vítali ctihodného Samuele ve svém středu, vyděšeně se ptají: „Přinášíš pokoj?“, jinými slovy, „jakou špatnou zprávu nám zase neseš?“ Samuel je pro ně prorok s pověstí zlověstného havrana. A přitom vždycky jen vyřizoval Boží vůli! I tentokrát přichází položit základní kámen Božího kralování, přináší záchranu sem do Betléma. Jakou slavnost by měli chystat! A oni místo toho: „Proč nám to komplikuješ a přivoláváš na nás hněv krále? Chceš nás zničit?“ Často tak odpovídáme na Boží nečekané posly a Boží poselství, kterému nerozumíme. Naprosto bez důvěry v jeho slovo.

Asi se těm betlémským představeným ulevilo: „Ne, jdu jen vykonat bohoslužby.“ To byla Samuelova odpověď. „Posvěťte se, půjdete se mnou k obětnímu hodu.“ „Tak bohoslužby; to jo. To je neškodné. Přijdeme a zase odejdeme.“ Připravili se tedy sami, jak uznali za vhodné. Samuel však šel do domu Jišaje Betlémského, majitele stád, a nechal si svolat jeho syny, aby je sám k bohoslužbám připravil.

Ukazuje se, že synů je sedm. Nebo vlastně osm, ale toho nejmladšího ani jeho otec nepočítá. Ještě na to nemá, aby mohl s nimi ke stolu, k obětnímu hodu. Ať si zůstane u stád. Zatím se o něm neví. I Samuel je s tím stavem Jišajovy rodiny spokojený. Hned první syn, Elíab, je výstavní královský typ: „Jistě tu stojí před Hospodinem jeho pomazaný.“ Už to jeho jméno: „Můj Bůh je otec“. Není snad Elíab synem, který je za Božího krále přímo předurčen? Kdo by na to nepomyslel! Vzhledem Samuelovi připomíná sošného vysokého Saule. A už se k němu hrne s olejem, aby ho pomazal. Ale ne! Někdo mu brání. Cosi se v něm najednou vzepřelo proti jeho vlastní vůli – to Hospodin jej zastavil: „Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, jak se dívá člověk. Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem.“

Scénu v Jišajově domě si představíme snadno. Trochu to připomíná pohádku o hledání toho pravého prince, nebo Popelky. Teď však máme pozorně sledovat, co chce Hospodin ukázat. Hospodin „hledí srdcem“, nebo také „k srdci“ či „na srdce“. Chtělo by se pokračovat – ano, on vidí každému člověku do srdce a ví, co je v něm skryto. Tedy, jaký člověk je ten Elíab a proč se právě on ani další ze sedmi bratří za krále nad Izraelem nehodí. On bude hledět do srdce nejmladšího Davida, kterého museli nakonec zavolat. A tu se dozvídáme, že stál před Samuelem celý rudý, někdy se to vykládá tak, že byl David ryšavý, zrzavý mládeneček. Jistě od něho nikdo nic mimořádného nečekal. Hospodin však, který vidí Davidovi do srdce, rozhodne proti mínění většiny, protože v tom srdci asi právě něco mimořádného nalézá. Něco, co je hodno královského úřadu. Tento mládeneček se má stát zachráncem ohroženého Izraele. Samuel jej pomazal na Boží příkaz: „Nuže, pomaž ho! I pomazal ho uprostřed jeho bratrů…“ To můžeme chápat i jako jistý Boží humor. Vždyť Pán si vybírá navzdory našim studiím a dobrozdáním, navzdory rodičovským a pedagogickým úsudkům. A říká nám: „U mne opravdu nejde o to, nač se dívá člověk. To nerozhoduje.“

Ale…. my už známe toho Davida. A tak víme, co musel Hospodin vidět v jeho srdci. A tam není jen statečnost a upřímnost, ale také nevěra a trocha ješitnosti a kdo ví, co ještě hříšného a podobného tomu, co tam nosíme všichni. A tak nám musí být i tento výklad poněkud nejasný. Jak vlastně Hospodin rozhoduje podle srdce?

Zbývá ještě jedna možnost: Totiž, že Hospodin při tom hledání krále hledí k srdci – ale svému! Že se rozhoduje podle svého srdce. A to je docela jiné než Elíabovo i než Davidovo a než každé jiné lidské srdce. Protože Hospodinovo srdce je plné milosrdenství a lásky a jeho zvláštní spravedlnosti. Podle toho může právě ten nejmenší David, o kterém se až dosud nedalo nic jiného říct, než že je Jišajovým synem a pastýřem jeho ovcí, být tím vyvoleným. Nemá žádné zásluhy ani udatnost ani nic, co by se tu dalo zmínit, ale jeho jméno znamená „Milovaný“, „Miláček“. A to je jediné, co je důvodem toho výběru: Boží láska k němu mu dá všechny schopnosti, které budou pro kralování potřeba. Ale tatáž láska Boží také bude potřeba a bude tu, až David zhřeší, až bude potřebovat odpuštění. Tak tedy začíná v Betlémě král z rodu, o kterém ještě svět uslyší. Amen.

Pane Bože, překvapuješ nás svými cestami i tím mužem, kterého sis pro cestu záchrany vyvolil. Vyučuj nás stále svým cestám, ať se nedáme svést na jiné, podbízivě přímočaré a úspěšné. Tvůj úspěch končil na kříži, a přece tudy vede cesta k životu a radosti. Kéž ti za to vzdají chválu všechny končiny země! Amen.