Lk 15:11-24  Řekl také: Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá. On jim rozdělil své jmění.  Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.  A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával.  Tu šel do sebe a řekl:‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem!  Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.  Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.  I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.  Syn mu řekl: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.  Ale otec rozkázal svým služebníkům: Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy.  Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí,  protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. A začali se veselit.

Introit: Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kteří se ho bojí. Ž 103,13

Písně: ž 33; 508; 333; 677; Požehnání (Pejla)

1. Milí bratři a sestry, dnes je 4. neděle velikonoční a my si znovu s celou církví připomínáme radost velikonočního evangelia. „Rozveselte se Hospodinu, spravedliví a upřímní! Zněj chvála k slávě jeho činů, nástroje hudby, loutno, zni!“ – zpívali jsme z žalmu na začátku. Velikonoční radost je radost ze života, který přemohl vládu smrti. Radost z nového života – který se otevírá také nám. Apoštol to vyjádřil takto: „S Kristem jsme zemřeli, s Kristem budeme také žít!“ Ano, to je radostná naděje: „budeme žít“. Jenomže, napadne nás, jak to­mu vlastně máme rozumět? Jak to velikonoční poselství o Kristu, který zemřel a byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen, vlastně platí o nás takže apoštol mohl napsat svým čtenářům a s nimi i nám: „s Kristem jste zemřeli – s Kristem budete žít“?

Evangelista Lukáš nám k takovému porozumění pomáhá příběhem. Vypráví Ježíšovo podobenství o ztraceném a znovu nalezeném synu. „Jeden člo­věk měl dva syny…,“ začíná Ježíš ten příběh. Ano, je to vlastně o dvou sy­nech, my dnes uslyšíme o tom prvním, tedy přesněji druhém – prostě o tom mladším, o něm Ježíš mluví nejprve.

2. To je ten, který nebyl doma spokojen. Toužil po svobodě? Rozhodl se, že si svůj život zařídí po svém, a tak si u otce vyžádal svůj díl dědictví. „Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.“ Může nám to připadat smělé, snad až drzé, takhle si říci o dědictví jaksi předem. Ale ten otec v příběhu se nad tím nijak nerozčiluje, „rozdělí“ svým synům majetek – doslova je tam napsáno „živobytí“ – a určí tak „díl“ pro toho mladšího. Ten tím dostává své „živobytí“ plně do své správy, může „vzít svůj život do svých rukou“, jak se říká.

To také brzy udělal. Vypráví se to velmi názorně. „Všechno zpeněžil,“ překládá podle smyslu ČEP, ale doslova je tam napsáno „shromáždil“. Prostě: vyměnil to, co mu otec předal jako „živobytí“, za peníze, které se dají snadno přenést – a s nimi v kapse odešel. Neříká se přesně kam, jen že to bylo daleko. Daleko hlavně asi od otce, tam, kam už nedosáhne jeho vliv a dohled. Ten syn vzal svůj život do svých rukou, aby si jej mohl žít jinak, po svém, daleko od otce.

Všimněme si: otec mu v tom nijak nebrání, nerozmlouvá mu to, nepře se s ním, když začne rodinné dědictví rozprodávat. To, že tento syn chtěl vzít svůj život do svých rukou Ježíšovo podobenství nijak nekritizuje, tu touhu po svobodě lidem nebere. Jen, s jakousi smutnou ironií konstatuje, jak to dopad­lo. Syn své živobytí v rukou příliš dlouho nepodržel. To, co od otce dostal a „shromáždil“ do peněžité hodnoty, v té „daleké zemi“ zase „rozhá­zel“. Ten život „po svém“ si totiž představoval tak, jak si lidé asi vždycky, odedávna po dnešní dny, představovali „pohodový“ život. Prostě si „užít“. To vždycky zname­nalo dobře se najíst a napít, poveselit se s kamarády, pošpásovat s děvčaty, nakoupit si pěkné věci a pěkné zážitky. Tak si lidé vždycky představovali svobodu, ano, tak si představovali ráj – v hrubších nebo jemnějších varian­tách. Proto také právě na to míří i dnes většina reklam – tohle slibují, v hrubších nebo jemnějších variantách.

Jenže taková „jízda“ nikdy netrvá věčně a většinou skončí dost brzy. Dojdou peníze, pohádka končí. Dojdou zdroje – a spotřeba, konzum a všechno „štěstí“, které je na něm založeno, skončí. A může se stát, že zdroje dojdou v ten nejméně vhodný okamžik. Tak jako v našem podobenství: zrovna, když ten „vzdálený“ syn prožil svůj osobní bankrot, je i celková ekonomická situace bídná, takže od nikoho nemůže čekat nějakou pomoc. V té daleké zemi zrovna tou dobou „nastal hlad“.

„On začal mít nouzi“, četli jsme. Tady se jeho cesta pryč, do daleké země, stačí dolů a začíná připomínat pád. Pád až na dno. Ze svobodného pána se stal ten nejubožejší nádeník. Dá se říci, že ztratil i lidskou důstojnost, jako by přestal být člověkem. Ten „jeden občan té země“, u něhož zřejmě hledal obživu, ho „poslal na pole pást vepře“ a stravu měl zřejmě tak nuznou, že záviděl i těm zvířatům, co mohou žrát ona. Je méně než to prase, zvíře pro Žida nečisté. Je tohle ještě život? V každém případě je jasné, smrt je tu velmi blízko nadosah. Ten „vzdálený“ syn teď může jen sčítat ztráty: ztratil otce, ztratil majetek, své „živobytí“, ano zdá se, že ztratil i sám sebe.

3. A tu v tom příběhu nastává zázračný zvrat. Ten zázrak má napohled docela prostou podobu – vzpomínky. Vzpomínky na otce. Zdálo se, že ten syn opravdu ztratil všechno, i sám sebe. Ale slyšíme najednou, že tam někde mezi těmi vepři „šel do sebe a řekl si: „Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt a já tu hynu hladem!“ Přece jen se vrací k sobě – když si vzpomene na „dům svého otce“. A tu se rozhoduje k návratu. Nezůstane jen u vzpomínky!

Můžeme se tady vrátit k tomu výčtu ztrát: ztratil opravdu svého otce, když na něj takto vzpomíná a vydává se na cestu zpět? Ano ztratil! Sám to přece říká v té řeči, v tom vyznání, které si pro návrat připravil: „zhřešil jsem“ – a to znamená: „nejsem už hoden nazývat se tvým synem“. Ztratil svého otce, to je tragedie jeho hříchu: ztratil právo synovství. Vždyť to všechno, co jej s jeho otcem spojovalo, proměnil na díl, který patřil jen jemu. Všechno to vzal do svých rukou, „shromáždil“ – a „rozházel“. Nic mu v těch rukou nezůstalo, ztratil nakonec i sám sebe. Úspěšně v sobě potlačil svůj synovský vztah k otci a vzdálil se od něj nejdál, jak jen to jde, na samé dno lidské bídy, na dosah smrti. Ztratil svého otce.

4. A přece – a to je hlavní překvapení a zároveň hlavní důraz tohoto po­dobenství – přece se neztratil svému otci. Jakkoli byl od něj velmi daleko, vnějšně i vnitřně, přece se mu neztratil. Otec ho uviděl, „když ještě byl daleko“. Tak to přece začínalo, že syn odešel „do daleké země“ – a totéž slovo se tu ozývá znovu, když je řeč o otcově zraku: „když ještě byl daleko…“ Jako bychom slyšeli žalmistu, který – trochu se strachem, ale nakonec s velkým vnitřním ujištěním – vyznává o Hospodinu: „Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nej­zazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí“ (Ž 139,7–10).

„Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.“ Stále jej vyhlížel a jeho náruč mu byla otevřená. Čekal, jestli se vrátí. Teď to vychází najevo.

Syn vyznává svůj hřích, vyznává, že své synovství ztratil. Ale otec jej ani nenechá domluvit – a přikazuje svým služebníkům, aby tomu ztracenému a zno­vu nalezenému dali odznaky synovského postavení, oděv, prsten a obuv. Raduje se z toho návratu a přeje si, aby se všichni radovali s ním. Poroučí přichystat hostinu na oslavu. „Hodujme a buďme veselí!“ To je příkaz toho otce, jehož nám Ježíš představuje. Podivného otce? Otce, který vidí tak daleko, že se mu ani „marnotratný“ syn neztratí. Otce, jehož láska zasahuje tak daleko, že i ten, kdo ztratil všechno, i sebe sama, se k němu může navrátit.

Otec svou radost, k níž zve i všechny ostatní, vysvětluje, zdůvodňuje: „Protože tento můj syn byl mrtev a zase žije, ztratil se a je nalezen.“ Vztahuje na příběh svého syna, který se „ztratil a je nalezen“ slova, která známe jako velikonoční evangelium o Kristu: „byl mrtev – a zase žije“, „zemřel – a třetího dne vstal z mrtvých“. A my smíme rozumět: o tom nalezeném synu to platí, protože to o něm takto otec pověděl. Otec, kterého nám představuje Ježíš. Nejen v tomto svém podobenství, ale celým svým příběhem. Tím, že „zemřel za naše hříchy a třetího dne vstal z mrt­vých“. Protože on „zemřel za naše hříchy, mohl apoštol Pavel, povědět to, co jsme si připomínali na začátku: „s Kristem jsme zemřeli“. A proto také platí: „s Kristem budeme také žít!“

Modlitba: Pane Bože, náš nebeský Otče, děkujeme ti, že ses nám dal poznat ve svém Synu, v jeho slovech i v jeho smrti a vzkříšení, které nám dáváš zvěstovat jako evangelium. Děkujeme, že se nám ve své lásce připomínáš i tam, kde se ti vzdalujeme a hřešíme, pohrdáme tvou dobrotou, zapomínáme na tvou radost a ubližujeme druhým lidem. Amen.