Zkouška: Gn 42,18-38

Pobožnost pro 20. neděli po Trojici (25. října 2020) s kázáním na Gn 42,18-38: nahrávka a text

Kázání: Jan Roskovec

Zpěv: komorní pěvecký sbor Východomoravského seniorátu ČCE pod vedením Evy Ježíkové

Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Introit: Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným. V tebe nechť doufají, kdo znají tvé jméno. Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli, neopouštíš, Hospodine. (Žalm 9,10n)

Modleme se.

Milosrdný Bože, děkujeme, že k tobě můžeme volat a obracet se o pomoc. Když máme oporu v tobě, mnohem víc uneseme a mnohem účinněji sami pomůžeme. Ty vidíš, že naše trpělivost s lidmi slábne. Že naše důvěra v lidi slábne a cítíme, že to není dobře. Prosíme tě, obnovuj v nás trpělivost i důvěru. Prosíme o tvé svaté Slovo, aby i na dálku zapůsobilo a posílilo naši víru. Tobě přece žádná vzdálenost není na překážku. Jen tvrdé lidské srdce může bránit. Prosíme odpusť nám, když si nyní připomínáme své viny, litujeme jich a vyznáváme ti je. Amen.

Píseň: Krásná je modrá obloha, EZ 178

Základ kázání: Gn 42,18-38

Třetího dne jim Josef řekl: „Toto udělejte a zůstanete naživu. Bojím se Boha. Jestliže jste poctiví, zůstane jeden z vás spoután ve vězení; ostatní půjdete a donesete obilí, aby vaše rodiny nehladověly. Svého nejmladšího bratra přiveďte ke mně; tak se prokáže pravdivost vašich výpovědí a nezemřete.“ I učinili tak. A řekli si navzájem: „Jistě jsme se provinili proti svému bratru; viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my.“ Rúben jim odpověděl:„Cožpak jsem vám neříkal, abyste se na tom hochovi neprohřešovali? Neposlechli jste, a teď jsme voláni za jeho krev k odpovědnosti.“ Nevěděli, že jim Josef rozumí, neboť s nimi mluvil skrze tlumočníka. Josef se od nich odvrátil a zaplakal. Pak se k nim obrátil a mluvil s nimi. Potom z nich vybral Šimeóna a před jejich očima ho spoutal. Nato dal příkaz, aby naplnili jejich měchy obilím, vrátili každému do jeho pytle stříbro a dali jim potravu na cestu. Učinili tak. Bratři naložili nakoupené obilí na osly a odjeli. Když pak na místě, kde nocovali, rozvázal jeden z nich pytel, aby dal svému oslu obrok, uviděl své stříbro navrchu v žoku. Zvolal na bratry: „Mé stříbro je tady! Zde v žoku!“ Zůstali jako bez sebe, roztřásli se a říkali jeden druhému: „Co nám to jen Bůh učinil?“ Když přišli k svému otci Jákobovi do kenaanské země, pověděli mu všechno, co je potkalo: „Ten muž, pán země, mluvil s námi tvrdě a měl nás za vyzvědače. Říkali jsme mu, že jsme poctiví lidé, že nejsme vyzvědači, že nás bylo dvanáct bratrů, synů našeho otce; jeden, ten že už není, a nejmladší že je teď u otce v kenaanské zemi. Ale ten muž, pán země, odvětil: ‚Že jste poctiví, poznám podle toho: Jednoho ze svých bratrů necháte u mne. Vezměte obilí, aby vaše rodiny nehladověly, a jděte. Svého nejmladšího bratra pak přiveďte ke mně. Tak poznám, že nejste vyzvědači, že jste poctiví. Potom vám vašeho bratra vydám a můžete v zemi volně obchodovat.‘ Když vyprazdňovali pytle, našel každý ve svém pytli váček se stříbrem. Jakmile oni i otec spatřili váčky se stříbrem, padla na ně bázeň. Otec Jákob jim řekl: „Připravujete mě o děti. Nemám Josefa ani Šimeóna, a Benjamína mi chcete vzít. To všechno na mne dolehlo!“ Nato Rúben svému otci pravil: „Můžeš usmrtit dva z mých synů, jestliže ti Benjamína nepřivedu. Svěř mi ho, já ti ho přivedu zpátky!“ Ale on řekl: „Můj syn s vámi do Egypta nesestoupí. Jeho bratr je mrtev, zůstal sám. Kdyby na cestě, kterou se budete ubírat, přišel o život, uvalili byste na mé šediny žal a přivedli mě do podsvětí.“

Kázání

Milí bratři a sestry,

1. Musíme si to připomenout: ten příběh se odehrává v době hladu. Hlad, to je ohrožení života. Hladomory a smrtící nemoci, to byly odedávna základní pohromy, kterých se lidé právem obávali. My teď prožíváme tu druhou pohromu, takže si snadněji a živěji umíme představit tu tíseň, v níž bratři, synové Jákoba-Izraele, sestupovali do Egypta, když se doslechli, že tam mají pomoc. A snad si to představovali tak, jak lidé obvykle v dobách tísně uvažují: podaří-li se nám nakoupit potraviny (tedy hlavně obilí), bude náš problém vyřešen. Přirozeně se lidé v takových dobách upínají k tomu, co potřebují nejvíce. Nám tak jako světlo na konci tunelu svítí vakcína proti koronaviru, případně účinný lék. Josefovi bratři měli nejspíš před očima pytel s obilím. Ještě že mají nějaké peníze, za které obilí mohou koupit.

Jenže se ukazuje něco jiného. Ten obchod neproběhne. Jako by o obilí vůbec nešlo. Své peníze si mohou nechat, najdou je každý nahoře ve svém pytli s obilím. Ano, je to příběh z doby hladomoru, ale ten hladomor jakoby ustupuje do pozadí, stává se jen jakousi kulisou, před níž se odehrává jiné drama. Také drama, také v něm jde o život a o smrt. Plné pytle s obilím, které si bratři vezou domů z Egypta, nejsou posledním řešením. V té tísni, v tom trápení, která na bratry – a přes ně i na jejich otce – dolehlo, jim úleva od hladu neuleví.

Jen zvnějšku by ta jejich cesta do Egypta snad mohla vypadat jako úspěšná výprava: přivezli přece do svých domů pomoc proti hladu, plné pytle obilí. A jakýmsi zázrakem „nakoupili bez placení“, přivezli si i své peníze zpět, vlastně to obilí od onoho podivného Pána země, jak o svém nepoznaném bratrovi mluví, dostali darem. Ale ten dar na ně působí děsivě. Poprvé, když přišli na peníze v jednom z pytlů, úplně je to rozhodilo, doslova je tam napsáno, že jim „uteklo srdce“ (my bychom asi řekli: „spadlo jim do kalhot“) a že si mezi sebou třesoucím se hlasem říkali: „Co nám to jen Bůh učinil?“ A když pak doma zjistí, že peníze mají v pytlích spolu s obilím všichni, popíše vypravěč jejich reakci velmi stručně: „padla na ně bázeň“. Z toho „zázraku“ je obchází hrůza.

Co se jim to tedy vlastně stalo? Oč tu – uprostřed tísně hladomoru – jde?

2. Jak jsme řekli: o peníze nejde. To bratrům Josef výmluvně signalizuje. Slyšme to dobře zvlášť pokud podléháme dojmu, v dnešní době dost rozšířenému, že o peníze jde vždycky na prvním místě. Ne vždycky.

Peníze si bratři z Egypta přivezli zpět. Museli tam však nechat něco jiného. Svého bratra. Už druhého, to ví devět z těch deseti. Rúben zřejmě tehdy u toho, když Josefa prodali kupcům jako otroka, nebyl, a je přesvědčen, že Josefa zabili. Z toho, jak ke svým bratrům promlouvá v našem oddíle, vysvítá, že se mu ostatní nesvěřili, co s Josefem skutečně provedli, a nechali ho, aby si ten trik s Josefovou suknicí namočenou do krve poraženého kozla, jímž obalamutili svého otce, vyložil, jak chce. Tahle temná minulost je teď dohnala. O to tu jde, to je ta tíseň, která bratry zasáhla uprostřed hladomoru. Zasaženo je jejich bratrství.

Je to nápadné, jak často se v tom oddíle to slovo „bratr“ a „bratři“ vyskytuje. A je zajímavé, jak tu opakovaně mluví o svém počtu: tak to zdůrazňovali Josefovi, když je obvinil z vyzvědačství a tak to znovu převypravují svému otci: „dvanáct bratrů, to jsme my“. Ale ten počet právě nějak nesedí, tak to rozčileně připomíná jejich otec: „Josef tu není, Šimeón tu není – a i Benjamína mi chcete vzít!“

Mají teď co jíst, ale bratrů ubývá. „Dvanáct“ – to už je jen jméno, jen jakási firma, ve skutečnosti to už neplatí. Nezaplatili za to vysvobození z hladu příliš draze? Ztratili bratra, teď už druhého – a třetí je také ohrožen. Benjamín, ten otci zvlášť milý, jediný ze dvou synů, které mu dala Ráchel, ta z jeho žen, kterou skutečně miloval. Ne, toho už se nevzdá, toho se svými ostatními syny na „cestu, kterou se budou ubírat“, nepustí. Zdá se totiž, že na „cestě, kterou se jeho synové ubírají“, se stávají nehody, mizí na ní lidé. Mizí bratři.

3. Také tahle epizoda Josefova příběhu, který postupně sledujeme, tedy končí smutně. Podobně jako tehdy, když se dozvěděl o ztrátě Josefa, otec Jákob-Izrael i teď naříká a mluví o tom, že ho čeká cesta do „podsvětí“, do říše mrtvých. Ale i v této epizodě prosvítá jistá naděje a z ní povzbuzení. K tomu se musíme vrátit na začátek, kde se dvakrát, nebo vlastně třikrát mluví o Bohu.

Mluví o něm nejprve Josef: do své řeči k bratrům, které před tím nechal tři dny zavřené ve vězení, vkládá překvapivé vyznání: „bojím se Boha“. To muselo od onoho „Pána země“ bratrům znít podivně. Co tím myslí? Proč to říká? O jakém bohu mluví? O tom, jemuž věříme my, o Hospodinu? Je to náznak přízně?

Ale nijak příznivě se k nim Josef nechová. Trvá na tom, že musí prověřit to absurdní obvinění, že jsou vyzvědači. Bere si jako rukojmí jednoho z nich, chce je tím přimět, aby k němu přivedli posledního z nich, otcova oblíbence. Dá se tomu vyznání toho podivného „Pána země“ věřit?

On jim slibuje život: „Toto udělejte a zůstanete naživu – nezemřete“. Dá se tomu rozumět jako zaslíbení, ale také jako výhrůžce: pokud to neuděláte, zemřete. V každém případě je to zkouška: „jestliže jste poctiví…“ říká Josef. Bratři jsou zkoušeni, má být prověřena jejich poctivost.

To obvinění je ovšem absurdní. Samozřejmě, že nejsou „vyzvědači“. V tom si mohou být jisti, pravda je na jejich straně, tak jaký strach? Jenže! Ono to není tak jednoduché. Znamená to, že když nejsou „vyzvědači“, jsou vskutku „poctiví“? Že nemají co skrývat? Že se mohou tomu zvláštnímu „Pánu země“ i komukoli jinému klidně podívat do očí? My víme, jak to s nimi je. Říkají pravdu, když prohlašují „jeden – ten už není“, ale není to celá pravda. Lhali otci, vyhýbavě mluví před neobyčejně zvídavým správcem Egypta – ani mezi sebou si zřejmě všechno neřekli, jak je vidět z toho, že Rúben má podle všeho Josefa za mrtvého. Vskutku poctivost sama!

Teď je jejich minulost doběhla. Co oni na to? Přiznávají si to alespoň mezi sebou, nevědouce, že jim ten zvláštní Egypťan rozumí. S jistým překvapením si uvědomují: „Jistě jsme se provinili proti svému bratru…“ „Jistě“ – nebo také „tak přece, přece jen“. Vůbec jsme si to nepřipouštěli, zdálo se, že nám to všechno prošlo – ale přece jen. Přece jen se zdá, že Bůh nám to teď vrací. Lhostejně, bez slitování, o které nás prosil, jsme hleděli na Josefovu tíseň, na jeho trápení – a teď to přišlo na nás. Bůh nám to vrátil. Rúben to poví ještě zřetelněji: „teď jsme voláni za jeho krev k odpovědnosti“.

Něco se s nimi stalo, Josefa do až dojme k slzám. Přiznali si vinu. Zatím ovšem opravdu jen „si“ – řekli si to mezi sebou. Navenek tu hru budou hrát ještě dál. A tak i Josef s nimi bude hrát svou hru. Je to hra, kterou s nimi hraje sám Bůh?

Možná bychom se měli zeptat jinak: poznali Boha doopravdy, když dospěli k tomu poznání, že „přece jen“ tu dávnou vinu nelze obejít, že je tu s nimi a dobíhá je. Že Bůh „vyhledává krev“, volá za ni k odpovědnosti, jak to vyjádřil Rúben. Je tohle opravdu ten Bůh, o němž právě i tento příběh Josefův vydává svědectví?

Také. Tohle o Hospodinu dosvědčují i jiná místa Bible. Náš Bůh je Bůh, který nejen slyší volání trpících, ale i volání krve, která je prolévána, před ním nejsou žádné dokonalé zločiny, žádné anonymní oběti. Tím vyznáním, v němž si tu bratři připustili, že „přece jen“ jsou viníky, že jejich zločin nebyl dokonalý a není promlčený, tím se také přiblížili k Bohu – a k tomu, aby obstáli v té zkoušce poctivosti, která na ně teď dolehla.

Je pak zajímavé, jak o Bohu poprvé promluví sami bratři. To je ten třetí případ, kdy je v našem oddíle řeč o Bohu. Jak jsme právě řekli, už tam, když si pod tlakem Josefova zvláštního „tvrdého“ jednání přiznali svou vinu, když s překvapením zjistili, že neplatí „co bylo, bylo“, že je jejich minulost dohání, vlastně se tím přiblížili Bohu. Ale sami jeho jméno vysloví až o něco později, až najdou ty peníze, když ten, kdo je ve svém pytli náhodou najde, vykřikne „moje stříbro se vrátilo!“ (tak je to doslova). Tehdy jim dojde: tady nefungují ty obvyklé dodavatelsko-odběratelské vztahy, na které jsme zvyklí. Tady se děje něco opravdu divného. A vytuší za tím Boha. „Co nám to jen Bůh učinil?“ zvolají. Ale ne s nadšenou radostí těch, kdo se setkali s milostivým obdarováním, nýbrž s roztřesenou hrůzou, se srdcem v kalhotách. Ten zázrak, to Josefovo obdarování je přivedlo k podezření, že tady s nimi jedná Bůh. Zjišťují to se sevřením, ale i tak je to dobře. I to je znamení naděje. Když se setkáme s jednajícím Bohem, ne vždycky nás to přivede k radostnému jásání. Ale i tak je to dobře.

Protože to ještě není všechno. Ještě svého Boha, kterého jim připomněl ten podivný „Pán země“, nepoznali docela. Bůh je – právě také v tomto příběhu – Bůh, který chystá překvapení. Překvapení větší než to „přece jen“, s nímž si bratři uvědomili, že se provinili a že tomu nemohou uniknout. Překvapení spočívající v tom, že zachránil toho, kdo zachrání je. Toho, o kom si mysleli – kdysi zřejmě s uspokojením, teď spíše s hrůzou – že se ho už definitivně zbavili. Ano, i v tomto příběhu Josefově jedná Bůh, který vzkřísil Ježíše Krista.

Modlitba Věrný Bože, ty vzbuzuješ bázeň svým odpuštěním. Tvá milost je víc, než když my se snažíme své viny omlouvat, třeba tím, že „už je to dávno“, tím, že o nich nemluvíme a snažíme se na ně nemyslet. Tvá milost je větší, než naše špatné svědomí, když na nás dolehne nějaká tíseň a začneme se ptát, jestli to není trest, jestli proto to zlé, co se nám děje, není to poslední. Prosíme, pro tvého Syna, který se nás nikdy nezřekl, který při nás zůstal až do smrti a kterého ty jsi třetího dne vzkřísil z mrtvých, smiluj se nad námi a dosvědčuj nám svou vysvobozující blízkost i v těchto těžkých časech. Amen.

Píseň: 346 Buď tobě sláva

Přímluvy

Pane Ježíši Kriste, obracíme se k tobě s prosbami a přímluvami.

– Prosíme tě, uč nás rozhodovat se s láskou i odpovědností, pomoz nám přemáhat strach a nést obtíže, které před nás postavila pandemie a opatření proti ní, dej, abychom obstáli věrně a posíleni ve víře. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

– Přimlouváme se za nakažené koronavirem, a zvláště za nemocné kterým je zle doma i v nemocnicích. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

– Přimlouváme se za zdravotníky, lékaře a sestry zvláště, abys je zachoval ve zdraví a potvrzoval jim, že jejich služba je čestná, nezastupitelná. Aby sloužili dál s ochotou a věrností. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

– Prosíme za naše politické představitele, kteří mají zvláštní odpovědnost, aby byli hodnověrnými nositeli moci a obyvatelstvo jim mohlo věřit. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

– Přimlouváme se za naše rodiny i sbor. Za naši obec i republiku. Prosíme za tento svět, pomoz zmírnit utrpení zvláště těch nejubožejších, nejchudších, hladových, žíznivých, lidí bez domova. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Ve tvém jménu se ještě společně obracíme k nebeskému Otci: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

Poslání: Žd 10,36n

Neztrácejte odvahu, neboť bude bohatě odměněna. Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno. Vždyť už jen docela krátký čas a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se.

Požehnání: Nu 6,24–26

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě. Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.