Vzešlo ti světlo! Iz 60,1-11

Iz 60:1-11 „Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Hle, temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva. K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde. Rozhlédni se kolem a viz, tito všichni se shromáždí a přijdou k tobě; zdaleka přijdou tví synové a dcery tvé budou v náručí chovány. Až to spatříš, rozzáříš se, tvé ustrašené srdce se radostně rozbuší, neboť hučící moře tě zahrne svými dary, přijde k tobě bohatství pronárodů. Přikryje tě záplava velbloudů, mladých velbloudů z Midjánu a Éfy; přijdou všichni ze Sáby, ponesou zlato a kadidlo a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu. K tobě se shromáždí všechny ovce z Kédaru, nebajótští berani ti budou k službám; budou přinášeni na můj oltář k mému zalíbení, oslavím dům své slávy. Kdože jsou ti, kteří přilétají jako oblak? Jako holubice ke svým děrám? Ke mně s nadějí vzhlížejí ostrovy a zámořské lodě už zdávna, aby tvé syny přivezly zdaleka a s nimi jejich stříbro a zlato pro jméno Hospodina, tvého Boha, pro Svatého, Boha Izraele, který tě oslavil. Cizinci vystavějí tvé hradby a jejich králové ti budou k službám. Bil jsem tě ve svém rozlícení, se zalíbením se však nad tebou slitovávám. Tvé brány budou neustále otevřené, nebudou zavírány ve dne ani v noci, aby k tobě mohly přijít pronárody se svým bohatstvím a přivést i své krále.

Introit: V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. (1J 4,9) Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (J 1,14b)

Písně: 271,1-2.6-7; Ž 72,1-4; 72,5-7

První čtení: Zjevení sv. Jana 21,10-11.23-26

Milí bratři a sestry,

„Povstaň!“ volá prorok na Boží lid – Vstávej! Vzchop se! – Je to rozkaz? Jako když velitel volá na své podřízené – vstávejte, lenoši…? Máme to brát jako napomenutí: přestaňte pohodlně vysedávat či polehávat jako doposud a konečně vstaňte…?

Boží lid, jemuž kázal prorok Izajáš, nebyl v takové situaci – že by vysedával a lenošil, a proto potřeboval zvednout. Oni byli „truchlící, srdce pokorného“, unavení, skleslí, provinilí před Pánem Bohem. Bůh splnil svůj slib a vyvedl je ze zajetí do země otců a oni se dali do oprav chrámu a Jeruzaléma, ale teď na to nestačí. Síly docházejí, naděje a veškerá radost vyprchala a oni už se zase bojí, nemají dost silnou víru, nedokáží odolávat pokušením okolního pohanského světa. Už zase upadají do pověr a modlářství a hřeší proti svému Bohu. Nemají odvahu se před něj postavit. Jako když provinilý člověk leží na zemi před spravedlivým vladařem či soudcem a čeká, jestli se pán smiluje.

A tu slyší: „Povstaň!“ – Ty, který přede mnou pokorně ležíš v prachu a neodvažuješ se pozvednout tvář – vstaň, vyskoč – protože já jsem ti odpustil, už se nehněvám, už nebudu dále trestat a připomínat ti tvá provinění. Dávám ti novou příležitost a také novou sílu – „povstaň a rozjasni se“ – vyskoč radostí!

A člověk s úžasem otevírá oči a dívá se kolem sebe, co se bude dít, a září vděčností a radostným překvapením. To není splnění rozkazu, to je přirozená reakce na dobrou zprávu, že se naše situace mění k lepšímu. Už nemůžeme myslet, že Hospodin nás opustil, že nás neslyší, že jeho ruka je krátká, aby zasáhla. Že nestačí na všechny těžkosti a starosti s budováním chrámu a společenství, jak to měli tehdy v Jeruzalémě. Nebo na takové, jaké máme dnes s nemocemi, s obživou, s dětmi a manželstvím a prarodiči…

Slyšíme prorocké Slovo a to zní: „Povstaň a rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva.“ Tak už nebuď sklíčený, ochromený, přestaň se krčit – ať je na tobě vidět radost a vděčnost. Zvedni se!

To potřebujeme slyšet my a církev dnes jako tenkrát – v každém kázání, každou neděli – toto evangelium: Vzešlo ti světlo! Jako když vyjde ráno sluníčko po dlouhých deštivých dnech – už to samo dokáže rozzářit naše pobledlé a unavené obličeje. A pak hlavně, co to světlo znamená: Nejde o nějaké obecné prohlášení. To světlo není jen nejasný duchovní pojem, který jde mimo náš skutečný život. I když bychom si to mohli snadno myslet. Protože máme plnou hlavu spíš toho druhého, co je tak dobře známé a co prorok srovnává s radostnou zprávou. Totiž ta temnota, to zlé, na co jsme svou pozornost a své úvahy zaměřovali nejvíce: „Hle temnota přikrývá zemi, soumrak národy.“ – Temnotu ani v dnešním světě nelze přehlédnout. Vždyť epidemie koronaviru je rozšířená snad úplně všude a nikde ji nezvládají 100%. A k tomu nekončící války a napětí hrozící explodovat v nové boje – na Blízkém Východě i v samotném Izraeli, neklid v USA. V Africe dlouhodobá bída a hlad. Tisíce uprchlíků bez střechy nad hlavou. Přes všechnu vědu a techniku svět ani v 21. století nezvládá hrozby a rány, které přicházejí. Některé dokonce rozdmýchává pomluvami a nesnášenlivostí… Prorokovu slovu o temnotě na zemi rozumíme. „Soumrak přikrývá národy.“

Zpráva o světle je tedy něčím novým, co ke světu nepatří. Ale jak tomu máme rozumět? Co je oním světlem? Generace mých rodičů byla krmena propagandou „světlých zítřků“. A mnozí lidé věřili, že novověk bude obdobím světla. A opravdu se toho mnoho zlepšilo a život usnadnilo. Je však moderní doba se vší svou vyspělou civilizací, vědou a technikou, s uznáním lidských práv a možností důstojně žít – je tím ohlášeným světlem? Dnes jasně rozpoznáváme, že to vše nestačí zahnat soumrak přikrývající národy.

Naděje musí přijít odjinud. Od někoho jiného než od pokrokových moderních lidí. My sami máme světla jen docela malinko – pár svíček o vánocích a lampy v kostele. K tomu se nikdo nepohrne. Máme jen to „ustrašené srdce“ – které se rozbuší, jak říká prorok, teprve při pohledu na slávu Boží. Proto nám to ohlašuje: „Nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva.“ Nad tebou, nade mnou, nad námi. Ne naše, lidská, ale jeho, Boží sláva. Ta ozáří naše dny a otevře před námi jasnou budoucnost. Prorok o tom nepochybuje. Líčí nastávající události tak slavně, až se nám může zdát, že to přehání a začínáme pochybovat: Dokáže to vůbec Bůh?

Bratři a sestry, On už to dokázal! Připomeňme si to: „Budiž světlo“ zvolal Bůh uprostřed naprosté temnoty prázdného vesmíru. A jeho Slovo stačilo a tma byla přemožena. A když se zdálo, že už se zase příliš roztahuje a přikrývá skoro celou zemi, přišel na svět jeho Syn , o němž evangelista říká: „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“(J 1,5)

To už není obecné, nesrozumitelné vyjádření – jen obraz, krásný, ale nezřetelný. My dobře víme, co si za těmi slovy představit: Příběh Ježíše Krista, v němž přišlo světlo do světa, „který ležel ve tmách, v soumraku stínu smrti…“ To světlo se rozsvítilo nejprve v Betlémě uprostřed noci. A Boží sláva zazářila před ustrašenými a unavenými pastýři, když slyšeli zpívat anděly nebeské: „Sláva na výsostech Bohu…“ A za hvězdou do Betléma přišli také mudrci od východu, cizinci, kteří toužili poklonit se narozenému Králi. Splnilo se, o čem kázal Izajáš: „K tvému světlu přijdou pronárody… ponesou zlato a kadidlo…“ Cizinci se shromáždí a přinesou dary k oslavě Hospodinově. Dokonce i králové přijdou „k jasu, jenž nad tebou vzejde“.

To „světlo světa“, k němuž se seběhnou národy, přišlo v Kristu Ježíši. Jen On o sobě mohl prohlásit. „Já jsem světlo světa!“ On je tu oslavován. Jemu patří všechny ty nádherné dary a projevy vděčnosti.

A následuje pestré líčení toho, kdo všechno a s jakými dary se pohrne za Božím světlem a slávou. Tak přirozeně! Vždyť by byli sami proti sobě, kdyby k světlu nespěchali – pronárody a králové. Vždyť by sami sobě škodili, kdyby dál seděli pod příkrovem soumraku a temnoty. Ale nejen cizinci a světoví potentáti přispěchají a budou se ucházet o své místo na výsluní Boží záře. Nýbrž i naši. I naše děti. Je tu výslovně: „Zdaleka přijdou tví synové a dcery tvé budou v náručí chovány. Až to spatříš, rozzáříš se!“

Jak by nám nebušilo srdce radostí, kdybychom to viděli, kdybychom se toho dočkali! Vždyť to nás trápí nejvíce, že mnoho našich dětí se dostalo od Pána Boha daleko. Ty, které tu byly kdysi pokřtěné a pak konfirmované. Nad kterými staršovstvo slibovalo, že se za ně bude modlit. A oni se zatoulali, ani nevíme kam. Ale evangelium nás ujišťuje: i oni zdaleka přijdou a dcery dokonce budou v náručí chovány. S takovou starostlivostí na ně Hospodin myslí, aby se v pořádku k Němu dostali.

Všechno spěje a slouží k radosti a oslavě. Dokonce jako zvláštní dobrodiní v podobě zvířat, která tu mají roli dopravních prostředků, aby zdaleka dovezly vzácné dary a uctily jimi toho, u něhož najdou svůj domov a bezpečí.

Ten prorocký hymnus se k nám nese, snáší se dolů … a my jsme vtahováni do jeho triumfální a zároveň klidné, sebevědomé melodie. Hospodin se postaral. Pán vše připravil. Chceme mít na tom podíl? Chceme, aby to ani pro nás nepřestalo platit? Vždyť už to tolikrát zaznělo. Tolikrát jsme tu k tomu řekli své AMEN. Proč by to mělo být méně skutečné než ten soumrak nad národy? Očima víry rozpoznáváme zázraky Boží moci – uprostřed dějin lidstva, ať byly jakkoli temné – a uprostřed dnešního světa, ač se nám jeho stav jeví jako beznadějný. Právě do jeho temnot, kvůli naší bídě přišel ve svém Synu, aby temnotu přemohl. Aby svět svou láskou prosvětlil a vybudoval si svůj příbytek uprostřed lidí. „Oslavím dům své slávy,“ říká Pán. A poslední kniha Bible líčí jeho přítomnost takto: „…ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou….. Národy budou žít v jeho světle, králové světa mu odevzdají svou slávu, jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den a noci tam už nebude…“ Tak se stará sám Hospodin a chce mít pohromadě své věrné, i ty zaběhnuté; i ty, kteří jej s úžasem právě poznali. Písmo nám právě na počátku tohoto podivného nevyzpytatelného roku připomíná a oživuje dávná zaslíbení, abychom měli pro ně oči otevřené a v jeho světle viděli i svou slavnou budoucnost. Díky Bohu za to.

Modleme se: Hospodine, v Ježíši Kristu jsi zazářil uprostřed věků tak, aby nikdo nemusel tápat v temnotách. Je to jen naše vina, náš problém, když to nechceme vidět, když o tom radostně nechceme mluvit, když stále znovu propadáme strachu. Ty však jsi shovívavý a milosrdný. Prosíme Tě proto, neodvracej se od nás, od své církve, od tohoto sboru s jeho rodinami a proveď nás otevřenými branami svého města až ke stolu s naším Pánem a Spasitelem. Jeho oběti na kříži se dovoláváme. Amen.

S vděčností za milost a odpuštění Boží zpívejme z žalmu 72. sloku 5–7: „On trpícího vysvobodí,