Vyvolení a cizinci: 1. Petrova 1,1–2

Introit: Zaplesejte, spravedliví, Hospodinu, neboť Hospodinovo slovo je přímé, v každém svém díle je věrný. Miluje spravedlnost a právo, Hospodinova milosrdenství je plná země. Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup. (Ž 33)

Písně: 548; 422 děti; 578; 340; 277

Čtení: Dt 7,6–9

Milí bratři a sestry,

v současnosti je tolik názorů a zpráv o válečném a politickém dění, až je tím mnoho lidí pleteno a mateno. A docela rádi by možná dostali dopis, v němž jim autorita poradí, „jak se z toho všeho nezbláznit.“ To jsem si nevymyslela. Takto je nadepsán jeden článek v posledním čísle Respektu, který na příbězích současníků dává příklady, jakých je možné se chytit a zařídit se podle některého ze vzorů. A tak i sobě uchovat zdravou a klidnou mysl. Respekt není sice zrovna autoritou, ale nepochybuji, že některé lidi to zaujme. Nás by však mohla inspirovat apoštolská zkušenost a rady. Začínáme číst a vykládat text, který se víc než článku z časopisu podobá dopisu z ústředí, z Jungmannovy 9. Jako když nám synodní senior na začátku válečné krize poslal do sborů pastýřský dopis. Apoštolská, petrovská autorita, o kterou se pisatel 1. Petrova listu opírá, je o hodně starší než úřad synodního seniora Českobratrské církve evangelické. Ale základ, na který je tu odkazováno, je stále stejný. A také, jako tehdy, všem církvím společný. Tím společným je trojjediné Boží dílo záchrany, které je základem vyvolenosti adresátů. Všichni křesťané, kteří kdy budou tento list číst, jsou spojeni díky Božímu dílu spásy.

„Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným, kteří přebývají jako cizinci v diaspoře v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii…“ Apoštol píše křesťanům do pěti římských provincií Malé Asie. Všichni dostávají společný dopis. Je pro ně důležité, že na ně i z centra – tehdy v Římě – někdo myslí a bere vážně jejich situaci – v prostředí, kde nemají žádná privilegia, spíše nesympatie a ústrky. Tu a tam již vyšlehnul plamen útlaku. Ve vzduchu bylo cítit blížící se pronásledování. A uprostřed toho jsou tamní křesťané hned na začátku ujištěni: Vy jste vyvolení!

Možná nás toto označení adresátů zarazí. Smíme a máme si to vztáhnout na sebe? Smíme a máme se také považovat za vyvolené? Smíme a máme si rozumět tak, jak si zřejmě rozuměli křesťané v prvních dobách a jak jim v každém případě rozuměl autor našeho dopisu? „Vyvolení“, to nám asi zní až příliš osobitě, elitářsky. Máme se považovat za nějakou elitu, druhým nadřazenou? Za vlastníky pravé pravdy? K tomu že nás naše víra opravňuje, ba dokonce vede?

Tak se to některým zdávalo a zdává dodnes, ale na to patrně apoštol nemyslí. V Bibli je myšlenka vyvolení pokusem porozumět tomu, jak zvláštním způsobem Bůh k sobě lidi přivádí. Na jedné straně bibličtí svědkové mluví o Bohu jednoznačně jako o naprosto svrchovaném Pánu, který všechno stvořil, a tak mu všechno, i všichni lidé patří a podléhají. Všichni, ne jen někteří. Na druhé straně se však ukazuje, že ve světě vlastně nic lidi nenutí, aby Pánu Bohu věřili, poslouchali ho, spoléhali se na něj. A přece tu někteří takoví jsou. Je jich málo, obvykle menšina, ale jsou tu – a „já mezi ně patřím“, musí si uvědomit každý věřící člověk. Ale jak to přijde, že zrovna já? Že zrovna my?

Tuhle otázku si kladl už starověký Izrael a došel k jednoznačné odpovědi: Rozhodně ne proto, že bychom se k té víře, k tomu spolehnutí na Hospodina a poslušnosti jemu nějak lépe hodili než druzí, a že bychom k tomu proto nějak sami dospěli. „Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás,“ píše se v 5. knize Mojžíšově. Je to tedy náhoda? To jistě také ne. Je to Boží rozhodnutí – rozhodnutí milostivé; uznává každý, kdo to zažil na sobě. A proč si Hospodin takto vybírá, vyvoluje jen některé, jen jeden malý a mezi ostatními národy bezvýznamný Izrael?

Zřejmě proto, že k sobě nechce lidi poutat násilím. K tomu „vyvolení“ totiž dochází vždycky „povoláním“ – a to se obvykle děje svědectvím někoho dalšího. S námi křesťany je to stejné. Bůh, Stvořitel světa nás ničím nenutí, abychom mu věřili, ale pečuje o to, abychom mu věřit mohli. Aby to bylo svědectví těch, kteří mu už věří a skrze ně, aby znělo to povolání, pozvání pro další.

Takto se tedy, myslím, můžeme – ba měli bychom! – považovat za „vyvolené“. Rozumíme, že to s nějakou nadřazeností nemá co dělat. Spíš naopak: ta biblická myšlenka vyvolení je výraz toho, že za svou víru nevděčíme sami sobě. „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás,“ říká Ježíš svým učedníkům. (J 15,19)

A nyní to další v apoštolově adrese, co nás očividně s jeho původními čtenáři sbližuje: oslovuje je jako „vyvolené, kteří přebývají jako cizinci v diaspoře.“ Řecký výraz diaspora, „rozptýlení“ vytvořili kdysi Židé, aby vystihli svou existenci po dobytí Jeruzaléma Babyloňany v 6. století př. Kr. Už ne život v „zemi zaslíbení“, ale v rozptýlení, postupně na nejrůznějších místech světa, kde souvěrci tvořili malé ostrůvky v moři jinak věřících. Ostrůvky cizorodé. Křesťané to sebepochopení rychle převzali. Jejich diaspora nevznikala převážně vyhnanstvím, nýbrž misií. – Ale v době, kdy byla napsána 1 Pt, už bylo jasné, že misie nepovede k obrácení celých národů – nevedla ani k obrácení celého židovského národa. Křesťané také tvořili malé ostrůvky „vyvolených“ uprostřed moře těch, s nimiž evangelium (dosud?) nijak nepohnulo. A tvoří právě dodnes: z tohoto pohledu vypadá oněch zhruba 15 století, po než se zdálo, že křesťané tvoří jednolitou masu, ano civilizaci corpus Christianum, jako jakési vychýlení, dlouhé sice, ale přece jen pouze epizoda.

To je nepochybně i naše zkušenost: Křesťanská víra člověka odlišuje od okolí. Také si v lecčem připadáme jiní než ostatní, než většina. Někdy to není příjemné. Málokdo se chce odlišovat. Snažíme se nějak zapadnout, patřit mezi své. Ale apoštol nám v dopise připomíná: Tohle ke křesťanské víře patří. Jste „cizinci v diaspoře.“

Jak se člověk stane cizincem, „příchozím“? Obvykle, když přijde o domov. Je okolnostmi přinucen dosavadní domov opustit a odejít jinam. To se dnes děje kvůli válce a ve střední Evropě najednou zblízka vidíme, co to s sebou nese – být cizincem. Převážně jsou to ukrajinské ženy a děti, jež jsou mezi námi a když spolu čteme tento list, tak jim musíme přiznat, že jsou cizinci hned dvakrát. My však – křesťané v české společnosti – jim máme o to víc rozumět než ostatní občané, protože my jsme cizinci alespoň jednou. Vyvolení a zároveň cizinci v diaspoře.

Možná někdy, vystaveni zkouškám, bychom z toho chtěli ven. Ukrátit tu svou odlišnost na minimum a žít tak, jako žijí všichni. Když to říkají naši ukrajinští hosté, tak je to pochopitelné a přejeme jim to co nejdříve. Ale neplatí to o vyvolení pro Krista, které je i nás, odlišuje od většiny. V tom máme „přebývat“ dál.

Apoštol hned v úvodu vyjmenovává, co to znamená. Totiž to všechno, co pro nás Bůh vykonal: vyvolil a Duchem posvětil a očistil pokropením Kristovou krví. A to je veliká výbava, kterou neměl a neznal patrně nikdo z autorů oněch příběhů z časopisu, který jsem zmiňovala na začátku kázání. Oni se svým jednáním také odlišují od většiny. Například tím, že se začali cvičit ve zbrani, nebo si ve vlastním sklepě zařizují bunkr, či zajišťují vystěhování dál na západ. Velmi usilují o záchranu života svého a svých dětí. To je docela pochopitelné. Jsou přesvědčeni, že jsou odkázání jen na své síly a své schopnosti. Ale my, adresáti apoštolského listu, pro nás je tu ještě jiné zdůvodnění, proč se z toho všeho, co se kolem děje, „nemusíme zbláznit.“ Vlastně je to tu na začátku shrnuto jako dobrá zpráva, celé evangelium pro nás. Pro víru v toto evangelium nás společnost může považovat za cizí element. Ale také za ukazatele a inspiraci – vedoucí k pokoji, který nám připravil Pán Ježíš Kristus. Pokropeni jeho drahou krví, jsme očištěni a vyvoleni k tomu, abychom se mu poslušně odevzdali. Jestliže to bereme za své, pak i nám platí ten úvodní apoštolský pozdrav: „Milost vám a pokoj v hojnosti.“

Modleme se. Pane Ježíši Kriste, tys cele patřil do lidské rodiny. Nikdo z nás není tolik bratrem svým bližním, jako jsi byl ty. A přece jsi jako cizinec na zemi směřoval do domova svého nebeského Otce. Touto svou poslušností a odevzdaností jsi pro nás vydobyl záchranu ze všeho zla a hříchu. Oslavujeme tě za to! Amen.