Všichni tě hledají! Mk 1,32-39

Introit: Hospodine, tys můj úděl, držím se tvých slov. O shovívavost tě prosím celým srdcem, smiluj se nade mnou, jak jsi řekl. (Ž 119,57n)

Písně: 191,1–3; 610,1; Ž 6; 551; 699

Čtení: Jer 17,12–17

Milí bratři a sestry,

Pokouším se představit si, jak to tehdy v Kafarnaum mohlo být. Byli v Šimonově domě: Ondřej s Jakubem a k tomu Jan a samozřejmě sám Ježíš. Právě uzdravil Šimonovu tchyni. Nevíme jak; v každém případě se jí udělalo lépe, horečka zmizela a ona se stala jejich hostitelkou na závěr sobotního dne. Sotva však zašlo slunce a skončil tento židovský svátek – my bychom mohli říct, že v tu chvíli začala neděle! – vyrojili se z celého města lidé, kteří měli doma někoho nemocného a postiženého a ty všechny teď najednou přinesli ke dveřím Šimonova domu. „Celé město se shromáždilo…“ Každý někoho měl, kdo potřeboval pomoct. Myslím, že kdyby se kdokoli z nás zamyslel, také by ve své rodině či blízkém okruhu někoho takového také našel. A kdybychom věděli, že za těmito dveřmi je Ježíš, který má moc uzdravovat a nikoho neodmítá, neběželi bychom tam také? Ale copak ono tomu tak není? Ježíš Kristus je tou poslední instancí, tím posledním útočištěm. A kdo je v opravdové nouzi, rychle se naučí k němu volat o pomoc. Nouze naučí modlit se. Tak to je. A tak i my se můžeme vidět v tom zástupu postižených, zoufalých a nemocných. Tlačíme se jeden přes druhého, abychom si vyprosili jeho pozornost a pomoc ve věcech, jimiž žijeme, a také v nichž umíráme. Když je zle, člověk se opravdu naučí modlit se.

2. Mnohokrát jsme se přesvědčili, že žít lidský život, chodit po této zemi, je samo o sobě dost riskantní záležitost. A mýlí se ten, kdo si myslí, že se může stále držet v bezpečí a tak se uchrání každého rizika. Žít uprostřed všech vlivů tohoto světa prostě musíme. Proto nám tak záleží na zdraví a na uzdravení. Všelijakých omezení a nemocí je všude plno. A není to zdaleka jen covid-19, co nepříjemně zasahuje do našich životů. Jsou i jiná trápení. Ve starověku se mluvilo o posedlosti nečistými duchy, nebo jinak řečeno démony. Ta věc však spolu s naší novou dobou nezmizela. Stále tu je a je stejně těžko uchopitelná. Deprese, stres, vyhoření, závislosti na něčem, posedlost prací, krásou, zdravím, bohatstvím a tak dále … Postižený není schopen z toho vystoupit a odpočinout si. Jako by se to na člověka nalepilo – něco neosobního, co jej čas od času, někdy víc nebo míň, přepadá a ničí. Chvílemi se zdá, že je to on, jindy, když jej to přepadne, jej nepoznáváme. Posedlost člověka změní k nepoznání. Pro nejbližší okolí se často stává nesnesitelným a nebo břemenem těm, kteří jej milují, ale pomoci mu neumějí. Nejen proto, že je někdy protivný a kazí své vztahy. Ale také proto, že vidíme, jak sám sebe ničí, jak vlastně trpí, jak je v tom svém postižení sám. Jak si nemůže pomoct! Jakýsi nepřítel se usadil v jeho vlastní hlavě a je neuvěřitelně silný! Člověka spoutá tak, že už není schopen jednat sám za sebe. Odcizí jej to od jeho nejbližších, od sebe sama, od dobrého Božího stvoření. Démon? Klidně se tomu tak dá říkat. A je nápadné, jak se právě s tímto postižením Ježíš často setkával a jak právě takovým lidem pomáhal a osvobozoval je. To přitahovalo zase další a další. „I uzdravil mnoho nemocných rozličnými neduhy a mnoho zlých duchů vyhnal. A nedovoloval zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je.“

3. Mnohokrát tohle v Markově evangeliu vyjde najevo. Zvláštní věc. Zlé síly rozpoznávají v Ježíši „toho silnějšího“, kterého ohlašoval Jan Křtitel. Přesně jej identifikují: „Vím, kdo jsi! Jsi Svatý Boží a přišel jsi nás zahubit!“ To není vyznání. Z jejich strany je to rouhání! Všude, kde se on s těmito silami či nečistými duchy setká, dochází ke konfliktu. Nemůže tomu být jinak. Ježíš přišel plnit Boží vůli, která vede k osvobození, k uzdravení, k životu. Zatímco všechny protibožské síly („nečistí duchové“) tomu brání. A proto je tak potřebné, aby se všichni lidé, které hrozí tyto síly zničit, rozložit jejich lidství, aby se k Ježíši dostali. Sami, nebo aby je někdo přivedl. Protože, jak v evangeliu budeme číst víckrát, Ježíš má nad nimi moc: „Nedovoloval jim mluvit.“ Oni jeho moc vycítí. Brání se. Ostatním, pozorovatelům, připadá, že se takový člověk ještě víc posmívá, uráží Boha, shazuje jeho církev, překrucuje křesťanské dějiny, hází špínu na život křesťanů ve sborech. Že snad má „navrch“. Ale ve skutečnosti jde o zápas zlých sil, o jejich křeč, která jimi škube a chce se vykroutit z Božího vlivu, který na ně Ježíš má. „Věděli, kdo je!“ Ale „On jim nedovoloval mluvit.“ Kéž by se co nejvíc lidí dostalo před ty dveře a my jsme pomohli je otevřít a nechali Ježíše, aby uzdravoval, očišťoval, konal svou práci.

Charismaticky? Jistě. Ježíš byl charismatik, plný milosti od Hospodina. Své charisma, svou sílu a moc čerpal v rozhovoru se svým Otcem, to znamená, že se modlil. Ano Ježíš se modlil. Kvůli tomu odcházel, vzdaloval se od těch lidských zástupů, aby byl sám. A pak se zase do toho pestrého, ale i obtížného a obtěžujícího světa, mezi potřebné lidi, vracel. Myslím, že tento režim Ježíšových dní – práce a modlitba – nám má být inspirací. I my po všem shonu a práci potřebujeme klid a soustředění před Bohem. Setkání s Ním. Podobně jako když vyprahlý dorazí k prameni čerstvé vody, aby se napil a občerstvil a mohl začít žít a pracovat a být k dispozici. Jako byla třeba znovu ta Šimonova tchyně, když ji Ježíš zbavil horečky. Jen tak neztratíme sami sebe a nenecháme se ovládnout kdejakým „démonem“.

Pán Ježíš nám od začátku svého veřejného vystoupení ukazuje, že člověk Boha potřebuje. Že bez Boha ztratí smysl svého života. Vracet se k Bohu je proto nejvyšší lidská potřeba. Být mu blízko, abych byla člověkem, abych byla sama sebou. Pokud tomu tak není, stává se člověk prázdným a netrvá dlouho, to prázdné místo obsadí jiní: nečisté duchové. A posedlost jimi pak táhne člověka od Boha pryč a zároveň pryč od bližních k sobectví a falešným cílům.

4. A tak si to znovu dejme povědět, na co nás tu Marek upozorňuje: Vzpomínáte, jak mluvil o mnohých setkáních a přáních lidí setkat se s Ježíšem? Jak se tlačili u dveří do Šimonova domu, aby i jim Ježíš věnoval svou pozornost. A jakmile jeho první učedníci zjistili, že Ježíš ještě za tmy zmizel, že tu není, všeho nechali a běželi ho hledat. A to zase jen proto, aby to potvrdili, aby to nahlas vyslovili: „Všichni tě hledají!“

Nemohl by to být také náš cíl a naše přání, hledat ho, vydat se na cestu za ním a svá očekávání a naděje směřovat k němu? Vždyť on se nechá najít. Neodepře nám svou pomoc, ať už jsme za ním přišli odkudkoli a máme jakoukoli minulost. Třeba i špatnou a proti Bohu provinilou. On proto přišel a proto mezi lidi vyšel, aby kázal, že se již přiblížilo Boží království! A když tomuto jeho evangeliu bude naslouchat i ten nejodcizenější a nejvzpurnější člověk, tak na něho zároveň bude působit i Ježíšova charismatická moc. Proto jeho kázání zde na zemi je vždy spojené s léčivou, uzdravující mocí. Zlým zavře ústa. A uzdraveným je otevře k chválám a ruce i nohy napřímí ke službě plné lásky.

Modleme se. Pane a Spasiteli! Chválíme tě za to, žes přišel pozvat všechny hříšné lidi, i nás a otevřel jsi nám dveře do Božího království. Amen.