Introit: V soužení jsem volal k Hospodinu a on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. … Tys vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! (Jon 2)

Písně: 673; 193,1–5; 697,1–5. 6–7

Čtení: Mt 14,22–32

Milí bratři a sestry,

„Voláme z hlubokosti…“ „Z hlubokosti volám k tobě…“ – žalm 130. má celou řadu básnických zpracování. Ve zpěvníku jej máme třikrát. Církev jej často zpívá a modlí se. Byl to např. oblíbený žalm Lutherův. Proč? Čím je věřícím – židům i křesťanům – tak blízký a vzácný?

Možná to pochopí teprve člověk, který se dostane do stejně beznadějné situace jako žalmista. Dokud si myslíme, že máme pevnou půdu pod nohama a máme na co spoléhat, dokud „hlubina“ pro nás není nic děsivého, ale naopak si myslíme, že právě je to to pravé – že v hlubině našich srdcí je něco krásného a dobrého – že stačí ponořit se dostatečně hluboko do svého nitra a najdeme tam poklad či aspoň oporu pro svůj život – dokud takto uvažujeme, nepotřebujeme žalm 130. ani žádný jiný. Ba, vůbec se modlit nepotřebujeme – Pána Boha o nic prosit nepotřebujeme, protože si vystačíme sami – se svou vírou ve vlastní schopnosti a dobré vlastnosti.

Ale vy, bratři a sestry, mnozí dobře víte, že právě poslední rok prožitý v pandemických omezeních, v nemocech a ve strachu, naše falešné opory dosti pošramotil a leckomu docela rozboural. Tento žalm se tedy může hodit. Náš žalmista je člověk, který už neví kudy kam, nespí starostmi a úzkostí. Není pro něj mezi lidmi pomoci, propadá se do hlubin beznaděje, do tmy opuštěnosti a samoty. Za tím slovem o bezedných hlubinách je celý zásobník starozákonních představ a výpovědí: někdo se octl v hluboké jámě, zasypaný kameny nepřátel, nebo v bezedném bahně, které se mu užuž přelévá přes hlavu, je unášen divokým proudem nebo tone v nekonečném moři. Takové hrůzy si dovedeme alespoň představit. Vídáme to v televizi – řeku bahna, která zaplavuje vesnice, proudy vody pustošící město, známe třeba film o zkáze Titaniku či jiných katastrofických událostech, kdy se lidé octli v situaci, z jaké nebylo záchrany. Asi vás také mrazilo z jejich beznaděje, z toho zoufalého SOS nad prázdným mořem.

Ale spíš bychom zde asi měli myslet na vody potopy, které jsou vodami soudu. Vzpomenout na Jonáše, který se vlastní neposlušností dostal do hlubin moře. Z útrob velryby se modlil a jeho slova jsou našemu žalmu velmi podobná (viz introit). A pak jsme četli o Petrovi, který z nedověry začal tonout a právě tak volal k Pánu o pomoc.

Začínáme rozumět, jak je to zlé, být nejen v beznadějném postavení, ale být v něm vlastní vinou. To má totiž žalmista na mysli. Nejde vždy o nešťastnou náhodu či útok nepřátel. Do nejhorších hlubin nás vrhají i naše provinění. Ale když si vyprávíme o Jonášovi či Petrovi, připomíná se nám současně podivuhodná věc: že ani tehdy není chvíle pro zoufalství a rezignaci. Že člověk nemusí zůstat v tom, co si sám způsobil, ale že smí a má volat o pomoc navzdory své vině. Já sama se mohu svému hříchu vzepřít, když se obrátím k Pánu. V tom je cena této písně. Izraelci se ji učili zpívat v Božím domě, aby pro chvíle nejhorší každý z nich věděl: U Hospodina je milosrdenství – ne neúprosná a slepá spravedlnost. Navzdory vině a tomu, že odplata je zasloužená, zní zvěst milosrdenství. Ještě i v poslední chvíli můžeš jako Petr vykřiknout: „Pane, pomoz mi, nebo zahynu!“

Záleží, co v tu chvíli uděláš. Ty už přece o Bohu víš, znáš ho! I věřícímu se stane, že ho zavalí taková hrůza či bolest, až mu přijde na mysl, zda ho Bůh neopustil, zda se na něj nezlobí či ho netrestá. A tu mnozí, které potkalo něco zlého – neúspěch, nemoc, ztráta milované bytosti… – v tu chvíli zahořknou, zatvrdí se a vzdají víry i naděje. Rozhněvají se na Pána Boha, co jim to udělal, zapřou ho, opustí.

Žalmista však volí něco jiného: jako Petr či Jonáš začne volat o pomoc, upne svou poslední naději k Bohu a prosí o záchranu, prosí o milost: „Vyslyš mě, Hospodine… vyslechni mé prosby!“

To je první, čemu se od žalmisty učíme: Když je nám nejhůř, když nás sevře bolest a zármutek, strach a úzkost, když si nevíme rady a vyčítáme si, co jsme zavinili a co už nenapravíme. Když nás naše provinění sráží až k zemi a zlé svědomí tíží jako balvan. Když není člověka, který by nás vyslechnul, pochopil, dokázal osvobodit a postavit znovu na nohy – přece není všemu konec. Je tu ještě někdo, ke komu stojí za to volat o pomoc, kdo nás uslyší i z největších hloubek, kde si připadáme naprosto opuštěni a pomoci beznadějně vzdáleni. Přes všechny výčitky a skleslost smíme pozvednout hlas a volat k Bohu. K němu se upnout a od něj čekat pomoc. Navzdory beznadějné situaci volat a modlit se.

Ale nejde to bez pokání. Žalmista ví, že všechna naše bída koření ve skutečnosti, že jsme opustili Boha a dali se zlou cestou. Proto pokorně prosí o odpuštění. – My rádi slyšíme, že se člověk v těžké chvíli smí a má modlit a čekat vyslyšení. Asi to i děláme. I ti, kteří se jindy nemodlí, dovedou sepnout ruce, když je jim nejhůř. Ale jestlipak to děláme s pokáním? Nebo se před Bohem vymlouváme a očišťujeme, že jsme do toho trápení přišli nevinně a že se nám děje křivda, a dovoláváme se Boží spravedlnosti, aby se nás zastal? Zdalipak se těžkostmi, do kterých se dostaneme, dáme upozornit, napomenout? Jestlipak cítíme tíhu svých nepravostí a hloubku hříchu? Napadne nás, že bychom se měli bát Božího hněvu ještě víc než všech vnějších nepříjemností – tak aby se naše modlitba stala, jak to Kraličtí vystihují: „modlitbou kajícího a soudů Božích se bojícího člověka za odpuštění hříchů?“

Naše jediná naděje je v tom, že Bůh nebude naše špatnosti počítat. Někdo jich má třeba méně než druhý, ale před Bohem by neobstál žádný. Na to nespoléhejme. Ukazovat na druhé a dovolávat se Božího odpuštění slovy: „Bože podívej, vždyť já nejsem zase tak úplně špatný – pohleď, co zla páchají všichni kolem!“ – To by byla falešná modlitba. Budeme-li počítat, zda si zasloužíme pomoc, je zle. Tak se modlí ten, kdo nemá bázeň před Bohem. Ale člověk, který upřímně přiznává, že je vinen, že sám nezaslouží nic jiného než odsouzení – aby se Bůh od něj odvrátil a v těch hlubinách bezedných ho nechal – takový člověk si smí říkat: „u tebe je odpuštění“. Ne pro moje zásluhy, ale pro veliké Boží milosrdenství. Na vyznání našich vin neodpovídá Bůh zaslouženým trestem, ale odpuštěním.

Tohle právě budí bázeň – pro svou překvapivost a nečekanost. Odpuštění je zjevením Boží velikosti, pro nás nepochopitelné. Bůh je úplně jiný než lidé. My umíme trestat, odsuzovat, zastrašovat – myslíme si, že to „vzbuzuje bázeň“ – když předvedeme svou sílu, pokoříme a zničíme nepřítele, pevnou rukou prosadíme neúprosnou spravedlnost a tak si získáme úctu. Pánové tohoto světa si ani odpuštění nemohou dovolit, protože by přišli o svou moc, ale Pán nebe i země si to dovolí! Tak je odlišný, tak mocný. Ve své velikosti nepočítá viny, odpouští je a tím definitivně ruší, zcela odstraní! V tom je obrovská moc Božího milosrdenství. Je to svobodný Boží čin, ne výsledek našeho snažení nebo náboženského výkonu: přineseme oběť a Bůh musí odpustit. Tak On nefunguje, to je světská spravedlnost, ne Boží. Právě tato propast mezi naším počítáním zásluh a Božím nepočítáním našich provinění – to vzbuzuje bázeň.

Žalmista vyjadřuje naději člověka, který čeká na Hospodina. Čeká od něho dobré věci, neboť takového ho zná – to o něm slyšel. Boží příchod a zásah nenahání hrůzu, strach z trestu. Náš Bůh není pomstychtivý – nepočítá naše provinění – neukládá si je do paměti, aby nám jednou předložil účet. Tím se žalmista těší. Kdyby chtěl Bůh přísně soudit, nikdo by neobstál. Ale „u tebe je odpuštění“ – nemusím se bát slova rozsudku, tvé slovo přináší záchranu, ne trest. Proto mohu hledět vstříc Hospodinu s velikou touhou i trpělivostí – jak strážní vyhlížející jitro: unavení, vyčerpaní, zesláblí, toužebně hledí k nebi, kdy začne svítat. Jakkoli je jim v tu chvíli zle, mají jistotu, že noc a s  ní jejich trápení skončí, že přijde den, že se vyjasní. Tak jistě se i my dočkáme, že Bůh zaslechne naše volání, že zasáhne, aby nás zachránil.

Konec žalmu je možná už vytouženou odpovědí, kterou kněží těšili přicházející zástupy při ranní bohoslužbě. Žalm tu zůstává pro temné chvíle – až nám samotným třeba dojdou slova, nalistujme ho v Bibli či zpěvníku a jeho slovy se modleme. Můžeme jím také těšit druhé, kteří to potřebují. Vyhlášením osvobozujícího výnosu: dobře děláš, když čekáš na Hospodina, když čekáš jako jeden z Izraele, z lidu Boží smlouvy. Nečekáš nadarmo – u Hospodina je milosrdenství a hojné vykoupení. On drží s námi. Slovo, které nám dává, je zvěstí o osvobození. Slovo, které na svět poslal, které se stalo tělem – je naší záchranou. Nemůžeme klesnout tak hluboko, ani se vzdálit tak daleko, aby On nás odtamtud neslyšel a nevysvobodil. I když by se nám život stal peklem, nejsme ponecháni bez naděje a bez pomoci – všude doléhá jeho slovo a moc Kristova vykoupení. Pamatujme na to!

Modleme se. Hospodine, v Kristu jsi sestoupil do nejhlubších míst lidského srdce i do hlubin smrti. Tam, kde z nás nezbylo nic, tys položil pevný základ své lásky a jím nás znovu vrátil k sobě. Oslavujeme tě za to! Amen.