Jan 20,1-10

Introit: Kristus praví: „Byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“ (Zj 1,18)

Písně: 667; 341; 350; 346

Čtení: Žalm 16

Milí bratři a sestry,

je první den po sobotě, velikonoční neděle. Světla již je dost a my vidíme všechno jasně. Nejsme tu sami. Kolem jsou bratři a sestry, kteří stejně jako já četli evangelium o tom, že Pán Ježíš třetího dne vstal z mrtvých. Máme církevní tradici, o kterou se opíráme. Už víme, o čem máme zpívat a že je tu důvod k radosti. Víme; ale věříme? To je ještě něco jiného. Vraťme se tedy ještě zpátky k těm, kteří uvěřili první.

„První den po sobotě, ještě když byla tma…“ Na scéně je první postava ze tří, o kterých tu evangelista Jan píše. První se do toho nevlídného času dost hodí. Marie Magdaléna – ta věděla, jaké to je být ve tmě. Nejen teď na cestě k hrobu. Možná jí ta cesta za mrtvým Ježíšem připomněla její vlastní minulost. Dokud jej neznala. V temnotách jejích dnů nesvítilo žádné světlo. Způsob, jakým ona kdysi žila, jí nedával naději, že se z toho někdy dostane. Takoví, jako ona, jsou bez světlé perspektivy. Den za dnem jen v tísnivém čekání, komu právě padne do rukou, kdo a jak jí zaplatí za ni samotnou … vyžije-li z toho pár dnů. Bez nároku na radost, na bezpečí, na úctu jiných, na samostatnost. Má se to nyní zase všechno vrátit? Byl ten čas strávený s Ježíšem jen marnou nadějí a klamem? Ježíš jako vzor, jako učitel, jako láskyplný přítel. Ale co jí z toho zbylo po jeho smrti? Naletěla na něco, co nemá budoucnost? Vedle lítosti bychom se asi nedivili, kdyby měla vztek. Jak mohla, bláhová, zapomenout, že smrt přetrhá i ta nejpevnější pouta mezi lidmi! Co vlastně dnes u hrobu hledá? Co tam čeká? Proč tam vůbec jde? Vzpomínky budou jen jitřit naděje, které si dělala? Má snad zavřený hrob, v němž navždy uvěznili Pána, potvrdit, že je opravdu konec? Chce se o tom Magdaléna přesvědčit?

Evangelista Jan nepíše nic o odhodlání Ježíšovo tělo balzamovat, prokázat tuto službu, kterou před sobotním svátkem již Ježíšovi přátelé nestihli. Ze skupinky žen v jeho tradici zbyla jen tato Marie Magdaléna. Něco ji však k hrobu táhne. Ona tam opravdu přišla.

Ještě je tma, ale už je natolik vidět, aby si všimla, že něco neodpovídá jejímu očekávání. „Spatřila, že kámen je od hrobu odvalen.“

Někdo tu byl. Někdo porušil svatý klid, který si mrtvý zaslouží. Otevřel zapečetěný hrob. Marie je racionální typ. Je asi v šoku, ale má pro to, co se tu stalo, své vysvětlení. „Vzali Pána z hrobu!“ Ani tam nenahlédla, ale tohle jí připadá logické. Co dál? Události se dávají do pohybu. Marie Magdaléna musí udělat něco pro to, aby Ježíše zase našla. Rychle. Svou naději teď chce založit na tom, že bude vědět, kde Ježíš je. Myslí, že ji to uklidní? Možná ano.

Od chvíle, kdy Marie spatřila, že kámen od hrobu je odvalený, vede ji to ke spěchu. I my nejednou smutek úspěšně – alespoň na čas – zaháníme aktivitou. V pohybu. Ve zdání, že zase o něco jde. Ale o co, když přitom Ježíše pokládáme za mrtvého? Ztrácí to logiku. Jiskřička naděje v tom však přece je: Kolem Ježíše v neděli ráno nevládne mrtvolný klid a jeho učedníci se nechovají, jako by byl definitivní konec. K čemu to však samo o sobě povede, je zatím nejasné.

Marie běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu …“ Vzali jej, vzali nám jej. Vlastně tolik nezáleží na tom, kdo to udělal, protože hlavní je, že už ani mrtvý Pán tu není a my „nevíme, kam ho položili.“ Poslední jistota, kterou Marie měla, je pryč. Ale na druhou stranu, k čemu je jistota o smrti? Ať se nad tím zamyslí i další Ježíšovi přátelé. Marie je nutí přemýšlet, něco dělat … zatím se jí nabízí jediné: to její vysvětlení. Ale ať i oni si udělají názor.

A ti dva muži opravdu hned vstali a šli k hrobu. Vzápětí však i o nich slyšíme, že „oba dva běželi“ a že se z toho běhu stal dokonce závod, kdo tam bude dřív. Předbíhali jeden druhého… Ta zpráva o prázdném hrobu popohání nejen lidskou fantazii, ale celé tělo. První den po sobotě nemůžeš zůstat ležet nebo sedět na místě. Ta zvěst tě nutí ověřit si sám, zjistit si sám, kde je teď Ježíš. To je ta otázka. Co je s tím, který mě miloval, kterého jsem milovala já, ale byl ukřižován, zemřel a byl pohřben? Kámen jeho hrobu je odvalen. Hrob je otevřený. Máme nahlédnout dovnitř? Nebudeme zklamaní? Není lepší spokojit se s Magdaleniným vysvětlením, že Pán nám byl ukraden? Že už nemáme na něho právo? Jen vzpomínat na to hezké? Nebo raději zapomenout? Přiznat si, že to byl omyl; ta naše víra a láska a naděje?

Šimon Petr i ten druhý „milovaný“ učedník se chovají podobně a přece odlišně. Oba běželi, aby už byli u hrobu. Ale ten, který tam byl první, dovnitř – do hrobky – nevešel. Jen nahlédl. Uviděl tam ležet plátna, do nichž byl mrtvý Ježíš zavinut. Jsou to jen další věci k nepotřebě: odvalený kámen a pohřební rubáš. Slouží snad jako znamení? Že tohle k Ježíši nepatří? On už to nepotřebuje?

Zatím Petr chce vidět víc a proto vchází do hrobu: Ale nic nenasvědčuje násilnému vniknutí a tajnému unesení mrtvého. Mariina teorie se nezdá být pravděpodobná. To by šátek z Ježíšovy hlavy jistě nebyl pečlivě složený na jiném místě než plátna odmotaná z těla. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív. Oba vidí totéž. Ale totéž si nemyslí.O Petrovi napsal Lukáš, že „se vrátil domů v údivu nad tím, co se stalo.“ I u evangelisty Jana Petr této tradici odpovídá.

Ale ten druhý, ten „spatřil vše a uvěřil“! Spatřil úplně stejné věci jako Šimon Petr. Ale jej to vedlo k víře. Mohli bychom prostě konstatovat: Každý má svou chvíli, kdy uvěří. Každý jsme přece jiný. Každému to chodí v hlavě jinak. Vždyť i Marie Magdaléna mohla uvěřit a zatím se to nestalo. Její čas ještě nepřišel. Proč tomu tak je? Lišili se nějak podstatně? Všichni tři běželi – Marie od hrobu, oba učedníci k hrobu. Závodili, kdo dřív. Dá se závodit o víru? Kdo dřív? To vypadá absurdně. Ale nestává se to? Neděláme to někdy, když chceme druhým vysvětlit, jak to s Ježíšem a vůbec s Božím plánem na světě je? Netrumfují se vzdělaní teologové v tom, co vybádali? Nesoutěží zbožní křesťané mezi sebou, kdo z nich má k Pánu nejbližší, nejintenzivnější vztah? Aby tím nabyli ctihodnosti a autority v církvi? V sekulární společnosti s vizitku „ti moudří“? Aby jejich jméno – Petr či Marie – vzbuzovalo respekt?

A zatím: musejí si počkat. Jsou jim dána znamení, která vedou k údivu a k všelijakým teoriím, kde teď Ježíš je asi je. I dnes se tak lidé ptají. A říkají: Potřebovali bychom ho tady. U nás doma. U lůžka nemocného. V laboratořích při vývoji léku proti koronaviru. Třeba, až přijdeme na to, kde Ježíš je, tak budeme o krok dál. Pomůže nám to … Co ještě potřebujeme zjistit nebo získat, abychom Ježíše nalezli? Abychom ho měli?

Ale my jej nemůžeme mít. Najít místo, kam Ježíše před námi schovali, by nepomohlo. Naříkat u jeho hrobu, i když s jistotou, že on je tam, by přece bylo k ničemu. Pomoc je jinde. Ale je tu. Bůh nám tu pomoc připravil. A ukázal i cestu, která k Ježíši vede.

Je to cesta vztahu lásky. Reprezentuje ji ten nejmenovaný druhý učedník. Až do určité chvíle se příliš neodlišoval. A vlastně ani na konci ne. On i Šimon Petr se potom od hrobu vrátili domů. Jen tento však:„Spatřil vše a uvěřil.“ Odešel domů s vírou. Uvěřil, že prázdný hrob a nepotřebné pohřební pomůcky znamenají, že Pán byl vzkříšen a žije. Tento učedník tu nemá jméno. Záměrně. Má však jasnou charakteristiku a tou je: láska. Ježíšova k němu a jeho k Ježíši. Ten, který ví, že je milován a sám miluje, ten uvěřil, že Pán je živ. Uvěřil, že Pán je s ním. Že Pán je tu, s námi. I on spěchal, závodil, hleděl do hrobu. Ale k víře mu pomohlo něco jiného: láska, kterou ani smrt nezruší. Jeho vzor je nabídnut pro každého z nás.

Modleme se. Vzkříšený Pane, Ježíši Kriste, radujeme se z toho, že se nám i dnes připomínáš svou láskou. Děkujeme, žes nás spojil smlouvou křtu a chceš nás mít u svého stolu; sytit nás na cestě do života, kde zlo a smrt již nemají žádnou moc.

Proto se ti nyní svěřujeme se svými vinami, s častou nevěrou a s nedostatkem lásky, kterou dlužíme tobě i svým bližním. Svěřujeme se ti se svým strachem, který nás v posledním roce již zmáhá. A prosíme, odpusť nám a přijmi nás, když ti to vše vyznáváme – nyní v tichosti každý za sebe …Amen.

Slyšme Boží odpověď: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ (Ř 10,9)

Svou víru nyní společně vyznáme slovy Apoštolského vyznání:

Věřím v Boha Otce všemohoucího, …

Píseň: 350