Víra a pozemský Ježíš, J 20,24-31

Introit: Plésej Bohu všecka země. Zpívejte žalmy k slávě jména jeho, ohlašujte slávu a chválu jeho. Haleluja! (Ž 66,1n)

Písně: Ž 33; 201; 660; 699

  1. čtení: 1Pt 1,6–9

Milí bratři a sestry,

učedník Tomáš je známý pod přízviskem „nevěřící Tomáš“. Ostatní učedníci pak vedle něj vycházejí jako věřící. Ale podíváme-li se na zápis evangelisty Jana o té události, tak z toho Tomáš vůbec nevychází špatně. Právě naopak a jeho pověst spíše zaslouží rehabilitaci. Ježíš jeho víru potvrzuje jako správnou. Tomáš je tu důležitým zástupcem těch, kteří ještě mohli vidět Vzkříšeného a na základě vidění mu uvěřili.

Zastavme se však u toho, čemu chtěl Tomáš uvěřit, či přesněji, o čem se chtěl přesvědčit.

Evangelista nás informuje, že v den vzkříšení, první po sobotě, když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni v zavřené místnosti, tak tehdy s nimi Tomáš nebyl. Neříká proč. Nevíme. Ale o Tomášovi nemáme jen tuto zprávu. On byl v evangeliu již zmíněn dvakrát. A pokaždé jaké statečný člověk, který chtěl jít s Ježíšem do Jeruzaléma, i když věděl, že tam s ním může sám zemřít. Je tedy možné, že Tomáš byl jediný z dvanácti, kdo se nebál a zůstal venku i po Ježíšově smrti; neohroženě vůči možnému nebezpečí, že i on, učedník Nazaretského Ježíše, bude zatčen a zabit. V každém případě však nebyl přítomen, když Pán překonal zamčené dveře a přišel doprostřed svých učedníků. Byl odkázán jen na jejich svědectví, které znělo podobně jako to předchozí Magdalénino: „Viděli jsme Pána!“

Tomášovi však toto nestačí. Neprojeví radost ani víru. Naopak – a možná docela pochopitelně – se chce přesvědčit osobně. Jako by jim dával najevo své podezření: „Kdo ví, koho jste viděli. A co mi to tu povídáte.“ A velmi rezolutně si stanoví podmínku. Podmínku víry. „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“

Možná vám to připomene současníky, kteří chtějí důkaz pro to, aby mohli věřit. Třeba také přijdou do shromáždění – ne každou neděli, ale občas – aby byli ve společenství, kde jim je nebo bývalo dobře; a chtějí zkusit, jestli by jejich víra mohla ožít. Aby nebyla jen vzpomínkou na dětská léta, na látku konfirmačního cvičení, na to, co se o Ježíši dozvěděli. To vše je dobré, ale úplně to k probuzení víry nestačí, dokud osobně nepoznají živého Pána. Dokud to nezajiskří, srdce nezahoří v setkání s ním. A mnozí křesťané dosvědčí: To se děje! Stalo se mi to tak, že znalosti a církevní tradici živý Kristus propojil a bylo to ono!

Jak ono? Jak to bylo s Tomášem? Je dobře, že o tom můžeme v evangeliu u Jana číst a sami pak lépe rozumět svému hledání, svým pochybnostem i své občasné nevěře. Protože víra není stav jednou pro vždy hotový. Víru stále znovu čerpáme, prosíme o ni, prožíváme ji nově. Tomáš je v tom smyslu naším zástupcem. Bude nás zajímat, jak se Ježíš postaví k jeho podmínce a co to znamená pro každého z nás.

Uplynul týden. Mohli bychom říct od bohoslužeb k bohoslužbám. Tentokrát Tomáš mezi ostatní učedníky přijde. Zpráva o „vidění Páně“, kterou mu zřejmě v týdnu někde předali, jej nenechala v klidu, jen u soukromého přemýšlení. Vlastně možná Tomáš udělá ústupek, že přijde do té zavřené místnosti. Možná si i zakládal na tom, že on je „mužem do terénu“, který se nestydí žít jako žil Ježíš. Možná mu byl pozemský Ježíš Nazaretský velkým vzorem, který on chtěl napodobovat. A teď mu to druzí trochu komplikují zprávou, že Pán je živý a nechal se vidět. Je svým způsobem nucen jít za nimi dovnitř. Co když skutečně Pán ho tam chce mít také? Ve společenství jeho církve?

A znovu slyšíme téměř stejně jako minule: „Ačkoli dveře byly zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: Pokoj vám.“ I tuto neděli potřebují pokoj, který dává jen on. Ne nedělní klid bez práce. Ale pravý pokoj Boží, který upokojí srdce člověka i smíří lidi ve společenství. Je možné ten pokoj přijmout. Pán jej nápadně pravidelně v nedělním shromáždění nabízí. A také, stejně jako minule, i dnes ukazuje na své rány z kříže. Vlastně Tomášovi poskytuje totéž, co učedníkům minule. A my si můžeme říct: V tom je každé křesťanské shromáždění podobné. To důležité pro naši víru Pán dává. V něčem však je to tentokrát jiné. Je to osobní. Ježíš tu jedná s Tomášem. Proběhne tu rozhovor mezi nimi dvěma. Jednotlivý člověk Pánu stojí za to i nyní, aby se s ním zastavil, stejně jako se vždy zastavoval s jednotlivci, kteří jej potřebovali dřív. Ví, s jakými pochybnostmi sem Tomáš přišel a nechce, aby s nimi zase odešel. A rozumí mu. Vždyť sám o svých ránách z kříže začne mluvit. Tomášovi tak dává najevo, že nežádá nepatřičnou věc, když chce vidět a sáhnout do jeho ran. Když předpokládá, že Pán i nyní, po svém vzkříšení ty rány bude mít. Ne jizvy, ale otevřené rány. V tom vlastně Tomáš projeví správné pochopení hned: vzkříšení rány kříže nezahladí. Jsou, musí tu dál být s námi, kdykoli je vzkříšený Pán uprostřed nás. „Tvou smrt zvěstujeme, …“ říkáváme. Jeho živá bolest způsobená naším hříchem, naší pýchou, neláskou, ignorancí vůči Bohu i bližním patří ke Vzkříšenému. Právě kvůli těmto ranám, když je nezaretušujeme, nepromlčíme, může vzniknout víra a člověk může dojít k přesnému vyznání: Kým pro mě Ježíš skutečně je.

„Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nebuď již nevěřící, ale věřící Tomáš.“ Pán plní Tomášovu podmínku, aniž by ji Tomáš před ním vyslovil. Je to dobrá podmínka. Protože vede k víře a vyznání, jaké nyní poprvé zní z úst člověka! „Můj Pán a můj Bůh!“ – To je věrné poznání Ježíše. Ten Nazaretský je totožný se Vzkříšeným. Rány kříže to dokazují. Tomáš je první člověk, který v Ukřižovaném a Vzkříšeném spatřil Boží slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn plný milosti a pravdy.“ (J 1,14) Tuto skutečnost zjevenou z Boží strany, když Slovo se stalo tělem, nyní bere za svou také člověk. A je to Tomáš. Díky jeho svědectví pak budou smět věřit i ti, kteří nemohou vidět. Věřit, že můj Pán Ježíš je Bůh!

Ježíš k jeho vyznání přitakává a vůbec jej nekárá, když říká: „Že jsi mě viděl, věříš.“ On a další, kteří viděli vzkříšeného a uvěřili, že on je totožný s Ukřižovaným, budou pak svým svědectvím zvát k víře další, kteří přijdou později. Takoví, jako jsme i my. „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Vidět a uvěřit, bylo dobré. Nevidět a uvěřit není méně kvalitní. Naopak to graduje k blahoslavenství. Jedno a druhé šlo v čase po sobě. Dvě stadia víry. Chápete teď, na jakém základě můžeme uvěřit my? – díky svědectví těch, kteří vzkříšeného Pána viděli a svým vyznáním potvrdili, že je to on; a že slova toho pozemského Ježíše, například „tvá víra tě uzdravila“ nebo „synu, dcero, odpouštějí se ti hříchy“, jsou věrohodná, protože jsou to zároveň slova vzkříšeného živého Pána a Boha.

To tedy bylo svědectví učedníka Tomáše. Svědectví vedoucí k víře, že v Ježíši se skutečně v dějinách zjevil sám Bůh.

A ještě jsou tu evangelistova závěrečná slova. Jan vedl svůj spis k jasnému cíli. A tím je ucelený a ukončený zápis Ježíšových znamení. Dostatečný právě k tomu, abychom mohli „uvěřit, že Ježíš je Kristus, Syn Boží a abychom věříce v něj měli život věčný.“ Není tu všechno, co Ježíš činil. Ale k víře to stačí. Není třeba k tomu nic přidávat. Nebojme se, že bychom to měli proto těžší uvěřit, když již nemůžeme na Pána svýma očima hledět, ani se dotknout jeho ran. Tohle skončilo. Ale neskončila jeho vůle dát se člověku poznat jako Pán a Bůh. Tak se i nám dává poznat. Aby se naplnilo to počáteční slovo v evangeliu: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi … ti se narodili z Boha.“ (J 11,2n)

Pán proto šel na kříž a proto nejrůznějším způsobem tak ochotně vycházel vstříc, aby jej poznali: Marie Magdalská, jeho učedníci za dveřmi, Tomáš… Ale i mnozí další, jak o tom píše apoštol Pavel: „Poté se ukázal pěti stům bratří najednou, pak se ukázal Jakubovi … naposledy i mně, nejmenšímu z apoštolů.“ (1 Kor 15) Ale máme pamatovat, že čas, prostor zjevování Krista i okruh jeho svědků byl ukončen, podobně jako spis evangelia. Omezen, uzavřen dostatečně k tomu, abychom z jeho svědectví i my uvěřili. A nejen nám, ale i generacím po nás bude to svědectví stačit k víře, dokud On nepřijde v Boží slávě a nespatří jej všichni lidé.

Modleme se. Pane a Bože náš, Ježíši, děkujeme ti za to, že i dnes se nám chceš dát poznat a přivést nás k víře. Prosíme, nepřestávej nás svým Duchem spojovat s prvními svědky tak, abychom docházeli cíle víry, svého spasení, života s tebou. Amen.