V tobě dojdou požehnání, Gn 12, 1-9

Introit: Chválu vzdejte Hospodinu Dotazujte se na vůli Hospodinovu a jeho moc, jeho tvář hledejte ustavičně. Připomínejte divy, jež vykonal, jeho zázraky a rozsudky jeho úst, potomkové Abrahama, jeho služebníka, Jákobovi synové, jeho vyvolení! (Ž 105)

Písně: 130, 1–4; (s dětmi Dál 422); 306, 1–6; 51, 1–3; 777

Čtení: Mt 4,17–22

Milí bratři a sestry,

„I řekl Hospodin: Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ Co se tu děje? Hospodin povolal Abrama na cestu víry. Abram byl povolán k víře. Tímto povoláním Abrama se Hospodin znovu ujímá slova v dějinách.

Už jsem se těšila, až vám o tom budu kázat: Po několika nedělích, kdy jsme museli číst o tom, kolikrát se člověk a lidstvo postavilo proti svému Stvořiteli, konečně odpověď víry! Pochopili jsme, že na zemi je člověk ve stálém pokušení vzpoury a pýchy postavit sebe na místo Boží. Na tomto pozadí – na které nemůžeme zapomenout – se najednou objevuje osvěžující změna; přímo obrat. Znovu tu ve světě plném národů a nárůdků a nejrůznějších kultur, které mají své bohy, začíná jednat Hospodin. Tentokrát však již ne na jevišti světa, ale v jediné rodině, kterou si vybral. Zvláštním způsobem, pracuje docela drobně, když povolává Abrama, z jehož potomků si uprostřed všech těch světových národů a civilizací vytvoří zvláštní národ, svůj lid. Tady stojíme u zrodu lidu Božího, který takto vstupuje do dějin. Právě ten si Hospodin zvolil za nástroj svého jednání. Zvláštní věc: Tím, že určí cestu jednoho člověka, chce určit chod dějin. Takto chce Hospodin od nynějška se světem jednat: prostřednictvím svého lidu, který si povoláním Abrama začíná vytvářet. Opravdu, Hospodinu jde o všechny lidi, o celé dějiny, když si vybírá jediného Abrama. Zabývá se jedním, ale myslí na všechny, neztratil je ze zřetele: „V tobě dojdou požehnání všechny čeledi země.“ Kvůli tomu Hospodin zve Abrama, aby se vzdal všeho, co dosud měl a vydal se do země, „kterou mu ukáže“. Má připravené požehnání – nejen pro Abrama, ale pro veškerá pokolení na zemi.

Požehnání – co to vlastně je? A stojí o to národy země dnes? Docela prostě můžeme říct, že požehnání, to je to, co je dobré k životu, k jeho zachování, podpoře a ochraně. Požehnání v představách lidí – i biblických svědků – proto vždycky souviselo se zdravím, dostatkem potravy, potomstva, jistotou domova, pokojem se sousedy, s radostí a štěstím. To ovšem lidé chtějí, po tom touží; jak by ne. Ano, toto vše k požehnání patří, ale to podstatné a rozhodující je někde jinde.

Požehnání může dát jen Hospodin sám. Člověk si požehnání nemůže dát ani opatřit. Vtip je v tom (podobně jako se křtem), že požehnat sám sobě člověk nemůže. To může jen Hospodin. Je v tom zásadní rozdíl. Může být, že budete mít zdraví i hojnost i pocit jistoty a radost, ale ještě to nemusí být pro váš život požehnáním. V životě nezáleží jen na tom, co máš, ale také na tom, odkud to máš, kde a jak jsi to získal! Teprve život, k němuž Hospodin sám přitakává a který tedy on sám podporuje a chrání, zajišťuje, dává mu vnitřní sílu, ano i budoucnost, teprve život Hospodinem požehnaný je skutečně dobrý život. Život žitý Hospodinu navzdory, bez jeho přitakání a ochrany, to je nakonec vždycky život ve znamení smrti, zániku, marnosti. Ano, je možno žít život úspěšný, život zdravý, život bohatý na zážitky, život v souladu s přírodou, život bez zábran, život na plný plyn, život slušný … Ale je ještě něco víc než to všechno: život požehnaný. Ale opět: vědí to lidé? Stojí o to? Čekají ve svém životě na Boží souhlas? Těžko říct. Jedno však můžeme povědět najisto: Hospodin chce, aby se jim požehnání dostalo. Proto povolává Abrama – aby v něm došly požehnání všechny čeledi země.

To je poslání Abramovo, to je záměr, s nímž Hospodin zaslibuje požehnání tomuto jednomu člověku a lidu, který z něj vzejde. A to je poslání Božího lidu i dnes, také naše. Požehnání pro veškeré čeledi země. Na to bychom neměli zapomínat, když jsme někdy v pokušení chápat svoji oddělenost tak, jak ji chápou sekty, které se chtějí oddělovat jako elita od těch, kteří jsou určeni k zahynutí. Ne tak byl oddělen Abram a ne tak je oddělen Boží lid. Požehnání, které Hospodin lidu zaslibuje a dává, není určeno k naší soukromé spotřebě! Cesta víry směřuje k požehnání pro všecky čeledi země.

„I řekl Hospodin Abramovi … A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.“ Se stejně překvapivou samozřejmostí, s jakou jsme slyšeli o Božím promluvení k Abramovi, nyní slyšíme o Abramově odpovědi: „a vydal se na cestu.“ Hospodin k němu promluvil, ale neslyšíme, že by Abram něco řekl, (třeba se vyptával, požadoval další vysvětlení…). Mlčky poslechl. (Podobně jako poslechli Ježíšovi učedníci!) Se zvláštní, pro nás nepochopitelnou samozřejmostí. Tady máme vidět, že poslušnost, nikoli neposlušnost vůči Hospodinu – je přirozená, samozřejmá věc. A tak se Abram vydal na cestu víry. Ze země, kterou znal, kde bydlel, do země, kterou mu Hospodin ukáže.

Ale teď se podívejme, jak ta cesta vypadala. Docela obyčejně. Až příliš obyčejně! Co že je to za cestu do té trochu tajemné „země, kterou ti ukážu“? Vždyť je to prostě cesta do země Kenaanské! Třikrát se to tam opakuje: a přišli do země Kenaanu – v té zemi byli Kenaanci. Nu ovšem, v kenaanské zemi žijí Kenaanci! Ta země, do které Abram přišel, to je docela obyčejná cizí země obydlená cizími obyvateli. Už je plná jiných lidí, kteří jsou tu doma. Jim patří. Ti tady mají své svatyně: Šekem, božiště Móre, Bét-el, Aj. To se Abram mohl právem cítit zklamán, když sem přišel. Proto zanechal za sebou svou zemi a svou obec a zbytek rodiny a vážil tak dlouhou cestu – jen aby došel do země podobné té, kterou opustil, jen snad chudší a hlavně cizí! To že je ta země zaslíbená? Ta, o níž mluvil Hospodin? Ano, to je ona. „I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“

Dobře si toho všimněme. Hospodin povolal Abrama, aby odešel ze svého, oddělil si ho, aby z něj učinil lid zvláštní. Ale nemá pro tento svůj lid připravenou někde v záloze zemičku v závětří, třeba dokonce tu rajskou zahradu, kterou musel člověk pro svou neposlušnost opustit, kam by je teď dovedl a kde by si je v klidu šlechtil. Ta zvláštnost Božího lidu není v tom, že by byl takto oddělen na nějakém zvláštním území, připraveném jen pro tento účel, na nějakém cípku světa, kde by si tento lid mohl žít svým vlastním životem. Spíš se docela naopak zdá, že tu pro něco takového vůbec není místo. Že tu nebude místo pro Abrama, který se vydal na cestu víry za Hospodinem. Ten jeho příchod do Kenaanu docela připomíná příchod Josefa s Marií do Betléma, jak ho líčí Lukáš: „Ježíš se narodil do žlabu pro dobytek, protože se pro něj nenašlo místo pod střechou.“ Opravdu se pak zdá, že pro takové věci jako je Boží dílo, Boží lid žijící z víry, není na tomto světě místo ani čas. Už je všude obsazeno jinými národy a jinými bohy. To že je země, kterou má Hospodin dát Abramovým potomkům? Vždyť přece patří Kenaancům! – Ne, je to země, kterou Hospodin dá Abramovu potomstvu. Abram se zařídil podle slova Hospodinova a ne podle toho, co viděl kolem sebe. My dnes se můžeme ptát podobně: Toto že je země, kterou Hospodin podřídil Kristovu panství? Což nepatří různým supervelmocem a mafiím a burzám cenných papírů, nadnárodním monopolům a diktátorům? Jogínům, muslimům a budhistům a bůhví komu ještě? – Ale ne! Toto je země, kterou Hospodin podřídil Kristovu panství! To nám Kristovo vzkříšení zaručuje, tomu smíme věřit a podle toho se řídit.

A jakže se Abram zařídil? Cože to učinil? „Vybudoval tam oltář Hospodinu.“ A šel dál. A na další zastávce, mezi Bét-elem a Ajem zase: „Vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno.“ Nic víc? Nic víc. Vedle pohanského božiště Móre postavil oltář Hospodinu. A ještě jeden, tentokrát dokonce mezi dvěma místními svatyněmi. Nezačal ty pohanské svatyně bourat, dokonce ani nezačal pohanské domorodce přesvědčovat, aby je zbourali sami a dali se do služby Hospodinu jako on. S nimi vůbec nemluvil, jen s Hospodinem: vzýval Hospodinovo jméno. Dnes bychom řekli, že tam postavil kapličky a vykonal bohoslužbu, modlil se k Hospodinu a oslavoval jeho jméno. Nic víc se nestalo. Jen vedle těch pohanských kultišť, kde ti místní vzývají jména svých bohů a bůžků, jsou tu najednou místa, kde je vzýváno jméno Hospodinovo.

Dnes si, v lecčems právem stýskáme nad ubohým stavem církve. Jak málo nás je, jak málo nás je slyšet, jak zbyteční si často připadáme, když nemůžeme nějak zřetelně uplatnit svůj vliv. Ale toto jedno tu přece také je a na to stačíme: vedle všech možných obchodních a bankovních domů, multikin, chrámů a kultišť moderní doby tu přece stále ještě stojí kostely a modlitebny. A zatímco se jiní lidé dívají na televizi a nebo se někde pilně přičiňují o své živobytí, tady se vzývá jméno Hospodinovo. Snad se nám to zdá málo. Služba, o kterou málokdo stojí. Ale přece tak jsou v tomto světě vztyčována viditelná a nezvratná znamení, že Hospodin je tu při díle. Hospodin – Bůh, který povolal Abrama. Bůh, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých a Bůh, který na veškerou čeleď země myslí se svým požehnáním. Amen.

Modlitba: Pane Bože, děkujeme za Kristovo znamení lásky – za jeho kříž na Golgotě, v němž jsi spojil oběť lásky s vítězstvím života a bezpečného přebývání ve tvém království. Amen.