Písně: 607; 638; 623; 685

Kázání 20. června 2021, Pavel Rybín

Když se začteme do tohoto starozákonního příběhu, pak můžeme pocítit, jaká je v něm pro věřícího člověka síla. Příběh je o modlitbě. Víme, jak je modlitba v našem životě důležitá. Skrze ni k nám totiž proudí nová a osvěžující Boží milost. Příběh se odehrál dávno po vyjití Izraelitů z egyptského otroctví, po usazení v Keneánské zemi, ale ještě před obdobím prvního izraelského krále Saula. Popisuje profil a chování několika osob. Podívejme se na ně.

Předně je tu řeč o zarmoucené Anně, hebrejsky Cháně, budoucí maminky proroka Samuele. Je to žena ubitá starostmi života, spojenými s hlubokým ponížením. Rok co rok přichází se svým manželem do izraelské svatyně v Sílo. A přichází tam i tentokráte s velice pokorným a rozbolavělým srdcem. Trápí ji, že nemůže dát svému manželovi dítě – syna, protože je neplodná. Kvůli své neplodnosti má její muž podle zvyků staré doby ještě jednu ženu, Penennu, s kterou má několik synů a dcer. Manžel Anny, který se jmenuje Elkána. Podle příkazu Mojžíšova přichází se svými ženami a dětmi do Síla, kde obětuje Hospodinu. A při této oběti vyčleňuje určitý podíl z majetku i svým ženám. Penenna dostává podíl za sebe a svoje děti. Anna, o které je psáno, že ji Elkána velice miluje, dostává dvojí podíl. A tato událost se každoročně opakuje.

Jenže Penenna při náboženském úkonu, řekli bychom ve shromáždění Božího lidu, Annu vždycky ponižovala. Smála se jí, že jí Hospodin nedopřál žádné dítě. A činí to i tentokráte. Pro Annu to muselo být nesmírně psychicky kruté. Byla z toho zoufalá. Rok co rok jí tato Penenna na stejném místě s posměškem připomínala její neplodnost. Anna se cítila ponížená a měla pocit, že jí Hospodin nepožehnal. Elkána, její manžel ji, jak vyplývá z textu, ji velice miloval. Utěšoval ji a říkal jí: Anno, proč pláčeš? Proč se trápíš a proč nejíš? Copak tě nemám rád? Copak nemám pro tebe větší cenu než deset synů? Je to určitě na starozákonní poměry nádherné ocenění ženy, slova plná soucitu a lásky k milované ženě. Anna tím musela být jistě potěšena. Elkána se tady představuje jako muž na správném místě. Oddaný Hospodinu ví o Boží lásce, zná ji, ví o Boží péči, kterou zakouší ve svém životě a promítá svou víru v Hospodina i do svých mezilidských vztahů. Jenže on chce mít pěkné vztahy nejen s Annou, ale i s Penennou, která mu dala vytoužené děti. Nechce si to rozházet ani s jednu stranou!

Nutno říci, že Penenna je také věřící žena, která se ovšem ráda předvádí a zviditelňuje se. Svým chováním je schopna zraňovat ty, kteří stejně jako ona, předstupují před svatou Boží tvář! Posmívá se Anně a hluboce ji zraňuje. I to se někdy děje uprostřed shromáždění Božího lidu. Všechny starozákonní postavy našeho příběhu prezentují naše jednání a naše chování v běžném životě, ale i v církvi. A Hospodin na to všechno hledí! A skrze tento příběh nám chce povědět, že žádného člověka neudělá šťastným ani jeho životní partner, ani dary či majetek, ani kariéra, ani moc a sláva, dokonce ani děti. Ten nejhlubší smysl života dává nám lidem jen Pán Bůh sám!

Anna v příběhu přes všechnu bolest a utrpení, které prožívala, dospěla do zvláštní situace. Uvědomila si, že dítě je naprosto nezasloužený Boží dar! Ponořila se v hloubi svého srdce do modlitby, do osobní rozmluvy s Bohem. A v ní učinila slib Hospodinu, že dá-li jí syna, že mu ho cele zasvětí!

My někdy Pánu Bohu ve svých modlitbách slibujeme hory doly, zvlášť když se ocitáme v situaci, kdy není všechno takové, jak bychom si přáli. Někdy mu v sevření ducha dáváme i určité sliby, které ovšem vyznívají jako nátlak na Boha. Je to podobné tomu, jak to často činíme my mezi sebou. Když ty mi něco dáš, potom já dám zase tobě, nebo udělám zase něco pro tebe. Jenže tak by to nemělo fungovat ani v našich mezilidských vztazích, natož ve vztahu k Bohu. Protože pak může přijít velké zklamání.

Anna v  našem příběhu otvírá ve své modlitbě svoje srdce Pánu Bohu. Dopředu mu slibuje, že pokud jí Hospodin dá syna, pak že mu bude cele patřit. V hořkosti duše pláče a modlí se z hloubi svého srdce k Bohu. Modlí se v naději Božího slitování. Modlí se v naději Božího milosrdenství. A při tom chválí a velebí Boha. Prožívá bohoslužby v Sílu jako jednu velkou chválu Boží v hlubokém soustředění. Vzhlíží k Bohu a je si vědoma Boží svatosti, velikosti a dobroty. Je uchvácena Hospodinem. Ví, že je to mocný Bůh, který může ve své velikosti učinit všechno. A také ví, že Hospodin miluje ty, kteří k němu v pokoře svých srdcí volají, před ním se sklánějí a z celého srdce ho velebí.

Jenže ve chvíli, kdy je člověk takto celým svým srdcem Bohu otevřen, ho ani nenapadne, aby pokukoval po druhých a posuzoval je. Nenapadnou ho ani výčitky vůči Bohu, ani posměšky na adresu těch, kteří stojí vedle. Nenapadne ho ani, aby vypočítával, co všechno pro něho Bůh učinil. Pouze z jeho srdce tryská chvála a děkování za všechno, co z Boží ruky na každý den přichází. Pán Bůh dobře ví o naší lidské slabosti. Odpouští nám mnohé nepravosti a mnohou člověčinu. Staví se za ty, kteří jsou ponižováni a kterým je ubližováno. A my už z novozákonního pohledu víme, že modlitba je možná jen v Duchu svatém. To Duch svatý nás uchvacuje a rozradostňuje naše srdce v Boží blízkosti.

Anna byla naplněna Božím duchem. Proto tak radostně a celým srdcem chválila Pána. Takový vroucí vztah k Bohu známe i z jiných biblických příběhů. V druhé knize Samuelově, v 6. kapitole, můžeme číst, že David „křepčil před Hospodinem“, až mu to jeho žena začala vyčítat a říkala mu, že se chová „jako blázen“. Známe to i ze života! Zamilovaní lidé se také někdy chovají jako blázni. Jenže David byl zamilován do Hospodina! A někdy tomu tak skutečně je, že když mám v srdci radost z Boha, pak se někdy nekontroluji. Dokonce ani někdy nevnímám svoje gesta. Radost tryská přímo z hloubi mého srdce! Ve Zjevení Janově v 19. kapitole je řeč o chvalozpěvu, který člověk projevuje „celým svým srdcem“. A tento chvalozpěv je spojen s pozváním na svatbu Beránkovu.

Úžas Anny z Boží lásky a dobroty ovšem s údivem pozoruje ještě jedna postava našeho příběhu. Je to kněz Eli. Písmo jeho postoj líčí zvláštním způsobem. Sedí v křesle „ve veřejích svatyně“ (9. verš) a pozoruje Annu. Řekneme si, že ten, který je pověřen starozákonním kultem by tam patrně měl být proto a od toho, aby chválil Hospodina?! Jenže on si tam sedí a pozoruje patrně krásnou ženu Annu, a ještě s patřičným odsudkem. Jako by z ní byl úplně mimo!

Mnozí přicházejí do shromáždění Božího lidu a jsou také někdy z nejrůznějších důvodů svými myšlenkami úplně mimo. Jenže do našich shromáždění přicházejí někdy i ti, kteří se cele v tichosti soustřeďují před Pánem a v duchu a v pravdě ho prosí o milost.

Eli pozoruje ústa Anny, která se při její vroucí modlitbě chvěla (12. verš). Hlas nebyl slyšet. A tak Eli, jako správný církevní praktik usoudil, že je opilá. Řekl jí: „Jak dlouho budeš ještě opilá? Prober se konečně z toho vína!“ Zpočátku vůbec nepochopil, že aby se určité věci mohly dotknout našeho srdce, aby i naše modlitba mohla proměnit nás samotné, tak že je třeba se naučit v modlitbě cele otvírat Pánu Bohu a v něm spočinout. Jenže pokud se modlíme z hloubi srdce, tak často právě ty věci, s kterými do modlitby vstupujeme, tedy naše hořkost, bolest, zklamání, je to, co v našem srdci způsobuje, že vlastně ani pro svoje problémy nejsme schopni se vpravdě setkat se svým Pánem. Anna k tomu, aby se mohla setkat s Bohem, aby mohla zakusit Boží moc, nakonec i Boží osvobozující slovo, potřebovala nejdříve dostat ze sebe všechnu hořkost, bolest a zklamání. A to ze sebe dostala v pláči. Samozřejmě, že jí to také chvíli trvalo! Jenže okolo ní byli lidé. Pozoroval ji kněz Eli se svým podezíráním, byla tam také Penenna se svým posměchem. Dejme pozor, abychom ve svých shromážděních nebyli někdy Penennami, a abychom se nechovali jako ten kněz Eli. Abychom totiž ve svém zbrklém úsudku ještě více nezraňovali rozbolavělá srdce našich bratří a sester, s kterými někdy přicházejí do našich shromáždění, a ve skrytu duše volají k Pánu. Dejme pozor na člověčinu, která se někdy prolamuje do našeho jednání a chování, nás, bratří a sester, i nás kazatelů. Prosme vždycky o Ducha Božího. Prosme o ducha lásky, vnímavosti a porozumění. Prosme o ducha laskavosti jednoho k druhému a ducha hluboké sounáležitosti s těmi, kteří ve stejné víře stojí nebo sedí vedle nás. Prosme o ducha sounáležitosti, která by velice citlivě vnímala bolesti a trápení našich bratří a sester ve sboru, v církvi, ale i našich bližních, s kterými se ve svém okolí potkáváme. A uvědomme si, že Pán Bůh nemiluje jen nás. Chce pomoci všem. Chce se ve své lásce a milosti sklonit k těm, kteří po ní v tichosti i v pokoře svým srdcem touží a o ni prosí. Buďme pro takové Božími anděly, které jim Pán Bůh posílá do cesty, aby naším prostřednictvím v nich on sám rozsvítil světlo milosti, lásky a nového smyslu života s Bohem. Buďme jemní a citlivě vnímaví na každý dotek Boží milosti, který je darem pro nás, stejně jako pro ty, s kterými se budeme potkávat. Pán chce, abychom stáli každý na svém místě a byli prostředníky Boží milosti, lásky a naděje.

Anna velice laskavě na ne příliš velké pochopení starozákonního kněze reaguje. Neodsekává mu. Jen mu v tichosti a pokoře před Bohem říká: Ne, můj pane, tak tomu není, jak si myslíš. Jsem žena plná bolesti v srdci. Víno, ani žádný jiný opojný nápoj jsem nepila. Jenom jsem svoje srdce vylévala před Hospodinem. Nepokládej svou služebnici za špatnou ženu! To se pokora rozlila v jejím srdci. Takovou pokoru si my sami ovšem nedáváme. Takovou pokoru nám vlévá do srdce náš Pán a Král našeho života. A k tomu svému projevu ještě Anna dodává: až do této chvíle jsem mluvila s Bohem z velkého žalu a soužení. Tak zahanbila podezíravého kněze. Její slova ho ovšem vzpamatovala. Rychle si uvědomil, že se její modlitba stala něčím, co se v hloubce dotklo jejího srdce. A při tom si vůbec nebyla vědoma toho, že by se jí chvěly rty. Nic nebylo slyšet, takže mohla vypadat jako opilá. Jenže vzpomeňme na apoštoly o Letnicích! I u nich se projevila síla radosti ze setkání s živým Pánem podobně.

A pak přichází nádherný závěr tohoto starozákonního příběhu. Kněz Eli si při pohledu na upřímnou a hlubokou víru Anny uvědomuje, že se jí přece musí zastat u Hospodina. To je jeho pravá role, kterou má v Sílu konat. A proto jí říká prorocká slova: Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti dá to, o co jsi prosila! A tato uplakaná žena, s rozbolavělým srdcem, vděčně přijímá slovo starozákonního kněze a nechává ho dopadnout do svého srdce. Je to pro ní slovo potěšení od Hospodina skrze ústa Eliho, který se v tuto chvíli stává nástrojem Boží lásky a Božího milosrdenství.

A potom čteme překvapivá slova: Anna odešla svou cestou, pojedla, což před tím odmítala, a podle kralických i nového překladu, „už nebyla smutná“! Po setkání s Pánem už ani nemůžeme být smutní!

Někteří teologové upozorňují na nepřesnost překladu, protože přesný a doslovný překlad de facto zní: „její tvář už nebyla její“! A v tomto doslovném překladu mně daleko více a naléhavěji zní evangelijní poselství pro každého nás! Anna skrze slovo starozákonního kněze Eliho přijala Boží slovo milosti i slovo o pokoji. To Pán Bůh sám rozlil v jejím srdci svůj pokoj a tak ji cele prozářil a rozzářil její tvář. Rozsvítil její tvář svou láskou a svou blízkostí tak, že se na ní byla patrná hluboká radost ze setkání s Bohem.

I my někdy poznáváme z tváří lidí, zda je něco trápí nebo zda se radují. Tady už její tvář neměla dřívější podobu, ale rozzářila se. A to je to, co bych si vždycky moc přál, abychom ze všech našich shromáždění, ale i ze všech svých osobních modlitebních zápasů, které vedeme někdy ve vší tichosti, v komůrce svého srdce jak pověděl Jan Amos Komenský, vycházeli ozářeni a prozářeni Božím dotekem milosti, lásky a pokoje. Prosme o to, abychom na tom byli tak, jako ta Anna, která přišla v pokoře před Pána, a po setkání s ním odcházela s novou tváří, s tou Kristovou tváří, s tváří plnou lásky a radosti. To je vzácná věc Boží milosti.

Jsme lidé, které v životě často přepadá mnohá únava z pracovního vyčerpání, z mnohých zápasů, z každodenních starostí, někdy i z velkých trápení. Ale když se uprostřed toho všeho budeme umět soustředit ve svých modlitbách u nohou Pána Ježíše Krista a všechno mu budeme v upřímnosti a otevřenosti svých srdcí předkládat, pak on, Pán a Král našich životů, všechno ze své milosti promění tak, že to budeme schopni zvládnout a unést, i věci těžké, které někdy život přináší. A budeme to všechno schopni unést proto, že on, ve svém Synu, Pánu Ježíši Kristu se ztotožňuje s každým z nás. Je ve všem, co v životě prožíváme, vždycky s námi! On na sebe vzal všechnu naši lidskou bídu. Zbavil nás zničující síly zoufalství a propastné temnoty tím, že do toho všeho vstoupil sám. Proto se ve všech zápasech, které v životě prožíváme, pokoušejme svůj zrak upírat na něho, Boha svatého a v Kristu Ježíši milostivého, který nás má rád, který chce, abychom se ve své slabosti, ve které se často ocitáme, dívali na něho, ne na ty naše slabosti nebo trápení. On je v nich s námi jak zaslíbil: Já s vámi jsem, a to až do skonání světa! On je s námi. Je s námi ve všem, co prožíváme. Je s námi v tom radostném a dobrém, ale i v tom těžkém. A náš upřený pohled na Ježíše nakonec všechno pozvedá k němu a všechno proměňuje. On, který nás miluje a který pro každého z nás projevil svou lásku až do krajnosti, nás probudil a chce nás nakazit tou svou láskou, kterou on sám má ke každému z nás. Potom s vděčností a radostí v srdci, stejně jako ta Anna, můžeme jít ze svých shromáždění domů, ke svým, do své práce, ke svým povinnostem a nejen, že nemusíme být smutní, ale můžeme jít už jiní, s jeho tváří, s tváří Pána Ježíše Krista. A z našich úst, z našeho jednání, z našeho pohledu, z našich očí i z jakéhokoliv činění a myšlení pak bude zářit Kristova tvář.

Moc bych si přál, aby se z našich životů staly vpravdě životy pokorných lidí s pokorným srdcem před Bohem. Abychom jen nehovořili nebo nebyli jiní jen ve svých shromážděních, ale abychom přicházeli vždycky s otevřeným srdcem k Pánu, toužili po jeho občerstvení tou jeho, svatou a oživující milostí, aby se z našich životů mohla stát jedna velká životní modlitba, živoucí modlitba, modlitba díků a chval, modlitba, při které bychom na každém kroku svého života, při každém rozhodování a činění, měli vždycky upřený zrak na něho. Abychom nečinili jediný krok bez něho. Pak bude, jak říká apoštol Pavel, on, Ježíš, Pán a Král našich životů, v nás a my v něm. Pak už nebudeme žít my, ale bude žít on v nás. A svět bude žasnout a Pán se z toho bude radovat! Ze srdce bych to chtěl popřát vám všem, i sobě, abychom měli takové hluboké spojení s naším Pánem, aby jeho Duch ovládal naše srdce i naše smysly a vanul i v našich vztazích. Amen