Tvá víra tě uzdravila – L 18,31-43

Lk 18:31-43  zal k sobě svých Dvanáct a řekl jim: Hle, jdeme do Jeruzaléma a na Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků.  Neboť bude vydán pohanům a budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj,  zbičují ho a zabijí; a třetího dne vstane. Oni však ničemu z toho nerozuměli, smysl těch slov jim zůstal skryt a nepochopili, co říkal.  Když se Ježíš blížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral.  Když uslyšel, že kolem prochází zástup lidí, ptal se, co se to děje.  Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský.  Tu zvolal: Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou! Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: Synu Davidův, smiluj se nade mnou!  Ježíš se zastavil a přikázal, aby ho k němu přivedli.  Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: Co chceš, abych pro tebe učinil? On odpověděl: Pane, ať vidím.   Ježíš mu řekl: Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila. Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.

Introit: Tys můj skalní štít a pevná tvrz má, veď mě pro své jméno a doveď mě k cíli. Vyvleč mě z té sítě, již mi nastražili, vždyť jsi záštita má. (Ž 31,4n)

Písně: Ž 25,1-4; 443; 648; 421

První čtení: Sk 2,22-28

Milé bratři a sestry,

blíží se velikonoce a Pán Ježíš je se svými učedníky na cestě do Jeruzaléma. Putuje s ostatními poutníky, kteří tam jdou slavit velikonoční hod beránka, slavnost vysvobození Izraele z Egypta. Ježíš však tam jde ještě z jiného důvodu. A chce, aby o tom jeho učedníci věděli a nezapomněli na to; mohli o tom vyprávět, až on s nimi nebude. Proč s nimi už nebude? Protože v Jeruzalémě bude trpět a bude zabit.

„Oni však ničemu z toho nerozuměli, smysl těch slov jim zůstal skryt a nepochopili, co říkal“ (v.34). Nebylo to poprvé, co s nimi Ježíš o svém utrpení mluvil. Byli ke všem těm předpovědím „jako hluší a slepí“. I když ve skutečnosti uši a oči měli zdravé. Slyšeli a viděli, ale nerozuměli. Byli hloupí? To také nebyli. Ale nemohli pochopit, že by to mohla být pravda. Vždyť Ježíš v tu chvíli o sobě mluvil jako o Synu člověka. A oni znali z proroctví takovou postavu, která přijde na konci časů z nebe v slávě Otce a jeho andělů. Přinese záchranu, vysvobodí lidi z hříchu a smrti a z pozemské bídy. Takový vznešený úkol měl Syn člověka. K tomu úkolu se hodí vznešená postava nějakého hrdiny, mocného krále. Vůbec se k tomu však nehodí, co jim Ježíš o sobě právě říkal: „Syn člověka bude vydán pohanům a budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, zbičují ho a zabijí; – ale to není všechno – třetího dne vstane!“– V tom je veliká naděje. Ježíš chce učedníky také povzbudit. Oni však stejně ničemu nerozuměli. Byli jako slepí.

Jdou s ním však dál a blíží se k městu Jerichu, které leží na cestě do Jeruzaléma. Mezitím se zapojili do průvodu poutníků. A tehdy se setkali se slepým člověkem. Právě poté, co se ti nejbližší chovali „jako slepí“, objeví se na cestě člověk, který je opravdu slepý. – Ten člověk asi nebyl na procházce. Protože seděl u cesty a žebral. Při svém postižení nemohl nic jiného dělat. Tak se viditelně – máme to tak pochopit – projevuje bída slepých. Jsou to žebráci. Politováníhodní. Ve společnosti přítěží. Nejradši by se neviděli. K čemu dál žít takový život? – Ano to je realistické vidění slepoty člověka. Lze mu pomoci? V naší sociálně vyspělé společnosti jsme vděčni, že se slepí mohou zapojit do plnohodnotného – doufám – života zdravé většiny. Ale na to teď zapomeňme. O to tu nejde, jak to bude za 20 století. Slepý je chudák. Není to nekorektní. Je to pravda.

Ale tento slepý není zoufalý. Nevzdává se nešťastnému údělu. On čeká na cestě. I slepýma očima vyhlíží pomoc a záchranu. A sbírá odvahu. Odvahy je třeba. Aby promluvil. Aby volal, křičel o pomoc.

Kdo nevidí, má o to citlivější uši. Již na dálku asi slyšel, že se blíží zástup lidí. A třeba se těšil, že se dnes pořádně nají. Před velikonocemi si mohl na cestách přijít na větší peníze. A tak nás překvapí, že o penězích a almužnách tu vůbec není řeč. Ptal se poutníků: „Co se to děje?“ Možná mu ten průvod v něčem na poslech připadal jiný než ty ostatní, co už tudy na cestě do Jeruzaléma prošly. „Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský.“

Nyní konečně je ke komu volat. Proto okamžitě zvolal: „Ježíši, Synu, Davidův, smiluj se nade mnou!“ Chtěl od něho jídlo? Chtěl peníze? – Ta prosba „smiluj se nade mnou!“ může znamenat i něco jiného. Například když lidé prosí o smilování, obracejí se na soudce: „Smiluj se a neodsuzuj mě na doživotí“! My ta slova však známe ještě odjinud. Stala se mezi křesťany nejčastější modlitbou plnou naděje. Když my vyslovujeme v tomto domě: „Smiluj se nad námi!“, nevoláme k soudci. Voláme-li k Pánu Bohu, myslíme spíš na Otce, než na soudce. I když vlastně víme, že On tím soudcem je také. Ale milostiplným. To je rozdíl. Teď volá slepý: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Před chvílí mu řekli, že tudy jde ten Ježíš Nazaretský. Ano, jenže on už o něm slyšel něco, co mu bylo velmi povědomé, známé – z Bible. Informace o činnosti Ježíše z Nazareta mu patrně připomínaly činy krále Davida. Syn Davidův, to je ten, jehož nový příchod Izrael znovu čekal. Nástupce, který usedne na trůn krále Davida a bude mu podobný. V čem? – V jeho důvěrném vztahu k nebeskému Otci. V jeho milosrdenství, s nímž přijímal uprchlíky z celé země. Sbíhali se u něho všichni, které pronásledovali soudci a věřitelé a lichváři. Zkrátka lidé, kteří neměli nikde zastání a ostatní je docela vyždímali. Útočiště našli u Davida – krále pomazaného od Hospodina.

Tak víc rozumíme, proč právě slepý žebrák u cesty křičí na celé kolo, aby jej Ježíš nepřeslechnul. Ale ti vpředu, kteří chtěli být v Jeruzalémě první, jej okřikovali, ať mlčí. Ať průvod nezdržuje! Takový chudák. Ať Ježíše neobtěžuje. Možná si vzpomenete, na rodiče, kteří přinášely děti, aby se jich Ježíš dotkl a požehnal jim. Ale učedníci jim to zakazovali. „Neobtěžujte Mistra!“ On tu pro takové není. On je tu pro lepší. Pro důležitější misi. Ale ani slepý se odradit nenechal. Hlasitě se dožadoval Ježíšovy pozornosti: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ – Takové volání Ježíš uslyší. Chci říct, jsem si jistá, že vždycky uslyší, když někdo mu „jenom“ věří. Někdo, kdo jej ani nevidí, dosud si na něj nemohl sáhnout, ale ví, kým Ježíš je. Syn Davidův, který se smilovává. To je porozumění. Pochopení. A Ježíš jej slyší!

Ježíš se v tu chvíli najednou chová jako král. Zastaví průvod a nařizuje, aby slepého k němu přivedli. A pak se ho svrchovaně ptá: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Může tedy učinit cokoli? Dal by mu i pytel peněz? I „stoleček Prostřise“? Ale o to vůbec nejde. Kdo volá „Synu Davidův, smiluj se!,“ ten asi nechce pytel peněz, ale opravdové smilování. To znamená pomoc tam, kde si člověk sám pomoci nemůže. – „Pane, ať vidím.“ – Velmi stručná prosba. Ježíše to jistě napadlo, že slepec ze všeho nejvíc potřebuje zdravé oči. Ale on to chce slyšet od něho. Chce slyšet prosby každého člověka, i ty naše, protože tím vlastně člověk vyznává, že mu věří a že od něho očekává to, co si sám dát neumí. Takovou důvěru Ježíš pojmenoval „víra, která uzdravuje“. Vždyť ten slepec viděl velmi přesně, kdo Ježíš je, ještě dřív, než mu Ježíš řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila. A on ihned prohlédl…“ Ten slepý člověk nyní vidí – to nejdůležitější, co ho zachránilo je, že poznal Ježíše. Ale on ho přece poznal ještě, když byl slepý! Nejdůležitější bylo to, co viděla jeho víra. „Tvá víra tě uzdravila!“, řekl mu Ježíš. Tak je to nejlepší, když uzdravení je zároveň záchranou, spasením. Když se slepý setkal s Ježíšem, uviděl spasení. Copak to jde, „vidět spasení“? Vzpomínáte? Mluvili jsme tady o tom po vánocích. Někdo tu větu řekl hned, když se Ježíš narodil a dostal se do Jeruzaléma poprvé. Tehdy jej rodiče přinesli do chrámu a tam jej vzal do náručí stařec Simeon. A právě tenhle Simeon se díval na nemluvňátko Ježíše a chválil Boha slovy: „Mé oči viděly tvé spasení!“ (L 2,30)

Víra dává člověku oči pro nové věci. Najednou rozumíme, jaká je to Boží sláva, když nemocní jsou uzdraveni, hladoví jsou nasyceni, když smutní jsou potěšeni, když se nepřátelé spřátelí. Modlíme se za to, aby se to dělo, aby nám Pán Ježíš dopřál dočkat se toho. S vírou vidíme jinak než bez víry.

I těm lidem z průvodu byla Boží sláva najednou zjevena, když viděli, jak se slepý žebrák zvedl, nezakopl, neupadl, ale jako všichni se zdravýma očima šel po té cestě. To je sláva! Uzdravený slepec oslavoval Boha a kráčel za Ježíšem. Všichni ti lidé na cestě do Jeruzaléma, „když to viděli, vzdali Bohu chválu“. V Ježíšově činu spatřili Boží moc a uznali ji.

Všem, kteří od té doby v Ježíši oslavují přítomnou Boží moc, však je tímto příběhem připomínáno, že svou slávu zjevil právě, když byl na cestě do Jeruzaléma, na kříž. To znamená, že Kristova sláva neexistuje bez utrpení a sebeoběti. A Bůh oslavil Ježíše proto, že on touto cestou šel. Velikonoce teprve jeho dílo završí. Tyto svátky nyní máme před sebou.

Modlitba: Pane, tvé smilování je naše sláva. Dáváš nám vidět spasení tam, kde jsme čekali odsouzení. Uzdravuješ naši slepotu. Oslavujeme tě za to. Amen.