Svobodní služebníci Boží, 1Pt 2,13a.16.21

Introit: Vyslyš mne, Hospodine, když volám, smiluj se nade mnou, odpověz mi! Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: „Hledejte mou tvář.“ Hospodine, tvou tvář hledám. (Ž 27,7n)

Písně: 51,1–3; děti 395 ; 575,1–3; 221; 425

Čtení: 1Pt 2,11–3,7

Milí bratři a sestry,

od roku 1990 jsme si mnohokrát stěžovali, že svobodu si dnes každý vykládá po svém a hlavně ve svůj prospěch. Když lidé nemají povědomí o tom, co svoboda je, jak vypadá, co z ní plyne, pak se nemůžeme divit, že se z ní stane sobecké zaklínadlo: já si mohu dovolit všechno, je přece ta svoboda!

My však tu slyšíme o něčem jiném. „Jste svobodní, … ale jako služebníci Boží.“ Křesťanská svoboda, jak nám ji tu apoštol představuje, je zvláštní. Protože je spojena se službou a s podřízeností. Pro nás, kteří jsme pokřtění a kteří čteme tento apoštolský list sborům, je to svoboda stále aktuální a také závazná. Dnes máme příležitost některé její rysy si uvědomit, srovnat si to v hlavě, a také se znovu zaradovat, že jsme v Kristu svobodní lidé. Že víme, co děláme, když přijímáme různé životní události – i ty, které nejsou příjemné – a neproklínáme kvůli nim Boha ani život samotný. V dnešním čtení z první epištoly Petrovy jsme slyšeli o několikerém podřizování. Jsou tu vybrány některé mezilidské vztahy – ale ne všechny. Již z toho by mělo být jasné, že nejde o nějakou sociální křesťanskou nauku platnou pro vždycky.

Co dnes tedy máme slyšet: „Milovaní, prosím vás, píše apoštol … podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení.“ Dále: „Služebníci, podřizujte se se vší bázní pánům.“ A nakonec: „Stejně i vy, ženy, podřizujte se svým mužům …“ „a vy muži, prokazujte ženám úctu.“ Je to výběr. Podle jakého klíče? To musíme hned povědět, že klíč k tomuto výběru apoštol zvolil podle záměru. A záměr všech jeho pokynů, proseb a napomínání je jednoznačně misijní. V tom smyslu navazuje na prosbu: „Žijte vzorně mezi pohany, tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu v den navštívení.“ (v.12). Svým životem mají vyznavači Kristovi budit respekt a sympatie svého okolí, a tak otvírat cestu k přijetí zvěsti evangelia. To je ten misijní záměr. Smysl křesťanského žití je v tom, aby byl Bůh oslaven v Kristu. A Pán Ježíš Kristus je tu – jako příklad hodný našeho následování – důsledně připomínán jako trpící Boží služebník. V této části si apoštol vypůjčil od proroka Izajáše jeho kázání – zřejmě již tou dobou přizpůsobené do křesťanského hymnu, který se v prvokřesťanských bohoslužbách zpíval. Ano, tak to zpěvem potvrzovali, že Pán všech křesťanů, který nás osvobodil a zachránil, je ten, který neučinil hřích, neodplácel, když mu spílali, když trpěl, nehrozil, nemstil se. Ale všechno vložil do Božích rukou. Nesl rány, ale ty rány, jsou tu křesťanům připomínány jako ozdravný prostředek, jako prostředek spásy. Takového Pána máme! A proto, když apoštol vybízí: „Podřizujte se kvůli Pánu“, tak všichni máme vědět, jaký to je Pán. On je nám vzorem svým pokorným životem. To samozřejmě je světskému člověku dost divné a na překážku. A jistě si nemůžeme představovat, že by se někdo nechával křtít jen proto, že mu řekneme, aby následoval Krista v jeho utrpení, protože to tak má být. V tom by žádná svoboda nebyla. „Vy však jste svobodni!“, zní k nám z evangelia naprosto jednoznačně.

Když jsme uvěřili – uvěřili jsme zvěsti, která nás osvobozuje: že Ježíš Kristus nás uzdravil z hříchů, protože je sám „na svém těle vzal na kříž“. Že on se stal pastýřem a strážcem našich duší, za kterým teď jdeme, zatímco bez něj jsme jen bloudili jako ztracené ovce. Toto evangelium máme svým dobrým životem prostředkovat světu, aby tak mnozí uvěřili a Boha za to oslavili. Chvalozpěv o Kristu – trpícím služebníku – tu apoštol vložil mezi ty zmíněné prosby a apely.

Když tedy máme podle jeho příkladu jít v jeho šlépějích, pak to znamená také se nevyhýbat utrpení a pokud budeme trpět, pak jen pro spravedlnost, ne za zločiny. Svobodu vykoupenou Kristovou krví nesmíme zneužívat k vlastním účelům. To by se mohlo stát – a čas od času se to stává – že křesťan, muž nebo žena, si žijí naprosto bezohledně vůči svému okolí. Když použijeme apoštolské příklady, pak to vypadá tak, že někteří lidé nad sebou přestali uznávat autority. „Krále a místodržící“ – tedy představitele státu a jeho vykonávající úředníky. Vzdorovitě dávají najevo, že oni už jsou občany Božího království a současná zřízení na zemi se jich již netýkají. Na takové chování je však velmi citlivé naše okolí. Někdy nám připadá, že dokonce číhá, kde udělá církev chybu, aby ji mohli obvinit: „Vidíte, všechny ty řeči o službě světu podle Kristova příkladu byly jen přetvářkou, když vidíme do vašeho financování nebo do vašich rodin, je to stejné jako ve světě.“ Ano, i tu druhou oblast – soužití mužů a žen mívá svět na mušce.

Proto apoštol právě tyto dvě oblasti vybral a mluví nám do nich, abychom si dali pozor a své misijní poslání nekazili. Jste svobodní, ale jako služebníci Boží. Naše víra a stav osvobozených, omilostněných hříšníků se nesmí projevovat zpupností a bezohledností vůči druhým. A to ani vůči státním představitelům, úřadům a našim představeným. Tím nikoho nezískáme. „Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí.“ Stát ani otrokářské zřízení – což nás může dost překvapovat – se tu sice nechválí jako Boží zřízení, ale ani se neruší. To není tématem. Jen se předpokládá, že úkolem vlády je „trestat zločince a odměňovat ty, kdo jednají dobře.“ To máme od své vlády čekat, takovou vládu volit – která nedrží se zločinci, nespolupracuje s nimi, neúčastní se podvodů, ale podporuje ty, kdo zemi dobře slouží. A jestli se vám zdá, že je dnes opravdu těžké např. respektovat takovou hlavu státu, jakou máme – vzpomeňte na dějepis, kde jste se učili, jací byli římští vládcové a jejich úředníci. Ti, kdo četli Petrova slova tenkrát, to rozhodně neměli snazší než my.

A co vztah žen a mužů? Tato slova nám teprv působí rozpaky! Někteří je přeskočí či obviní apoštola z nepřátelství vůči ženám, označí jeho názory za zastaralé a překonané. Copak dnes, v době demokracie a rovnoprávnosti, lze vyzývat někoho k podřízenosti a poslušnosti vůči druhému jen proto, že je muž?

Ale to bychom epištole dobře nerozuměli. Ona neřeší otázku postavení žen ve společnosti, otázku emancipace, ale otázku postavení křesťanů uprostřed nevěřícího světa. Křesťanská žena je v nevěřící rodině svědkem o Kristu: její pokora, láska, poddajnost – to je způsob, jak ona zvěstuje svou víru. Věřící ženě nejde o vlastní práva a lepší postavení, ale o to, aby získala pro víru i svého muže. Jistěže pak má naději, že se jí bude v takové rodině žít lépe, ale to je až druhotné. Hlavní je misijní úkol, touha získat pro evangelium.

A toho přirozeně nedosáhne tím, že se bude krášlit, vylepšovat a většinu času trávit kolem toho. Při misijní službě nelze spoléhat na to, jak vypadám, ba ani jak krásně umím mluvit atp., ale na Pána Boha, který jedině může proměnit srdce našich bližních a vzbudit v nich víru. „Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha.“ V tom je Sára příkladem, že šla poslušně za svým mužem tam, kam je Hospodin poslal. (Kdo znáte ty příběhy, víte, že její krása naopak působila Abrahamovi občas potíže…)

Není třeba brát za bezbožnost, když se žena nechá učesat nebo se nalíčí – není svatější svým prostým zjevem, nýbrž tím, že se netočí jen kolem svého zevnějšku, ale slouží druhému. A co se evangelizace týká, je pokora a služba přesvědčivější než rozdat formuláře: „Přiznejte, že jste hříšníci a přihlaste se ke křesťanství“.

Ani muž není apoštolem vynechán: „Mějte pro ženy porozumění, prokazujte jim úctu.“ – To je přece velice moderní! Kéž by tomu tak v dnešní společnosti bylo, aby muži chápali, v čem ženy potřebují jejich pomoc, a aby je neponižovali a nezneužívali. Apoštol vidí křesťanskou rovnoprávnost jasně: Všichni jsme dědici daru milosti, daru života. Za nás všechny stejně prolil Kristus svou krev – nemůžeme se už navzájem utlačovat ani jako muži ani jako nadřízení. Všichni jsme odkázáni na Boží milost – za nás za všechny byl Kristus přibit na kříž.

Tak se vracíme k jádru Petrovy zvěsti: jde především o náš život mezi pohany. – Náš příkladný rodinný život stejně jako naše dobrá práce – to, že ctíme zákony i lidskou důstojnost – to vše se stává svědectvím pro naše okolí. Dokonce i beze slov – i tuto možnost Petr zná. Když nevěřící uvidí váš vzorný život, vaše krásné vztahy v rodině i sboru, v práci atd. – bude to pro ně pozváním mezi vás.

To vše pak konáme jen díky tomu, co už Kristus vykonal pro nás, „když na svém těle vzal naše hříchy na kříž.“ K tomu nás povolal, k němu jsme byli obráceni – dobrému pastýři, který vede své ovce po dobré cestě a který zve i ty vzdálené a bloudící do svého stáda. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, jít ve tvých šlépějích je cesta záchrany a dává našemu životu smysl. Prosíme, odpusť, že se tak snadno necháme svést na cestu krátkodobého požitku. Drž nás pevně, abychom nezabloudili. Amen.