„Svět je zlý.“ 1Sam 22

Introit. Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce! Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty. – Nyní však chci být ss tebou. Uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš. Haleluja!

Písně: 86,1–4; 258,1–6; 265,1–4; 553

Čtení: L 6, 17–19; 1Sam 22,1–5

Základ kázání: 1Sam 22,6–23

Milí bratři a sestry,

„svět je zlý“, to je myšlenka, která asi každého z nás někdy napadla. Když se nám samým něco ošklivého přihodí. Nějaká nehoda či příkoří. A nebo když vidíme, jak se něco takového děje druhým. Když zprávy ze světa, zprávy z domova jsou také a často hlavně zprávy o násilí a zabíjení, o korupčních skandálech a teroristických útocích. „Svět je zlý“ – asi každý z nás se někdy s tou myšlenkou potýkáme a bráníme se jí. Možná i proto chodíme do kostela. Jenže ani tady od toho nemáme pokoj! Otevřeme Bibli – a vyskočí na nás takovýhle příběh, v němž velmi málo slyšíme o dobrém Bohu, avšak velmi mnoho o zlém světě! To si můžeme přiznat: Kdo si snad chodí do kostela pro „duchovní povznesení“, kdo sem chodí, aby alespoň na chvíli unikl z toho „zlého světa – ten bude dnes zklamán. V tom našem dnešním oddílu – obávám se – není vůbec nic duchovně povznášejícího. Zato je tam dost krve, utrpení a mravní špíny.

Ale také to není – co je lidem v kostelích někdy předhazováno – alternativní svět lakovaný na růžovo, není to pohádka ani únik před skutečným životem. Je to příběh z našeho světa. A právě jako takový také patří mezi svaté biblické příběhy o Božím spasitelném díle na zemi. Dokonce velmi aktuální, velmi „dnešní“.

Už ta úvodní část, v níž slyšíme o lidech, kteří se připojovali k Davidovi. Utlačovaní – ti, kteří trpí roztahovačností druhých. Pokaždé jsou to oni, kdo musejí ustoupit, oni doplácejí na ty druhé. Pak stíhaní věřitelem, zadlužení. To vždy byla jedna z forem útisku lidí, kteří se dostanou – ať už zaviněně nebo ne – do situace, kdy jim nezbývá, než si vypůjčit peníze a pak se to s nimi veze dál. Tehdy asi věřitelé ještě tvrdším způsobem než dnes vymáhali své pohledávky. Člověk se mohl stát otrokem věřitele. A pak ti, jejichž život byl plný hořkosti. Něco se jim přihodilo, proč už nemají ze života žádné potěšení, jen trápení za trápením. Známe i takové dnes? Myslím, že ano. Ti všichni, kdo se ze všech stran vynořují a shromaždují se kolem Davida, jsou živým svědectvím, že svět a život v něm rozhodně není jen rozkvetlá louka.

Ale nejen to, vzápětí se pohled vyprávění obrací ke královskému dvoru a tam vidíme kruté, aktivní zlo. Vidíme krále, který zneužívá moci. Obviňuje své věrné služebníky z proradnosti a svůj vztek, který má především na svého syna, pak vylévá na ty, kteří se mu zamanou jako vhodný objekt k potrestání. Dává vyvraždit celé prorocké městečko Nób, které se provinilo tím, že tam poskytli potravu a pomoc Davidovi, o němž ani nevěděli, že je před králem na útěku. Nevinní, kteří svým životem platí za to, že král má špatnou náladu. Král, kterého už nevídáme jinak než s kopím v ruce. Všimli jste si: Kdykoli je řeč o Saulovi, vypravěč neváhá tenhle detail připomenout. Nespravedlivá, zato však ničivá, svévolná moc zla.

Jakoby se zlu už nic nestavělo do cesty. Nejdřív to vypadá, že Saulovi služebníci budou muset jen vytrpět nepříjemné královy výčitky. Ale objeví se tu ten zvláštní muž, Dóeg Edómský, který prolomí zaražené mlčení a přijde se zprávou, která bude zajímat rozezleného krále. Ano, i tak bychom to mohli vidět: nebýt Dóega, nenašel by si králův hněv tak snadno cestu k tomu strašlivému činu. Ale právě: ten Dóeg se tu objevil. A není to bohužel jen v naivních kovbojkách, ale i ve skutečném životě: Téměř vždy se objeví takový padouch. Někdo, kdo vyhoví vzteku a navrhne řešit to činem. Někdo, kdo se nebude zdráhat splnit ani ten nejhrůznější rozkaz, pro který druzí prostě nemají svědomí ani žaludek. „Obkličte a usmrťte všechny Hospodinovy kněze!“

Ptáme se, jak něco tak strašlivého, krutého mohlo v Saulově hlavě vzniknout? Jak to že vůbec nepomohlo, že ten kněz Achímelek vydal Davidovi to nejlepší svědectví a připomněl Saulovi jeho věrnost a zásluhy. – Nic nepomohlo. Žárlivost a zraněná pýcha jsou strašnými zbraněmi a motorem ke zlu. Saul vidí jen spiknutí proti své osobě. Jeho chorá mysl vyrábí představy, kterým sám pak věří.

Kdo by snad i teď chtěl Saula omlouvat, mohl by připadnout na poměrně moderní důvod: Psychická porucha, nemoc, za kterou král Izraele nemohl. Má se tím omluvit zločin? – Zde to však není řešení. Písmo nám ukazuje důvod a původ té choroby: Saul se postavil proti Hospodinu. A tak, v této pozici proti Bohu, se naučil jinému vidění světa. Ne láskyplnému vůči Bohu a ke každému bližnímu, ale právě tomu druhému vidění: „Svět je zlý!“ Svět je zlý především ke mně! – To je postižení mnoha a mnoha činitelů zla, zloduchů a despotů. Pokračuje to vždy stejně: Zlo nezůstane v choré mysli. Tlačí se ven a přechází v činy. Saul je tím, kdo začne dělat svět zlým. Vytváří to, čeho se sám bojí a z čeho druhé podezřívá.

Ale teď – na závěr – co na to Bůh? Kde tu je Hospodin? Ještě o něm nebyla řeč! Lidé, kteří na sobě obzvlášť pociťují tíhu světa – utlačovaní, stíhaní věřitelem a zahořklí, se houfují okolo Davida. Je u něj odpověď na tu otázku? Co na to Bůh?

Četli jsme o Davidovi, že odvedl své staré rodiče za hranice, do bezpečí. „Dokud nezvím, jak se mnou Bůh naloží,“ vysvětloval to tehdy. I David, ten vyvolený Boží, Hospodinův pomazaný-král, je tu v nejistotě. Ještě také neví, jak s ním Bůh naloží, či doslova „co mu Bůh učiní“. Ani on, dosud neví. Čeká. Ale nečeká někde se založenýma rukama. Postaral se o své rodiče, pro sebe a své lidi našel bezpečný úkryt. A čeká, „co mi Bůh učiní.“ Ve světě hledá Boha a na něj očekává. Má nejistotu, ale vyhlíží jistotu – o tom, co Bůh učiní. Je tohle odpověď, nebo dokonce rada i pro nás? Že i v tomto zlém světě nemusíme hned všemu rozumět a všechno vědět, a přece i v té nejistotě vyhlížet jistotu – až se dozvíme, co Bůh s námi učiní?

A pak slyšíme o Davidovi ještě na konci. Když je po tom masakru, když Saul vyřkl svůj ortel a Dóeg vykonal to strašné dílo, a k Davidovi doběhne jediný člověk, Elíezer, který z toho vraždění jakýmsi zázrakem unikl, a vypráví mu to všechno. David je tím zdrcen – a vyznává SVOJI vinu: „To jako bych já sám napadl všechny příslušníky tvého rodu.“

Když my se setkáváme se zlem v tomto světě, zvlášť se zlem v nějaké ohromující podobě, jako tomu je zde, obyčejně se ptáme: Proč? Proč se to stalo, muselo to tak být? Kdo to zavinil? Žádáme nějaké vysvětlení. I v tom našem příběhu bychom se tak mohli ptát. Kvůli komu to vlastně nevinně umírají ti kněží z Nóbu, a jejich ženy a děti a dobytek… ? Proč je svět tak zlý? A právě na tom našem příběhu je dobře vidět, jak tu není jedna odpověď, ale je jich víc, které mohou platit zároveň. Těch, kteří v tom hráli roli, přece byla řada. Proč se to stalo? Kvůli Davidovi? Kvůli Jónatanovi? Kvůli tomu padouchovi Dóegovi? Nebo kvůli Hospodinu, který na začátku poslal Davida do Saulovy blízkosti? A nebo konečně Saul; on je tím vším vinen?! – V historii je možné vysvětlovat příčiny a obviňovat aktéry. Ale zde ne. Zde to není potřeba.

Protože je tu David, Hospodinův vyvolený, a ten říká: „Já.“ A bere vinu na sebe. Vyznává svou vinu. To je asi ta nejvážnější odpověď na tíživý problém „zlého světa.“ Neboť ukazuje k odpovědi, kterou dal Bůh sám. On nám také nepodává žádná vysvětlení zla ve světě. Jeho odpovědí je jeho vyvolený, ten pravý král, Ježíš Kristus. Ten, který, ač sám nic zlého neučinil, vzal to zlé na sebe. A tak nás všechny – kteří v tomto zlém světě věru máme co na sebe vyznávat – nás všechny vzal pod svou ochranu.

Modleme se.

Pane Ježíši, králi dobrý a milostivý, před tebou stojíme se svými vinami. Vyznáváme, že by na světě bylo lépe, kdybychom my sami byli lepší. Ale nejsme toho schopni. Tys však ne nás – po právu – ale sebe jsi nechal odsoudit. Proto jen tobě patří rozhodující slovo nad námi i nad světem. My čekáme, co s námi učiníš. A již nyní tě za to chválíme. Amen.