Svědectví o naději, 1Pt 3,13-18

Introit: Naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Haleluja! (Ř 5,5)

Písně: 260, kytara 585; 580,1–2; 580, 3–5; 351,1–2; VP 358.759; 581

Čtení: Sk 2,1–13

Milí bratři a sestry, milý Josefe,

po 50 dnech od Velikonoc slavíme svátek seslání Ducha svatého, a tak i narozeniny církve Kristovy. Ne té „naší“, ale jeho, do které nás křtem přijal. Ježíš Kristus, „usmrcen v těle, ale obživen Duchem.“ Cestou kříže, on spravedlivý, přivedl nás nespravedlivé k Bohu. Máme tedy cestu volnou! A tentýž Duch, který obživil Ježíšovo tělo, obživí i těla naše. A nejen těla až jednou …, ale již nyní, dnes. Vždyť to Kristus slíbil a slyšeli jsme, že v Jeruzalém splnil. Tehdy to začalo a od té chvíle nepřestal svého Ducha na další a další učedníky vylévat. To vylévání připomíná křest vodou, s kterým je Duch svatý také spojen.

Dnes ses Ty, Josefe, rozhodl ke svému křtu přihlásit. A již vědomě dát najevo, ke komu patříš. Pro jakou cestu ses rozhodl. Že je to cesta za Kristem. Proto i pro tebe, jako pro dospělého křesťana, se hodí ta apoštolská výzva:

„Buďte vždy připraveni dát odpověď o naději, kterou máte.“ – Je potřeba být právě na to připraveni? Cožpak se nás někdo ptá po naději? Možná se někoho z vás ptali na vaši víru. Lidé také mívají otázky o Bohu, o nebi. Někteří se ptají na různé věci ohledně církve a jiní mají otázky k Bibli. – Ale po naději? Pokud ano, pokud se vás někdo na vaši naději ptal, pak je to pro vás dobré svědectví. Je totiž vidět, že naději máte.

Je ovšem jisté, že bez naděje se skoro žít nedá. Lidé mívají naděje; např. že se jim splní alespoň něco z toho, co si přejí – a že od nich bude odvráceno to, čeho se bojí. Že nakonec všechno nějak – dobře – dopadne. Nebo aspoň, že oni to vydrží, přijde-li něco zlého. Tenkrát měli i naděje plynoucí z jejich náboženství – doufali, že si nakloní či udobří božstvo a to jim pak požehná. Nebo jiní v antice doufali ve vyšší, lepší stránky lidského života – v duši či rozum. Mnozí věřili v moc Říma, že udrží mír a trvalý řád…

Tehdejší svět nebyl tedy bez nadějí – jako bez nich není svět dnešní: Pro některé je naděje ve vědě a technice, neustálém výzkumu, rozvoji vzdělání a vědění – doufají, že bude ubývat chudoby, že lidé vynaleznou další skvělé vynálezy, lék na každou nemoc – těla i přírody, nové zdroje energie…

Nechceme ztratit naději ve sblížení a spolupráci mezi národy, v ukončení války a nastolení spravedlnosti ve světě, nebo aspoň tolerance všech navzájem a hospodářské spolupráce. Ještě nedávno bylo hlavní nadějí konzumní společnosti: Když ne lidská moudrost, tak peníze – touha vydělávat – lidi sjednotí a zajistí bohatství všem. Že budeme stále dost vyrábět a prodávat, že bude na trhu všeho dost a všichni budou pak spokojení. Tato naděje se však právě hroutí. Někdo se proto obrací zpět k přírodě a v ní, v útěku od civilizace, hledá nový zdroj naděje. Mnozí vidí naději ve svých dětech a především v sami v sobě – svých schopnostech, houževnatosti, píli.

To vše může určitou naději dávat, jenže žádná z nich není zcela spolehlivá. Doufat dnes v mezinárodní mír je skoro nemožné. Příroda, věda i my sami se svými schopnostmi a možnostmi jsme jen velmi omezení. A víra v ty vyšší složky v nás – třeba v nesmrtelnost duše – je také velmi nejistá.

Přesto se těchto nadějí lidé drží, někdy i křečovitě, protože cítí, že úplně bez naděje být nemohou – ale všecko je to málo přesvědčivé, vše nějak nahlodané a vnitřně nejisté. Všechno už přece tolikrát zklamalo. – Proto apoštolé mluvili o lidech své doby jako o těch, kteří „naděje nemají a jsou bez Boha na světě.“

Uprostřed římské společnosti však stál hlouček vyznavačů Kristových, kteří ve svých těžkostech a souženích nebyli sklíčení a beznadějní, ale plni veliké naděje, která jim dávala radost, pokoj a odvahu. To budilo pozornost, toho si lidé všímali a divili se. Někteří se dokonce pohoršovali: Jak to, že se tito lidé odvažují mít takovou radostnou naději? Připadají nám jako opilí! Nač oni vlastně spoléhají?

Bylo to až podezřelé: Nečekají oni, že Řím se rozpadne a my špatně skončíme, zatímco oni získají moc? Naděje křesťanů vadila pohanskému okolí, které cítilo chatrnost svých vlastních nadějí. Proto se někteří přirozeně ptali: V co vlastně doufáte vy? Co je základem vaší naděje?

V této situaci má apoštol starost, aby Kristovi vyznavači byli vždycky připraveni odpovědět, když se jich budou na naději ptát – ať už z upřímného zájmu nebo i třeba podezřívavě, nepřátelsky. A nás se mohou zeptat také. Budeme jim umět odpovědět?

Ty, Josefe, náš konfirmande, jsi právě prošel cvičením, které Ti mělo pomoct ujasnit si, čemu jako křesťan vlastně věříš a také, „v čem je tvá naděje“. Máš naději? Může se i Tebe někdo zeptat? Docela jistě se to stát může, pokud na Tobě naděje bude vidět. To platí pro nás všechny: Máme naději? Rozumíme tomu sami, v čem ji máme, abychom o tom mohli povědět těm, kteří se budou ptát?Třebaže to někdy může být nepříjemné.

Ale: „Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá a Pán Kristus budiž svatý ve vašich srdcích,“ povzbuzuje nás apoštol. Tady je prostor pro Ducha svatého. Jen mu otevřít srdce a on své dílo proti strachu vykoná. Jak by nám nedal do úst ta správná slova, když on měl tu moc obživit usmrceného Ježíše? Je jen jediná bázeň, která je na místě, a to bázeň před Bohem – jeho svatostí, která se má na nás odrážet. Bázeň, abychom svou necitelností, nelaskavostí, sebespokojeností nezatemnili slávu a přesvědčivost naděje v Kristu. To je ta jediná bázeň, která sluší křesťanům v každé době. Bázeň církve, aby byla nalezena věrná. Aby uměla svůj úkol konat s oddaností, s dokonalým doufáním v Boha, aby uměla být domovem těch, kteří jsou na světě tak velice opuštěni. Aby uměla pomáhat těm, kteří jsou bez naděje, bez vyhlídky kupředu, na pokraji zoufalství.

„Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro?“ Z toho apoštol Petr vychází: je tu naděje, že křesťané svým dobrým životem odvrátí nepřátelství těch, kteří je podezřívali, že jsou političtí spiklenci nebo nebezpeční sektáři – budou-li ve svém okolí působit pokoj, pomáhat druhým, obětaví, milosrdní.

Petr říká dokonce „horlivci pro dobro.“ – Toho si ještě všimněme: kolik je dnes lidí, o nichž by se toto dalo říct? Daleko víc se mluví o takových, kteří jsou doslova horliví v nenávisti, konají zlo s bezohledným nadšením – teroristé, agresoři, kterých se všichni bojí. Ale dokážou se stejným nadšením konat dobro? To by bylo pěkné, kdyby se to tak o křesťanech říkalo.

A tak je tu, milý Josefe, bratři a sestry, dost široké pole působnosti pro naše rozhodování, mluvení i činění. Tím vším máme možnost dát odpověď každému, kdo by nás vyslýchal o naději, kterou máme. Duch svatý, kéž vás tou nadějí stále naplňuje a přemáhá všechnu beznaděj. Amen.

Vyznání vin

Pane, jak ubozí jsme byli, když jsme ztratili naději v tebe. Jak ubozí býváme, když naději znovu ztrácíme kvůli falešným příslibům a tebe opouštíme. Vyznáváme, že se nám to stává. Ale litujeme toho a toužíme po tvém Duchu plném odpuštění a nové naděje.

Bratře, sestro, kdo spolu se mnou před Hospodinem vyznáváš svůj hřích a prosíš o navštívení Ducha Kristova, pověz to slovy: Pane, smiluj se! Kriste, smiluj se! Pane, smiluj se!

Slovo Boží milosti uslyšíte z žalmu 23., který přednese Josef.