Stavba na pevném základu, Mt 7,24-27

Bohoslužby i s dětmi na závěr školního roku, s vysluhováním sv. večeře Páně

Introit: Kdo doufají v Hospodina, jsou jako hora Sijón: nepohne se, strmí věčně. Kolem Jeruzaléma jsou hory, kolem svého lidu je Hospodin, nyní i navěky. (Ž 125,1n)

Písně: 442; 638; S 118; 178,1–4; 5–7; Požehnání (Moravetz/Pejla)

1. čtení: Dt 32,1–6

Základ kázání: Mt 7,24–27, Podobenství o dvou stavitelích

Milé děti, milí bratři a sestry,

Pán Ježíš vypráví podobenství. Vy znáte ty jeho malé příběhy ze života. Bylo jich hodně. Často říkal na začátku „s Božím královstvím je to jako, když…“ (obchodník kupuje krásné perly, nebo jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli…) Dnes to řekne trochu jinak: „Každý, kdo slyší má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům

To podobenství o dvou stavitelích je o nás, kteří stavíme své životy. Pán Ježíš nám přeje a doporučuje: žít život, který nic nezbourá. Protože i život se může zbořit. Nejenom cihlový dům.

Máme za sebou skoro celý školní rok, který nám hodně naboural koronavir. Neviditelná věc, ten virus, že, ale dovede rozbourat životy lidí tak, že jdou zase těžko posbírat a někomu; kdo na ten virus umřel, už vůbec ne. Vy děti, jste kvůli téhle pohromě přišli o spoustu zajímavých dní se svými spolužáky a učiteli. Doma se vám všem asi dobře neučilo. Řadu dní jste třeba nemohli ani ven, jet za babičkou a dědou, ani na návštěvu ke kamarádovi. Skoro celý rok života rozbouraný. Jsme moc rádi, že už je to lepší. Ale teď už víte, co je to, když do života přijde pohroma. Nikdo ji nečeká, nikdo neví, kde se vzala. Dokonce asi můžeme říct, že za ni nikdo nemůže. A najednou je tu. A ukáže se, kdo obstojí.

V podobenství o dvou stavitelích se hned na začátku dovídáme, s kterým z těch dvou to dopadne dobře: s mužem rozvážným. Tak ho vidí Ježíš. O tom druhém zase hned řekne, že o svůj dům přijde a bude to veliká bouračka, co se s ním stane. Od Pána Ježíše tedy od začátku víme, jak jeden i druhý stavitel dopadne.

My vidíme jen to na povrchu.

Kdyby nám to ovšem Ježíš neřekl, tak bychom to asi neodhadli. To, že každý dopadne jinak a jak. Jak vidíme ty dva stavitele my? Vidíme je hodně dlouho úplně stejně. Dost dlouho to nevíme, nepoznáme, proč jeden z nich má dopadnout dobře a druhý zle. Co vidíme, když jdeme kolem stavby: Oba se snaží, chystají nářadí, měří, kopou, vozí cihly a míchají maltu. Namáhají se oba. Usilují o to, aby postavili dům. A když dům, tak domov pro sebe a svou rodinu, kde se jim bude dobře žít až do smrti. Chtějí to mít pěkné. Třeba se nám líbí, jaká si tam zasadí okna, jakou mají krásnou omítku, třeba komín pro krb, balkon nebo terasu. A jednoho dne tu stojí dům – jeden i druhý. A stavitelé mohou nastěhovat rodinu. A žijí si! Mají vystaráno. Čas jde dál a na oba muže přijdou zkoušky – běžné problémy; něco se někde ulomí, je potřeba natřít střechu. O tom se tu ani nepíše. Tyhle zkoušky domy neohrozí, ty ustojí. Píše se však o něčem hroznějším. Přijdou hotové pohromy! Ani jeden toho není ušetřen. A pak se to teprve pozná.

Co zvenku vidět není.

Až dosud tedy oba domy vypadaly zvenku podobně. Ani jejich stavitelé to neměli napsané na čele: já jsem dobrý a já špatný stavitel. To, co je na jejich domech vidět, nám neprozrazuje, proč by jeden stavitel měl být rozvážný a druhý bláznivý. Záleží totiž na té části domu, která není vidět. A zrovna je to ta nejdůležitější část, protože na ní celý dům stojí: základy. To, oč je jejich dům opřen, na čem je postaven, totiž není vidět. Dlouho to vypadá, že nezáleží, co je v základech, na čem dům stojí. Je to očím skryté. Ale je to tam. A čeká to, … projeví se to až ve chvíli zátěže.

Kdy se to ukázalo? – Když „spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice.“ „Déšť padal a voda stoupala“, jak jsme o tom zpívali…

Je toho nějak hodně najednou. Dříve jen velký déšť odtekl řekou a potokem pryč. Nevadil. Nebo přišel vítr, ale zas ne voda. Ale teď je tu povodeň. Voda neodtéká a jen přitéká. A k tomu vichr, který bere a odnáší všechno, co si někde položíte. Lidé nemohou zachraňovat své věci, ani utéct už nemohou… A tu jeden stavitel pouze počká uvnitř, než pohroma skončí a voda odteče. Bude uklízet, bude opravovat, ale o dům nepřijde. Zato ten druhý, říká Ježíš: „Padl a jeho pád byl veliký.“ Nedá se to spravit. Je po všem.

Kdo za to může?

Příval, vody, vichřice? Ano, ale ty přišly na oba domy. Sesypal se však jen jeden. Jak to bylo na začátku? Mohli si vybrat, rozhodnout se, na jakém základu svůj dům postaví. Ten rozvážný si vybral skálu. Pevný základ. Ten bláznivý si vybral písek. Proč? Také měl důvod: protože na písku nemusíte tak dlouho a hluboko kopat, jde to všechno rychleji. Tak třeba proto. A nebo mu to bylo jedno. Nezajímalo ho, co je vespod, na čem dům bude stát. Zajímal se jen o to, co je nahoře. Aby to krásně vypadalo. Je také možné, že ten druhý muž mu radil, aby také raději stavěl na skále. Ale on mu nevěřil. A tak špatně dopadnul. Všechno je najednou pryč…

Je důležité, čemu věříme

– pro stavbu domu i pro stavbu života. Je důležité, čemu se dá věřit. Jestli skále nebo písku. Protože ne každý základ udrží dům, když přijdou pohromy. Vy to víte. Ví to každý, že na skále bude dům stát pevně, zatímco na písku je dům ohrožen a může se sesypat, když se písek odplaví, sesune.

A na začátku jsme si řekli, že Pán Ježíš vypráví podobenství. Jsme to my, kteří slyšíme jeho slova. My jsme ti stavitelé, kterým Ježíš přeje, aby měli domy, které se nezboří a nerozpadnou. A proto nám radí: Marku, Agátko, stavějte na skále, ne na písku. Ale copak Marek a Agátka už dnes staví nějaký dům? Možná až vyrostou, ale ne teď. Co však dělá Marek a Agátka už dnes – v 8 a 11 letech? Staví svůj život. Ano, náš život je podobný stavbě domu. Už kousek stojí, ale ještě není celý. Je to pěkný život. Pěkný dům tu roste. Ale kdo ho vidí celý/vidí do jeho základů? Paní učitelka ve škole? Kamarádi v ulici? Ne. Ale Marek a Agátka by to vidět mohli, protože oni jsou ti stavitelé. Až spadne příval, přižene se voda a zvedne se vichřice, obstojí dům jejich života a nebo ne? Pán Ježíš vám přeje, aby obstál. Proto nabízí radu stavitelům života: Slyšet jeho slova – to tu děláme všichni – a pak je činit.

Ten, kdo slyší má slova a činí je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.“

„Jen jediný dům stojí tam na skalisku tvém, tam zaveď cestu moji a nech mne bydlet v něm.“ (Ez 508,4) Zpíváme my dospělí v jedné písni. Skaliskem, tou skálou je Pán Ježíš Kristus. Na něm stavět život je nejlepší rozhodnutí. Nejmoudřejší. Posílá nám svá slova, abychom je nejenom slyšeli, ale pracovali s nimi, předávali Ježíšova slova jeden druhému jako zedníci podávají cihly na stavbě. A tak jako stavební kameny abychom je kladli do základů svého života. Amen.

Píseň: S 118, Je lepší na skále

(sl. 1-4 + „Je lepší na skále život svůj mít, pamatuj!)

Vyznání vin

Pane Bože, my často nepamatujeme, my dokonce snadno zapomínáme a svůj život chceme mít podle svého, nebo podle toho, co dělají všichni. Prosíme, odpusť nám, že tím tebe urážíme a tvou lásku pošlapáváme. Je to náš hřích, v kterém bychom zůstali, kdyby tys nás trpělivě a věrně z něho nezachraňoval. Prosíme, i dnes nás od všech našich hříchů zachraň. Každý, kdo tuto modlitbu přijímáte za svou a o odpuštění prosíte, povězte k tomu své AMEN.

Děkujeme Ti, Bože, že nám pro svého ukřižovaného syna Ježíše odpouštíš a naše hříchy jsi smazal. Amen

Víra v trojjediného Boha Otce, Syna i Ducha svatého nás spojuje se všemi křesťany na světě. Nyní svou víru vyznáme:

Věřím v Boha Otce všemohoucího…

Píseň: 14/178,1–4, Krásná je modrá obloha

______________Služba stolu Kristova________________