Introit: Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází …“ Iz 35,3.4

Písně: 182; (děti ); 557; 346; 200

Čtení: Ž 107,1–3. 23–32

Milí bratři a sestry,

tato trasa cesty – přes moře – nebyla vůbec vybrána náhodně. Pán Ježíš chce, aby s ním jeho učedníci byli právě také na moři, nejen na souši. Nejen v pohodě, ale s ním i v nebezpečí. Chce to, protože oni všichni vnímají moře jako sídlo démonských sil, jako samo peklo. Vnímají je tak i navzdory své rybářské živnosti. Když Pán Ježíš hodlá ještě před velikonocemi poodkrýt učedníkům svou slávu vítěze nad smrtí, nemůže si vybrat vhodnější prostor. Všichni učedníci se tu cítí jakoby přímo v kuchyni velkého Božího protivníka. Učiní-li zde Ježíš nějaké znamení, pak už nebude možné si je lacině odvysvětlit tím, že on je jen jedním z divotvorců své doby. Vítězství nad satanem na jeho vlastním hřišti by mělo uvést do pohybu úvahy zcela jiného řádu. Úvahy, na jejichž konci může být rozpoznání, že v Ježíši přichází sám Hospodin, Pán výšin i hlubin.

A tohle pochopit, je pro učedníky, tedy i pro nás, velmi důležité. Vždyť tento svět, ve kterém máme následovat svého Pána, rozhodně není rájem, daleko spíš údolím stínu smrti. Ale on nechce, abychom z něho byli vzati pryč. On nás naopak ve světě ponechává a zapojuje nás do tajemného společenství svého kříže. A ve společenství Kristova kříže platí, že Kristovu slávu vítěze nad smrtí poznáváme právě v tom soužení, které nám způsobuje svět za to, že nejsme ze světa, ale Kristovi učedníci. Právě ve zkouškách poznáváme, koho že to vlastně následujeme. Naše důvěra se upevňuje a my dospíváme v pravé následovníky a následovnice Kristovy. Proto nás Ježíš bere s sebou i do bouře. Když je všude sluníčko a nic se neděje, tak je velice snadné jít za Kristem. Ale díky té snadnosti se mu také vůbec nemusíme přiblížit. Díky té snadnosti i ti, kdo sympatizují, zůstávají nedospělými duchovními dětmi, které neumí víc, než se radovat z toho, že mají v nebi hodného Tatínka. V jasu a pohodě víc není ani potřeba. Tehdy se neprojeví rozdíl mezi učedníkem a pozorovatelem. V jasu a pohodě také nikdy neuvidíme celou Kristovu podobu, ale pouze její méně důležitou část. Teprve když se dostaneme do bouře, ukáže se všechno. Předně se dozvíme, co vskutku znamená slovo Spasitel. A také se dozvíme, jací jsme sami a jak pevné je pouto, které nás váže ke Kristu. Teprve když okusíme vlastní úzkost, bezmoc, selhání a na druhé straně Kristovu moc, která se nás nezaslouženě ujímá, jsme zralí křesťané. Teprve kříž nás duchovně dobudovává. A proto říká náš Pán: „Pojďte – přeplavme se na druhou stranu“, i když moc dobře ví, že to, čím nás chce vést není rekreace.

Bratři a sestry, církev vždycky alespoň tušila, že z velkých protivenství vyrůstají velcí svědkové. Celý Nový zákon nás pak nabádá k tomu, abychom si nestýskali na těžkou dobu, v níž žijeme. – A my opravdu zase jednou žijeme v dost těžké době. Možná mnozí z vás od zítřka budou ještě izolovanější než dosud. V nemocnicích zase zbytečně umírají lidé a naši zdravotníci jsou přetíženi a my nevíme, jak dlouho vydrží sloužit. Jak se k tomu máme stavět my, Kristovi učedníci? – Nestýskat si. Na mnoha místech Nového zákona slyšíme výzvu, abychom se radovali z účasti na utrpeních Kristových, protože jsme-li účastni Kristova kříže, budeme také mít účast na jeho slávě. A nemysleme si, že pisatelé Nového zákona nevěděli, jak je těžké uprostřed všelijakých bouří nebýt ustrašení. Ten příběh, který dnes čteme, přece sami prožili, ten je o nich. Oni moc dobře věděli, jaké je to být uprostřed ohrožení života. Ale také věděli, že utrpení je jen předposlední v pořadí toho, co církev Kristovu čeká. Také získali jasno o moci svého oslaveného Pána. A dost možná, že evangelista Marek zaznamenal tento příběh právě pro chvíli, kdy jeho vlastní sbor se cítil stejně zmítaný a utopený v bouři doby jako ti rybáři na lodičce a ještě mnohem víc válcovaný, než my.

Je až neuvěřitelné, jak může někdo při takovém řádění živlů, jaké tu evangelista Marek popisuje, vydržet klidně spát. A přece tu Pán Ježíš odpočívá, jako by vůbec nebyl uprostřed smrtelného ohrožení, ale kdesi doma ve své posteli, v klidu a v bezpečí. Ten dojem domácké siesty tu je umocněn zmínkou, že Ježíš měl pod hlavou polštářek. To přece rozhodně nepatří k lodnímu vybavení. Ano, Ježíš se tu chová jako doma, protože On jediný ví, že tu doma je. On jediný ví, že i toto vše má v moci Hospodin, jeho nebeský Otec. A kdo je mu odevzdán, ten se nemusí ničeho a nikoho na světě bát, byť to vypadalo sebehrozivěji. A proto jeho chování tak ostře kontrastuje s panikou učedníků. V té chvíli nemají pro Ježíšovo demonstrativní zvěstování žádné pochopení. Myslím, že jim docela rozumíme. Spánek a nečinnost jejich Mistra se jim hrubě nelíbí. Vidí v něm lhostejnost ke svému osudu. My také, když se nám zdá, že Pán mlčí, třeba vychrlíme k nebi spoustu výčitek, kde že je ta jeho velká láska, když nás v něčem takovém může nechat. Také jej obviňujeme, že mu na nás vůbec nezáleží, že je mu asi jedno, když, když, když… Vyčítáme a křičíme strachy a vůbec nejsme s to si položit otázku, jestli je ta naše smrtelná úzkost na místě.

Ať jsou křiky a vzdechy učedníků jakkoli nespravedlivé vůči Pánu, tak jedno je na nich správně: Obracejí se tam, odkud skutečně může přijít pomoc. Učedníci se tím burcováním a obviňováním svého Mistra zařadili po bok starozákonním modlitebníkům, kteří volali k Hospodinu: „Vzbuď se, proč spíš, Panovníku! Proč skrýváš svou tvář? Proč na naše pokoření a útisk zapomínáš? Naše duše leží v prachu, … Na pomoc nám povstaň, vykup nás pro svoje milosrdenství!“ A přestože jsou tyto modlitby z hlubokosti někdy i neomalené, Bůh je slyší. Celé vyústění tohoto příběhu nám potvrzuje, že volat k Pánu z hlubin má smysl. Když někdo říká: „Bůh na mne dopustil to a to, tak já se už nemodlím“, je blázen. Stejný blázen jako lodník, který by v bouři přeřezával kotevní lano nebo vyhazoval záchranné kruhy. Vždyť právě modlitba nás spojuje s jedinou vysvobozující mocí. V každé tísni můžeme volat ke svému Pánu. On nás do zkoušky nehodil samotné, ani nás v ní neopustil. Je v našem středu a nikdy v něm nepřestává být. Je tu pro nás, byť se nám zdá, že spí a všecko mu je jedno. V této společnosti je každá zkouška únosná, každá bouře má svůj konec, každý tunel své světlo na konci, každá noc svůj úsvit.

„Tu vstal, pohrozil větu a řekl moři: Zmlkni, utiš se! I ustal vítr a bylo veliké ticho. Ježíš jim řekl: Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru? Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: Kdo to jen je, že ho poslouchá vítr i moře?“ – Ježíš je nejen s námi, ale dovede se i mocně postavit všemu, co nás ohrožuje. Na rozbouřeném moři ukázal, že i samo peklo ho musí poslechnout na slovo. A je hotov se tak ukázat i nám dnes. Umí postavit hráz každé démonii a zastavit ji: „Až sem a dál už ne, život nezničíš.“ Neboť on je ten, v němž se Bůh znovu ujímá svého panství nad světem, nad svým stvořením. On je ten, jemuž je dána veškerá moc na nebi i na zemi. On je ten, který svou obětí na kříži vzal smrti její moc. On je ten, který sestoupil i do pekel, aby odtamtud vyvedl zajaté vězně. Ať si kdo chce dělá co chce, před tímto Pánem musí zlo zalézt, zmlknout. Ježíš má slovo života nad námi i nad celým světem. Vysvobozující, oživující.

Ano, ta nesmírná moc je Ježíšovo Slovo. Žádná magie. Totéž Slovo, které je v církvi zvěstováno. Nepodceňujme je! Má stejnou moc činit velké věci, jako to prokázalo tehdy v bouři na moři. Zvěstuje-li se evangelium o kříži a vzkříšení, pak i my můžeme uvidět, jak Pán Ježíš rozkazuje bouřícím zlým silám všeho druhu a nastává veliké ticho, pokoj převyšující každé pomyšlení. Zvěstuje-li se evangelium, pak i nás se Pán ptá, „proč jste tak ustrašení?“ I my poznáváme, že nedokážeme stále ještě počítat s dopadem Kristova kříže a vzkříšení teď a zde. A zároveň nám Pán pomáhá, aby se ustrašenost mohla proměnit v bázeň Boží, v úctu před tím, kdo se mezi námi oslavuje velikými skutky. A pomáhá, abychom si i my mohli položit otázku: Kdo to jen je, když má i toto na povel, když dokáže postavit hráz naprosto všemu, co rozkládá lidský život? A abychom nakonec na tuto otázku našli odpověď, kterou nám nabízí Písmo: Není to nikdo menší než Bůh sám, Bůh, který se takto rozhodl být s námi, Immanuel.

Modleme se.

Vzkříšený Pane, ujal ses nás troskotajících, ustrašených, smrtelných lidí. Patří ti naše chvála, dík i víra. Kéž nad tvou církví stále zní tvé mocné Slovo! Amen.