19. století
Jsou 70. léta 19. století, je nás evangelíků v Nymburce pořád víc a víc. Rakouská Severozápadní dráha vybudovala novou rozsáhlou železničářskou kolonii a přivedla tak do královského města Nymburka i nové evangelické rodiny, bratry a sestry. Evangelická modlitebna v Dlouhé ulici jednoduše praská ve všech. Je krásné, že nás je tolik, ale už se do té síně prostě nevejdeme. Věřili jsme v požehnanou budoucnost a od roku 1897 máme samostatný sbor. Je čas si postavit kostel!
Postavit kostel se snadno řekne, snadno si to představit, ale kde sehnat peníze? Naštěstí máme ve sboru nadšené, pracovité a podnikavé lidi. Jejich úsilí se dostalo Božího požehnání a od roku 1898 stojí krásný novorenesanční kostel a společně s farou uprostřed parkové zahrady.
20. století
Skončila československá první republika. Před ní sbor přežil První a po ní i Druhou světovou válku. Teď máme na krku zapeklitá 50. léta. Ale co: Boží láska a víra v Ježíše Krista je to nejdůležitější, co v životě máme. Nenecháme se zlomit a chodíme do kostela dál. Za kostel přistavíme malou sborovou místnost. V Presbyterně, jak jí říkáme, je možné se setkávat na biblických, na besedách a přednáškách nebo si dát evangelické kafe po bohoslužbách, když venku prší. Jen je škoda, a že se nám nepodaří do místnosti přivést vodu a přidat sociální zázemí. Také na zateplení a kvalitní vytápění jsme trochu zapomněli. Navíc se po padesáti letech ukáže, že to s podložím přístavby není v pořádku. Stavbička se začne propadat. Smůla…
Prošli jsme neveselými anabázemi komunistické šikany a dohledu církevních tajemníků. Ano, je nás méně. Ono hlásit se k víře v Ježíše Krista je v době normalizace smělým činem. Máme ale báječné nebojácné kazatele, kteří nás vedou, a ctíme odkaz bratří a sester, kteří s velkým nasazením a láskou náš kostel a faru postavili. To místo si vysnili a my s pomocí Boží jej udržujeme a pečujeme o něj. Menší setkání se odehrávají na faře v kanceláři a drobné pohoštění se připravuje v kuchyni fary, ale máme teď v Osmdesátkách také svůj sen: sociální zařízení a malou klubovnu pro děti.
90. léta 20. století
Jsme v Devadesátkách a od roku 1997 stojí „Domeček“! Jeho název zcela odpovídá: malá kuchyňka akorát na přípravu evangelického kafe a pohoštění, skromné sociální zařízení a nad střechou původní garáže klubovna. Zbylo místo i na dvě místnosti v prvním patře pro příležitostné přespání hostů. Nebylo to jednoduché, mnoho věcí se dělalo svépomocí, finančně pomohli přátelé ze Švýcarska a Holandska a jsme vděční za příspěvek Jeronýmovy jednoty. A opět jsme tak trochu zapomněli na zateplení a vytápění. Ale co, ... jako letní domek a zázemí pro akce na zahradě Domeček funguje dobře.
21. století
Začíná nové tisíciletí, my máme báječnou farářku Kateřinu Roskovcovou, která nás provází slovem Božím, životními radostmi a starostmi a pečuje o naše duše. Vděčně přijímáme ten dar od Pána Boha, kterým dobrý kazatel pro sbor je. Do sboru přibývá mladých rodin a dětí. To je zázračné, vždyť jsme se dostali do časů, kdy si mnozí myslí, že Boha nepotřebují.
Podaří se nám opravit věž kostela, střechu a máme i nové více ekonomické vytápění kostela (ano, v zimě je zde přbl. o 10 °C více, než je venkovní teplota). Na zahradě už je pískoviště pro nejmenší děti, houpačka a prolézačka, kterou využijí o přestávkách i děti z Cílkovy domácí školy nebo ze školky Voděnka. V Domečku navíc můžeme ubytovat dvě maminky, které válka na Ukrajině s dětmi vyhnala z jejich domova. Bohužel nám tyto aktivity ukáží, že Domeček je těžké v zimě obývat. Je tam prostě zima jako v psinci a sociální zařízení začíná dosluhovat.
Rok 2025
Nastal další zlom v životě nymburským evangelíků: po dlouhých letech odchází naše farářka. Nám se podařilo najít nového pana faráře. Přivítáme jej v roce 2027. A jako naši předchůdci ve sboru, i my máme své plány a sny. Jsme sice malý městský sbor, ale máme mezi sebou mladé rodiny s dětmi, dojíždí k nám členové sboru z okolních obcí. Funguje nám skvěle ekumenická spolupráce i spolupráce mimocírkevními organizacemi: školkou Voděnka, FOKUSEM, Poradnou pro seniory Včera, Nymburským kulturním centrem nebo Probační a mediační službou.
Pro tyto aktivity, členy sboru, rodinu nového pana faráře a naše plány otevřít sbor ještě více lidem víme, že potřebujeme pokročit od Presbyterny z padesátek a Domečku z devadesátek do 21. století.
Fara je nyní fyzicky prázdná a za posledních 30-40 let se tam změnilo jen velmi málo. Nemáme dostačující sociální zařízení, kuchyni nebo velký teplý bezpečný prostor pro děti i seniory. Doposud se veškeré aktivity, které nebylo možné přesunout ven, odehrávaly v kanceláři, obývacím pokoji bytu faráře, využívala se farní kuchyň nebo toaleta. Pro rodinu faráře to znamená narušení soukromí, a naopak upřímně ani nám není příjemné vstupovat takto masivně do soukromí rodiny.
Tak jsme to vymysleli: využijeme čas „nepřítomnosti“ faráře k tomu, abychom to změnili. Podobně jako bratři a sestry, kteří před 130 lety chtěli míst svůj důstojný chrám Boží, tak my dnes chceme velkou místnost se zázemím, kam se mohou uchýlit všechny věkové kategorie a všechny zájmové skupiny a věnovat se studiu Bible, charitě, sborovému zpěvu, nedělní škole, setkání mládeže nebo seniorů. A celý tento prostor zcela oddělit od bytu faráře, abychom ctili jeho soukromí.
Myslíme, že je čas i nymburskou faru posunou do 21. století. Naštěstí máme ve sboru nadšené, pracovité a podnikavé lidi. Modlíme se, aby se jejich úsilí se dostalo Božího požehnání a finanční podpory, bez které se náš sen nemůže uskutečnit.