Poslání od Vzkříšeného J 20,19-23

Introit: Ve světě máte soužení, ale vzchopte se, já jsem přemohl svět! (J 16,33) –praví Pán Ježíš Kristus, ten ukřižovaný i vzkříšený.

Písně: 339; 559; 509; 510

Čtení: Iz 26,12–20

Milí bratři a sestry,

my nevíme, jestli a jak Petr a Jakub a Jan a Filip a Bartoloměj … a další učedníci pak dostáli tomuto poslání Vzkříšeného Ježíše. Neznáme podrobnosti o jejich životě natolik, abychom mohli říct, že odpouštěli, nebo hříchy zadržovali. Nebo jestli odpouštěli občas a občas neodpouštěli … Stejně jako nevíme, z kolika procent se to daří v našem sboru, jestli my vždycky, když máme příležitost, odpouštíme a kolika lidem jsme neodpustili, a proto jim odpuštěno nebylo. Ani tehdy, ani dnes nemáme „úřad“ na odpouštění hříchů, kde by se vedla evidence o tom, kolik kdo odpustil a kolik neodpustil. Nejde totiž o to, že by se tehdy Ježíšových „12“ (i když jich v tu chvíli bylo jen 10) stalo novou institucí, která by ve světě rozdávala certifikáty o odpuštění – či jak se někdy říká rozhřešení. Přesto je velmi důležité, jak ti, které Ježíš posílá do světa, s tímto úkolem naloží.

Pokoj vám!

K tomu poslání došlo podle Jana ještě týž den, kdy Pán vstal z mrtvých. První den po sobotě, první den týdne. Později byl nazván Dominica, den Páně. My jsme zvyklí ten den v češtině jmenovat „nedělí.“ Využijme tedy toto označení také k oprávněnému výkladu: o Dominice, v neděli, nemusíme dělat nic pro svou záchranu. Všechno udělal Pán, ten ukřižovaný a ten vzkříšený. Nyní chce mezi ty své přijít. Ale co to? Dveře jsou zavřeny. Doslova zamčeny! Jeho lid se bojí, že by pro Kristovo jméno mohli dojít úhony, posměchu, pronásledování, zabití. Ten strach byl silnější než úžasná zpráva, kterou jim přinesla Marie Magdaléna: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl: Vystupuji k Otci svému a Otci vašemu, k Bohu svému a Bohu vašemu.“ Čekali jsme, že se s ní rozběhnou zpátky k prázdnému hrobu? Oni se místo toho ze strachu zavřeli. Nejsou všichni – tak jako my tu nejsme všichni, kdo by sem patřili – ale značná část přece jen. Ani my asi nejsme velcí hrdinové, když se máme před světem přiznat k Ježíši. Možná i tady, se cítíme bezpečněji – v jistém soukromí, za zavřenými dveřmi a spolu.

Ale to pro vzkříšeného Pána není překážka. On má klíč nejen od hrobu a od bran pekla, ale má klíč i k odemykání lidského strachu. Chce přijít a přichází. Přišel, stoupnul si doprostřed a povídá jim: „Pokoj vám!“ Tomu rozuměli. Tomu rozumíme. Pozdravení pokoje patří do bohoslužeb, mezi shromážděný lid Boží. Ten pozdrav si předáváme proto, že pokoj – připravený v nebi – nám na zemi přinesl On, Ježíš. Přeje Boží pokoj.

Ukázal jim ruce a bok.

A co dál? Nyní Pán dokazuje, že skutečně má moc pravý pokoj přát a předat. Protože on, Vzkříšený, je totožný s tím ukřižovaným, který kvůli našemu pokoji s Bohem zaplatil svým životem. Přichází třetího dne poté, co zemřel; ale je to on. Živý Pán, kterého v pátek viděli na kříži. Nebo, protože se báli k jeho kříži přijít, od svědků slyšeli, že visel uprostřed dvou zločinců. Nyní však stojí uprostřed nich, ustrašených, uzamčených, a ukazuje jim své rány – na rukou po hřebech, na boku od kopí, kterým se římský voják přesvědčoval, že Ježíš je opravdu mrtvý. Nemůže být pochyb. Vzkříšení nezahladilo rány, které mu násilná smrt způsobila. A chce, aby jej nyní učedníci poznali právě podle těchto ran. Nechal je poznat, pochopit, že Vzkříšený a ukřižovaný je tentýž. Na to máme pamatovat. Apoštol Pavel v tom církev utvrzoval: „My kážeme Krista ukřižovaného.“ Tím myslel, že nejsme lidem triumfálního krále, který nezná, co je lidská bolest, strach a smrt. Proto ani křesťané se nemají vyhýbat nesení kříže pro Kristovu věc. A přirozeně jsou blízko všem, kdo ve světě trpí, kdo jsou pronásledováni a v jakékoli tísni. Naši předkové na to nezapomněli, když zakládali tento sbor. Nápis „Kážeme Krista ukřižovaného“ byl nad naší kazatelnou od postavení kostela dlouhá léta, dokud nebyl přepsán na ten dnešní (1898 patrně do 50. let). Církev si má připomínat, že Kristovy rány a bolest způsobené lidským nepřátelstvím vůči Bohu, nás s Bohem smířily, vykoupily. A bez Kristova kříže bychom nemohli sami přijmout odpuštění.

Zaradovali se, když spatřili Pána.

Pán nyní svou přítomností překonal strach svých učedníků. Dveře zamčené zevnitř. Překonal strach, který měli před jeho smrtí a jak se ukázalo, i po jeho vzkříšení. Teď, když to konečně pochopili – prázdný hrob, ani svědectví Marie k tomu nestačily – zaradovali se! Došlo k té proměně, kterou Ježíš předpověděl: „Nyní se budete rmoutit, ale přijdu k vám a budete se radovat!“ Pokoj a radost vytváří prostředí, kde je lidem dobře a odkud se dá vyjít pomáhat druhým lidem. Zdrojem pravého pokoje a radosti je Ježíšovo dokončené dílo. Pán na zemi splnil poslání svého nebeského Otce. A nyní je čas, aby se toto dílo Boží rozšířilo mezi námi. To bude práce učedníků – prvních i pozdějších. Naše práce. K té Vzkříšený vysílá:

Dar Ducha

„Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého.“

Jak je Ježíš spojen s Duchem svatým? Hned na začátku Ježíšova vystoupení na veřejnost, ukázal na něj Jan Křtitel a ohlásil: „Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte … on vás bude křtít Duchem svatým.“ To se nyní, po vzkříšení, děje. Ježíš dýchá. Je živý. Před dvěma dny na kříži odevzdal svého ducha. Ale ne do prázdna. Odevzdal jej svému Otci, aby jej od něj znovu třetího dne přijal. Dýchá Božím dechem, tvůrčím, životadárným dechem. „Dechl na ně a řekl jim: Přijměte Ducha svatého.“ Z Ježíšova dechu, se rodí člověk znovu. Může nám to připomenout, jak Bůh na počátku vdechl do člověka, učiněného z prachu země, život. A nyní, ve chvíli, kdy se učedníci bojí vlastní smrti, dýchne na ně Ježíš a probudí je k novému životu. Stvoří je znovu. Tak rozumějme apoštolovu výroku: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle je tu nové.“ (2Kor 5,17) A noví lidé, lidé radující se ze vzkříšeného, dostávají nové poslání.

Poslání odpouštět

Je zajímavé, že tu (u Jana) není nic o misii, nic o křtění, nic o vyučování (Mt 28). Ale jako nejdůležitější je vyzdviženo poslání odpouštět hříchy. Jsme pověřeni odpouštět hříchy. Vracíme se k tomu, čím jsme začali. K poslání, které přijala povelikonoční církev Kristova.

„Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

Nyní ti, kteří jsou Kristovi, mají uskutečňovat lásku, kterou sami od něj přijali. A to znamená jediné: Odpouštět svým bližním, ne hříchy zadržovat. My někdy o jednotlivých proviněních tvrdíme: „Tohle mu nebo jí odpustit prostě nemohu.“ Svět je plný takových jednotlivých „odpustit mu nemohu.“ A je to někdy opravdu těžká věc. Bolestná. Až se někdy zdá, že odpouštět je nespravedlivé. Že odpuštění narušuje rovnováhu a spravedlnost zde na zemi. Obtížná věc, protože odpouštět je většinou bolestný proces. Jak těžké a bolestné však bylo pro nebeského Otce odpustit nám hříšným všechna provinění! Tak těžké, jako dovolit lidem, aby ukřižovali Božího Syna. Ježíšův kříž ukazuje, že odpuštění možné je. Bůh pro oběť Syna opravdu odpustil ve velkém. Nyní, když Ježíš dokonal své dílo na zemi, předává štafetu svým následovníkům: Nyní já posílám vás.

Na závěr si to shrňme: Prvního dne po sobotě, Kristus Pán vstal z mrtvých, protože znovu přijal Boží dech, Božího ducha. A téhož dne jej začne rozdávat těm, s kterými zůstal spojen láskou i přes hranice smrti. Přichází doprostřed nich. A rozpadají se zámky, které držely dveře zamčené. Na prach se rozpadá jejich strach a když Pán do prachu dýchne, povstává nový člověk. Zní to vznešeně a vznešené to je! Vždyť z této síly můžeme brát a rozdávat odpuštění ve světě. Ne lacino. Ale velmi draho, protože za hříchy bylo zaplaceno drahocennou krví Beránkovou. Tak si to připomínáme u jeho stolu, po těch známých slovech Janových: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ Všechno je připraveno, aby Bůh milostivě přijal každého, kdo zde na zemi sám odpouští bližním hříchy. Má smysl se modlit jedině takto: „Odpusť nám naše viny, jako my odpouštíme svým viníkům.“ Naše odpouštění odkazuje lidi ke kardinálnímu, velkému, odpuštění Božímu. Toto má každá generace křesťanů donést té příští. Přes naše jednotlivá odpuštění se k lidem dostává to veliké Boží odpuštění celého „hříchu světa“.

Modleme se. Beránku Boží, který snímáš hřích světa, i hříchy každého z nás – smiluj se nad námi! Amen.