Nehemjáš 2:1-18 V měsíci nísanu dvacátého roku Artaxerxova kralování, když před králem bylo víno, vzal jsem víno a podal je králi. Nikdy jsem před ním nebýval ztrápený. 2 Tu mi král řekl: „Proč vypadáš tak ztrápeně? Vždyť nejsi nemocný! Bezpochyby se něčím trápíš.“ Velmi jsem se ulekl 3 a řekl jsem králi: „Ať žije král na věky! Jak bych neměl vypadat ztrápeně, když město, kde jsou hroby mých otců, leží v troskách a jeho brány jsou zničeny ohněm!“ 4 Král mi na to řekl: „Co si tedy přeješ?“ Pomodlil jsem se k Bohu nebes 5 a odpověděl jsem králi: „Jestliže to král uzná za vhodné a jestliže tvůj služebník došel tvého zalíbení, propusť mě do Judska, kde jsou hroby mých otců, bych město znovu vystavěl.“ 6 Král, vedle něhož seděla královna, se mě zeptal: „Jak dlouho potrvá tvá cesta a kdy se vrátíš?“ Králi se zalíbilo mě propustit, jakmile jsem udal určitý čas. 7 Řekl jsem králi: „Jestliže to král uzná za vhodné, nechť jsou mi dány doporučující listy pro místodržitele v Zaeufratí, aby mi poskytli doprovod, dokud nepřijdu do Judska, 8 a také list pro správce královských obor Asafa, aby mi dodal dříví na trámy k branám hradu při domě Božím, na městské hradby i na dům, k němuž se mám vydat.“ Král mi je dal, neboť dobrotivá ruka mého Boha byla nade mnou. 9 Když jsem přišel k místodržitelům v Zaeufratí, dal jsem jim královské doporučující listy. Král také se mnou poslal velitele vojska a jezdce. 10 Jakmile to uslyšel Sanbalat Chorónský a Tóbijáš, ten amónský otrok, popadla je strašná zlost, že přišel někdo, komu jde o dobro synů Izraele. 11 Tak jsem přišel do Jeruzaléma. Po třech dnech tamního pobytu 12 jsem vstal v noci spolu s několika muži, ale neoznámil jsem nikomu, co mi můj Bůh vložil do srdce, abych udělal pro Jeruzalém. … 17 Teď jsem jim řekl: „Sami vidíte, jak zle jsme postiženi. Jeruzalém je v troskách, jeho brány jsou zničeny ohněm. Pojďte a stavějme jeruzalémské hradby. A nebudeme nadále v potupě.“ 18 Sdělil jsem jim, jak dobrotivá ruka mého Boha byla nade mnou, také i slova, jež mi řekl král. Odpověděli: „Nuže, dejme se do stavby!“ I vzchopili se k dobrému dílu.

Introit: A přijdou od východu i západu, od severu i jihu a budou stolovat v Božím království. Hle, jsou poslední, kteří budou první a jsou první, kteří budou poslední. (L 13,29n)

Písně: 138; 190; 684

Milí bratři a sestry,

na začátku byla modlitba. Kniha Nehemjáš tak začínala: upřímnou, odevzdanou modlitbou. A nyní ve druhé kapitole se nám ukazuje, jak z modlitby vyrůstá čin. Tak jako v semenech ukrytých pod sněhem dřímají rostliny a v budoucnu celé lány obilí, tak v Nehemjášově modlitbě je obsažena celá novostavba jeruzalémského opevnění. Zní to básnicky. Ale je to pravda, jak uvidíme. Vezměme vážně, že modlitba vede ke skutečnému činu. Modlitbou v Nehemjášovi dozrává rozhodnutí a jistota, že se musí stavby v Jeruzalémě ujmout sám, vlastnoručně. Nebo, lépe řečeno: Pán Bůh užívá Nehemjášovy modlitby, aby mu dal své pokyny a příkazy. Pravá modlitba je dílem Boží milosti. Ne lidského výkonu. To Bůh pohnul srdcem Nehemjáše, když slyšel o bídě v Jeruzalémě. Vlastně mu po tom nic nebylo. Sám tam nikdy nebyl a na dvoře perského krále se mu žilo dobře. Přece se však po zprávách o bídě v Jeruzalémě rozplakal a začal se vroucně modlit o pomoc. Ti, kteří v Jeruzalémě žili, nedělali nic? Ani se nemodlili? – Nic tu o tom není. Nehemjáš daleko od nich cítí, že to tak nemůže zůstat. Že se toho někdo musí ujmout. Prosí tedy sám za ty jeruzalémské poměry. A sám se dává Bohu k dispozici. Najednou je iniciativní, takže nám připomíná proroka Izajáše, který Hospodinu slíbil: „Já půjdu, pošli mne!“

Tohle není samozřejmé. To je Boží dílo a Boží vyvolení. Ze všech exulantů usedlých v Babyloně (později Perské říši) zrovna Nehemjáš, služebník u dvora, je tím, koho si Bůh vybral. A zasáhnul jej do srdce a pudí ho k modlitbě a k činu. Tak to dělá, když má s člověkem své plány. A vybírá si na místech, kde bychom se toho nenadáli. Pojednou vidíme na Božím staveništi, při Božím díle, lidi, o nichž bychom si nikdy nemysleli, že si jich Pán Bůh k něčemu takovému užije. Tehdy si nevybral inženýra, ale královského číšníka, aby se postaral o obnovení jeruzalémského opevnění.

Ovšem vidíme tu také, jak to může být nebezpečné, když si Pán Bůh člověka vyvolí a svým Duchem někam vyšle. Modlitba tedy nikdy není útěkem do nitra. Má praktické důsledky. Nehemjáš prudce vykolejil ze své dosavadní kariéry u dvora. V jeho životě nastal převrat. Ode dvora proslulého leskem, rozmařilým a pohodlným životem, ho Bůh posílá do zřícenin. Takově zvraty v životě mohou přijít. Z modlitby vyroste odhodlání k činu, na jaký bychom nikdy nepomysleli. – Jenže Nehemjáš je ve svém rozběhu nejdřív zbržděn a vystaven zkoušce: musí totiž čekat. A to je vždycky ošidné. Slyšel Bůh jeho modlitbu? Rozhodl se Nehemjáš správně? Modlil se přece horlivě o okamžitou pomoc: „Dopřej dnes zdaru svému služebníku.“ Máme tam přesná data a podle našich názvů měsíců ta prodleva trvala od prosince do dubna. Až pak dostal příležitost promluvit s králem. Není divu, že vypadal ustaraně a ztrápeně. Ale nic neuspěchal. Bůh měl svůj čas, kdy mu urovnal cestu a odstranil překážky. Stalo se to, co u perského dvora bylo téměř nemožné; totiž, že král služebníka oslovil a umožnil mu osobní rozhovor. Vzpomeňme na královnu Ester, ač to byla královská manželka, přece začít sama hovor s králem, se rovnalo nebezpečí nasazení života. Což teprve pouhý číšník! A navíc, jeho ztrápená tvář ho mohla přivést do neštěstí. Není radno přivádět vladaře ke chmurám vlastním zachmuřeným obličejem. Král chce být obklopen veselím a laděn do dobré nálady. Nechce slyšet o pláči, bídě, zlu a nespravedlnosti. Tehdy byli přesvědčeni, že smutný člověk přináší smůlu. A ani dnes není oblíben ten, kdo se tváří sklíčeně. Proto se Nehemjáš ulekl, že snad všechno pokazil, když na něj král promluvil. Ale tehdy nezapřel svůj lid. Přiznal se k tomu poraženému a zbídačenému městu, které v životě neviděl, jako ke svém domovu. A dveře se otevřely dokořán – dveře královské milosti, neboť byly otevřeny dveře milosti Boží!

Nehemjáš na to nezapomněl ani na okamžik. I při rozhovoru s králem se v duchu modlí k Bohu nebes. Lidská přízeň je tak vrtkavá. Jen Bůh může krále naklonit, aby nekladl překážky, ale byl nápomocen. To Nehemjáš ví a vyznává: „Král mi to dal, neboť dobrotivá ruka Boží byla nade mnou.“ – Nehemjáš jedná v ustavičné modlitbě, a přece to není žádný snílek a nepraktický člověk. Všimli jsme si, jak přesně má vše promyšleno a jasně ví, čeho je nejvíc zapotřebí, co je nutné zařídit: Kdy odjede, kdy se vrátí, jaké potřebuje průvodní listy a plné moci pro místní královské úředníky, jaký stavební materiál a odkud. Je tu popsáno, jak na Boží stavbě a při modlitbě přesně plánuje a rozvážně počítá. Žádná neodpovědnost ani pohrdání hmotnými záležitostmi tu nemá místo. Střízlivě a skromně, jen co je nutné: dřevo; ne zlato a slonovina. Jednou si Boží lid svůj chrám a město také ozdobí, ale to z vlastní obětavosti. Královy štědrosti nemají zneužívat. Ale také ji neodmítnou. Vždyť je to ze štědré ruky Boží. Takový je vztah Božího služebníka k pomoci světské vrchnosti. A to vše při vědomí, že věc Boží nežije z přízně a nepřízně mocných tohoto světa. Církev žije jedině z Boží milosti a může se obejít i bez blahovůle vrchnosti.

Tak k tomu Nehemjáš přistupoval. Pomoci nedosáhl nějakými diplomatickými obratnostmi, ale modlitbou k Bohu nebes, Pánu nad pány a králi. I nám se staví všelijaké překážky do cesty, když opravujeme a budujeme v církvi. Jestliže Nehemjáš musel počítat, že král může rozhodnout záporně, oč více důvodů máme my, abychom prosili Boha o otevřené dveře, o přízeň světských organizací a pánů, kteří by mohli házet klacky pod nohy, kdyby chtěli. – Nehemjáš tedy měl úspěch, a přece přišla divná věc, dílo ještě nebylo zajištěno! Dostal víc, než žádal – průvodní listy, plné moci, vojenský doprovod – tak co ještě může bránit?

Bůh nařídil stavbu, král dal svolení, ale co jeruzalémští obyvatelé? Co když se ukáže, že ti, kterým mám být pomoženo, o žádnou pomoc nestojí? Dát se do stavby Božího města, to přece znamená námahu a odříkání a třeba i nebezpečí. Budou o to stát? Patří k lidské povaze, že člověk si často nechce dát pomoci. Že má své představy a recepty a když to není podle něj, nedá si říct a odmítá jedinou pomoc, která se mu nabízí. Bůh tuto zkušenost s lidmi má od počátku. I spasitele chtějí podle svého. A stále mu diktují, co a jak má pro ně udělat. A Boží způsob pomoci a záchrany se jim nelíbí. Jenomže Bůh to nevzdává. Ani tam, kde ho lidé odmítají, není v koncích. A v Ježíši Kristu přišel na pomoc právě takovým. Přišel na svět, který pro něj neměl místa pod střechou a do Jeruzaléma, nad kterým musel plakat. Ale nedbal na odmítnutí a šel za ně na kříž. Boží vůle pomoci je větší než zhoubná vůle lidí, kteří jeho pomoc odmítají.

Nehemjáš si proto počíná obezřetně. Počítá s odmítnutím a připravuje pomoc těm, kteří o ni možná nebudou stát. Necestuje jako okázalý dobrodinec, ale vchází do města, kterému chce pomoci, na zapřenou. Tři dny nikomu neřekne, proč přijel. Pod ochranou noci jde a prohlíží rozvaliny. Namáhavě a často jen pěšky se prodírá cestami, kterými ani jeho mezek neprojede. Dere se přes hromady trosek a kamenitou spoušť. A co víc: na hradbách nalézá amulety a ochranná znamení pověrčivých obyvatel. Holýma rukama je odstraňuje a asi si myslí své: Tak na tom Izraelští jsou – ruce k dílu zvednout nedovedou, ale chrání se čarami. Jaká hanba. Toto jsou informace a fakta o celé té bídě, které Nehemjáš získá dřív, než začne jednat.

Ale nepřišel je zahanbit a hřímat nad jejich ubohostí. Ponenáhlu přece nachází skupinku lidí, kteří se nechají do záměrů oprav a stavby zasvětit a projevují ochotu spolupracovat. Vždyť Nehemjáš je ujišťoval: „Dobrotivá ruka mého Boha byla nade mnou“ – Nuže, dejme se do stavby! I vzchopili se k dobrému dílu.“ – A oni, když uvěřili dobrotivé Boží ruce, posílili k dobrému i své ruce. Takové je to pořadí. Ne: člověče přičiň se a Pán Bůh ti pomůže. Ale naopak: Bůh dal člověku do srdce, co má učinit.

Modleme se.

Pane, prosíme otevírej i nám dveře tam, kde máš pro nás dobré dílo. Posiluj i naše ruce k dobrému. Amen.