Introit: Ty jsi, Hospodine, spravedlivý, přímý ve svých soudech. Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství. (Ž 119)

Písně: 122; 370,1–3; 244,1–3.8; 195

Čtení: Zj 21,1–11

Milí bratři a sestry,

konečně se dostáváme k Davidovu nástupu na trůn. Teď se skutečně stal tím, k čemu jej Hospodin ustanovil již dávno – králem nad Izraelem. Již nějaký čas – 7 let a 6 měsíců – byl králem nad Judou, kmenem, z něhož sám pocházel. Ale teď za ním přišly „všechny izraelské kmeny“. Te prve je králem nad celým Izraelem. Z pastýře ovcí se stal pastýřem Izraele.

Přišli za ním sami. Sami se k němu hlásí a za krále nad sebou prohlašují. Ani teď, když je Saul již dávno mrtvý, neslyšíme nic o tom, že by David nějak o trůn usiloval, či jej dokonce uchvátil. Přišli za ním sami, ale trvalo jim to dlouho. Teď je jejich řeč k Davidovi velmi uctivá a obřadná. Hlásí se k němu, jakoby k němu patřili odjakživa, úplně jako manželka k ženichovi: „Hle, jsme tvá kost a tvé tělo.“ Připomínají, že David byl jejich skutečným vůdcem, který je dobře vodil, již za Saula. A dovolávají se Hospodinova rozhodnutí: „Hospodin nám tě přece za krále určil!“

Je to všechno krásné a dokonce zbožné. Jen kdyby to nepřicházelo tak velice pozdě. Musíme si připomenout, za jaké situace takto přicházejí všechny izraelské kmeny k Davidovi s žádostí, aby se ujal vlády nad nimi. Jak jsme již pověděli: jejich král Saul je již delší dobu mrtev. Zahynul bídně v boji s Pelištejci (1Sam 31,4). Po Saulově smrti však nešli hned za Davidem. Dělali svou politiku.

Saulův vojevůdce Abnér dosadil na trůn Saulova syna Íšbošeta. A pokračoval v boji proti Davidovi. Pak však Abnér začal plánovat, že přejde na Davidovu stranu. Byl však zákeřně zavražděn Jóabem, který mu nevěřil. A nakonec byl vlastními lidmi zavražděn i Íšbošet. To je, milí bratři a sestry, situace, za níž přichází „celý Izrael“ za Davidem, aby jim vládl podle Boží vůle. Situace, kdy už vyzkoušeli všechno jiné – a skončilo to v podrazech a v krvi. Situace, kdy už jim ani nic jiného nezbývá. Za takové situace si najednou vzpomněli na Davida a na slovo Hospodinovo. Najednou nacházejí slova plná oddanosti a zbožnosti. Najednou je jim ten král, kterého jim Hospodin už dávno vybral a už dávno osvědčil, dobrý. Až teď.

To nebylo poprvé ani naposled, co lidé takto jednali vůči Bohu a tomu, co on chce a koná. Zdá se, jakoby to tak už muselo být, že se dobrota a záchranná moc Božích rozhodnutí a činů vždycky osvědčí až v krizi, až když je zle, až když jiné moci a pomoci selžou, až když se naše představy o tom, co je dobré, prokážou jako pomýlení. Opravdu to tak musí být? Myslím, že se nám ty příběhy v Bibli vyprávějí proto, abychom viděli, že to tak nemusí být. Abychom to nenechávali tak daleko dojít. Abychom viděli, že Boží vláda je dobrá, i když se nic neděje, že Boží spasitelné pomoci se můžeme držet, i když se ještě zrovna netopíme v průšvizích. Na tom Davidově příběhu vidíme, že Bůh se o pomoc pro svůj lid, o panovníka, který by je pásl, postaral daleko dříve; že ta Boží pomocná ruka byla již dávno k nim vztažená. A také ovšem vidíme na Davidovi tu podivuhodnou trpělivost. Vypadá to opravdu tak, že tu David, ten Boží vyvolený, čeká, až ho bude potřeba. Je tu a čeká, až jim svitne, až si vzpomenou na to, že v něm už měli pomoc, až jim to bude stát za to řídit se Hospodinovým slovem.

Tak se stal David králem.

Četli jsme ještě o některých dalších okolnostech, které provázely počátek jeho panování. Předně: David si vybral nové sídelní město. Nezůstal v Chebronu, odkud předtím vládl na Judskem. Ani nepřesídlil do Gibeje, sídelního města Saulova. To bylo asi i politicky prozíravé, neboť mezi Judou a ostatním Izraelem bylo jistě stálé napětí. David se tak nepřiklonil ani na jednu stranu, nýbrž vládl Izraeli ze svého, z města Davidova, z města, které si sám získal. Sám a nikoli s Izraelskou armádou, nýbrž „se svými muži“ dobyl Jeruzalém.

Tak má Jeruzalém, město které bude mít pro dějiny Božího lidu i jeho naději tak veliký význam; od samého počátku velmi zvláštní postavení. Město, které dosud nepatřilo k území Božího lidu, a tak má od počátku zvláštní, jedinečnou samostatnost. Význam bude mít opravdu až do poslední knihy Bible – novozákonního Zjevení Janova, které vyhlíží nové Boží stvoření opět v podobě Jeruzaléma. Tam je jeho zvláštnost ještě větší: to už není vůbec nějaké město pozemské, nýbrž město samým Bohem vytvořené a z nebes sestupující.

Ale my jsme teprve na začátku, kdy David dobyl Jeruzalém, a to zvláštním způsobem. Místo textu, které o tom vypráví, je ovšem dost obtížně srozumitelné – gramaticky nejasné. Jisté je jen tolik: David Jeruzalém dobyl z rukou – z ochrany, nebo nadvlády? – jakýchsi „kulhavých a slepých.“ Ti byli překážkou, kterou musel zdolat. Ti měli být zárukou, že tam David nevstoupí – a když přece vstoupil, tak už tam zase nesměli oni. David, Boží vyvolený král, proti kulhavým a slepým. Zvláštní. Je zřejmé, že to nebyl vojenský odpor, který musel David zdolat. A je také zřejmé, že ti „kulhaví a slepí“ tu nemají roli „slabých“ sociálních případů, vůči nimž by David projevil sparťanskou tvrdost. Byly to nějaké modly a nebo živí lidé?

Ať tak či onak, ta jejich deformace, to postižení, tu vystupuje jako moc, jako síla. I tak lze totiž to, co dnes většinou skutečně pokládáme za „handicap“, chápat: to, co je abnormální, je teprv zajímavé. Uvědomme si: i dnes z toho někdy jde strach – ze všelijakých abnormalit. A jak si lidé představují strašidla: většinou nějak zpitvořené, „postižené“ bytosti. A scifi: mimozemšťané jako lidé s plastikou. Ano, postižení, pokřivení může také fascinovat a být lidmi vyhledáváno! Víte jakou oblíbenost mají horory…

Z moci takových sil David Jeruzalém vytrhl. Nadvláda slepých a kulhavých se v městě Davidově stává definitivně minulostí. David je „z duše nenávidí.“ – Jakoby tu zaznívalo něco z Božího odporu k pokřivenosti a vzpurnosti. Však ani u Ježíše dlouho kulhaví a slepí nepobudou – on je napravuje, uzdravuje! To je Boží jednoznačný postoj k postižení: je to něco, co nemá být, co potřebuje nápravu, uzdravení. A co také bude uzdraveno. Ve výhledu může být opět nebeský Jeruzalém, kde nebude nářku, ani bolesti, ba ani smrti již nebude.

A pak ještě čteme, jak na Davidův nástup a trůn reagovalo okolí. „Zahraničí“, řekli bychom. Významné je to, že reagovalo. Hned. To, že se Hospodinův vyvolený dostal na trůn, ve světě nezůstalo bez odezvy. Okolí nezůstalo lhostejné.

A reakce je různá. Jedni se radují a druzí se okamžitě šikují k boji. Týrský král Chíram posílá materiál i řemeslníky, aby Davidovi vystavěli dům. A Pelištejci táhnou do boje, aby Davida „hledali“. Je zajímavé, kde zaujímají pozice: „Dolina Refájců“ byla zřejmě zvláštním místem. Když je tam David jednou porazí, stahují se tam s jakousi umíněností znovu. Dolina Refájců, „Dolina Přízraků“ – buď to byli nějací bájní hrdinové a nebo nějaké zásvětné bytosti, přízraky. V každém případě ani tady to není pouze vojenská síla, které David musel čelit.

Proti vládě Hospodinova vyvoleného se zvedá odpor. Zdaleka to všem není po chuti. A ti, kdo se proti němu staví, staví se na pozici záhrobních a zásvětných sil. A na bojišti po nich zbude spousta model, které David likviduje.

Ale Hospodin, na něhož se David stále obrací, dá Davidovi právě tady, na bojišti přízraků a záhrobních sil, prožít vítězství. Úplný průlom. Skoro jako vzkříšení! – které prolomilo hradbu smrti. A tak se Dolina Přízraků u Davida (a všech, kdo k němu patří), nově jmenuje „Pán průlomů.“ Teď sem proudí svěží vzduch života, Duch vzkříšení.

A přízeň krále Chírama byla Davidovi potvrzením, že jej Hospodin potvrdil za krále nad Izraelem a že kvůli svém izraelskému lidu povznesl jeho království.

Modleme se.

Hospodine, jak podivuhodné jsou tvé cesty – vyznáváme, že i my stále znovu podléháme všelijakým přízrakům, kampaním a mámením, která jsou klamná. Místo toho, abychom se bez prodlení sbíhali u tvého krále Krista, který trpělivě sčeká, až jej budeme potřebovat. Prosíme tě, odpusť nám to a nedopusť, abychom za ním přišli pozdě. Amen.