Introit: Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede. (Iz 40,10)

Písně: 604; (děti 688); 270; 271,1.6.7; 524

Čtení: Iz 41,8-14

Milí bratři a sestry,

Filadelfie bylo malé město ve vnitrozemí malé Asie. Často trpělo zemětřesením a stálým přestavováním. Často také bylo přejmenováváno po právě panujícím vladaři; na jejich počest dostávalo nová jména. A ve Filadelfii byl také malý prvokřesťanský sbor. K němu se – prostřednictvím Jana – zvláštním dopisem obrací jeho Pán, Ježíš Kristus. Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův. „Svatý a Pravý“ – to jsou výrazy, kterými byl ve Starém zákoně označován Bůh Izraele, Hospodin. Tentýž je nyní v Ježíši Kristu Bohem a Pánem hloučku křesťanů ve Filadelfii – právě tak jako je dnes Bohem a Pánem našich malých sborů. Ví o nás, zná nás, pamatuje na nás a posílá nám své Slovo. A očekává od nás, že jeho Slovu budeme pozorně naslouchat. Má klíč Davidův, to znamená, že mu byla svěřena správa a vláda nad Božím královstvím. Jemu patříme a jeho vládě podléháme. On rozhoduje i o našem sboru, nikdo jiný! Je dobré o tom vědět.

K čemu má ten klíč Davidův? Když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře. A pokračuje: Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře a nikdo je nemůže zavřít. Filadelfský sbor má tedy před sebou otevřené dveře. I náš sbor má před sebou otevřené dveře. To je veliká šance! Ty dveře Kristem otevřené nám nikdo nemůže zavřít. Ježíš Kristus nám otevřel dveře k Bohu. U Jana (14,6) to říká slovy: Já jsem ta cesta i pravda i život, žádný nepřichází k Otci než skrze mne. A podobně ve stejném evangeliu: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. (J 10,9) To je slovo mocného povzbuzení. Ve všem svém rozhodování a hledání, ve svých strastech a bolestech, ve svém zmatku a bloudění nemusíme dveře k milostivému Bohu teprve hledat a sami otvírat – třeba svým náboženským hloubáním nebo svými výkony a zásluhami. Smíme svobodně a v plné jistotě víry přicházet a přistupovat k trůnu milosti. (Žd 4,16) To je úžasná vymoženost. Od prvního adventu – příchodu Pána Ježíše Krista máme před sebou dveře otevřené. Sám jimi přichází za námi a mluví k našim neklidným a bázlivým srdcím a my smíme vcházet a přistupovat k němu, abychom znovu a znovu uslyšeli ujištění: Neboj se, vždyť já jsem s tebou… dodám ti odvahu a pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti. (Iz 41,10, dnešní 1. čtení) Připomínej si to každý, až tě zase přepadnou pochybnosti a sevře tíseň: máš před sebou dveře k Pánu otevřené a nikdo je nemůže zavřít!

Teď to další z dopisu do Filadelfie: Máš nepatrnou moc. Pán o filadelfských křesťanech ví, že jich je málo, že ve městě nemají žádný vliv, žádné společensky významné postavení. Jsou to lidé bezvýznamní a přehlížení. Myslím, že tomu dobře rozumíme, když se díváme sami na sebe a své pocity a když hodnotíme svůj význam: Co my křesťané všichni dohromady znamenáme dnes v našem národě, ve světě? Jak snadno se nás zmocňuje komplex méněcennosti. Naše nepatrnost nás skličuje. Ani misijně na tom nejsme dobře: nejsme přitažliví, jen málo dnešních lidí oslovíme, jen málo jich pak přijme křest. Ano, i o nás platí: Máš nepatrnou moc. A mohla by nám přijít lákavá nabídka mocnějších a významnějších obyvatel, kdyby nás chtěli vzít pod svá křídla a tak zvaně „ochraňovat“ – bylo by to však něco za něco, výprodej toho nejcennějšího. Co by to bylo? místo Slova Kristova poslouchat slovo svých „ochránců“, místo jména Ježíše Krista uznávat a ctít pána jiného. I když navenek by to hned nemuselo být znát – Pán vidí dovnitř sboru i dovnitř srdcí. Vím o tvých skutcích, říká.

Zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. – To mohl říci o filadelfských křesťanech. Oni udrželi i v nepohodě a pod tlakem ty dvě nepostradatelné věci a dva znaky církve Páně a každého sboru Páně.

1. Držet se Kristova evangelia, nepřestat si ho nade vše vážit a nepřestat se k němu shromažďovat. Církev a sbor může mít nepatrnou moc, ale nesmí opustit kázání slova Božího a Kristova evangelia. Jen z něho totiž čerpá sílu a naději tak, že obstojí věrně i pod tlakem.

2. Mé jméno jsi nezapřel. Zde jde o to přiznat se i mimo sbor a církev, na veřejnosti, před atheisty a lidmi nevěřícími, že se Krista našeho Pána nemůžeme vzdát a že nevíme o ničem, co by nám ho mohlo nahradit. Vy, kteří jste jako křesťané prožili komunistický režim, víte, co to s sebou přinášelo – hlásit se ke Kristu a k církvi. A víte také, že kdybyste se ustavičně nedávali Slovem Božím posilovat, že byste také dříve nebo později podlehli náporu vyhrůžek a strachu a nakonec byste odpadli. A od 90. let, kdy se obyvatelstvo vrhalo do možností na trhu a do nových zážitků cestovatelských i podnikatelských, přece zase věrná hrstka odolala a jméno Pána Ježíše Krista nevyměnila za jména značek slibujících rychlý blahobyt a zábavu. Nebylo nás mnoho, ani o velkých svátcích bychom nezaplnili kostel, kam se naši předkové, kteří jej stavěli, někdy sotva vešli. Mám za to, že si o nymburském sboru mnoho nemyslíme a že si nepřivlastňujeme zásluhy, které nám nepatří, když slova do Filadelfie vztáhneme i na sebe: Máš nepatrnou moc, ale mé slovo jsi zachoval a mé jméno jsi nezapřel. Díky Bohu za to!

V dobách zkoušek tu však jsou i protivníci, kteří sboru škodí zevnitř. Bývá to nebezpečnější než otevřené nepřátelství zvenku. Není snadné, mít nepřátele. Jak rychle dochází k tomu, že se staneme nepřáteli svých nepřátel! Že i my jim už nepřejeme nic dobrého. Při tom však nemá zůstat. Vůči sboru ve Filadelfii to byli židé, kteří na křesťanskou církev žárlili a znepříjemňovali jí život. Nebo možná to byli pokřtění židé, kteří nemohli unést represe ze strany státu. Proto raději ze sboru odešli a přihlásili se k bývalému náboženství, které ze strany Říma mělo domluvené jisté výhody a úlevy; totiž k židovství. A své křesťanské bratry a sestry teď lživě pomlouvali. – Filadelfští křesťané byli vůči tomu bezmocní. Hrozilo, že v sobě budou nosit jen zlost a pomstychtivost vůči tomu „spolku satanovu“, jak mu říkali. Pán je však vede jinak: Nějaká pomsta za zradu nemá být vaším řešením. Na to vůbec nemyslete! Pán sám způsobí, že ti, kteří vám uškodili, budou litovat.

Hle, způsobím, že přijdou… a poznají, že já jsem si tě zamiloval. Tak povzbuzuje i ubezpečuje Pán, že i ti nepřátelé jsou v jeho rukou. Odpůrci filadelfského sboru budou přemoženi tím nejskvělejším způsobem. Dej to Pán Bůh i nám, aby naši odpůrci byli tím nejskvělejším způsobem přemoženi. Aby byli získáni pro to, čemu se posmívali a proti čemu táhli do boje. Budou přemoženi Kristovou láskou – ne učením, ne morálkou, ne silou – ale láskou. Poznají, že jsem si tě zamiloval. Máš nepatrnou moc, ale otevřenými dveřmi za tebou přichází ten, který si tě zamiloval. Tak to nikdo jiný na zemi nemá, na to se nikdo jiný nemůže spolehnout.

V závěru dopisu čteme zaslíbení, které znělo filadelfskému sboru nesmírně aktuálně. Řekli jsme na začátku, že město Filadelfie bylo často ničeno zemětřesením. Protikladem toho neustálého otřásání je Kristův slib, že věrný křesťan už žádným otřesem zničen nebude, ani ve zkoušce, která musí přijít na celý svět. Ne že by věrní křesťané měli být zkoušky ušetřeni, že by na ně žádné těžkosti a útlak nemohly přijít. Jde o to, že v tom všem obstojí, protože Pán, jehož jméno nezapřeli, je zachová v hodině zkoušky. Zkouška může člověkem pořádně zatřást, ale nepřipraví jej přitom o to nejcennější – o místo v domě svého Pána. Tam, v chrámě svého Boha, tj. v církvi, už zůstane. Můžeme tomu rozumět i tak, že nebude smýkán z jednoho náboženství do druhého, bez přátel – bratří a sester, bez Slova, které jej těší a sílí. Kdo zvítězí, kdo vytrvá při Pánu Ježíši v dobách zkoušky, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí (v.12). Tak zní zaslíbení. Žádné zemětřesení je nevykoření.

Řekli jsme také, že město Filadelfie co chvíli měnilo jméno podle toho, kdo byl zrovna v Římě u vlády. (I to dobře známe z novodobých dějin – změny názvů ulic, měst i celých států). Naproti tomu stojí slib, že věrný křesťan dostane lepší jméno, které už nikdo na světě nezmění. Lepší jméno, než je jméno římského císaře, totiž jméno Boží. Napíšu na něj jméno svého Boha. To také znamená, označím si ho za své nezadatelné vlastnictví. Napíšu na něj „jméno nového Jeruzaléma“, připíšu mu občanství v nebesích, které mu už nikdo neodejme. Pamatujme si: uprostřed překotných změn tohoto světa, je možné už teď a zde, aby člověk stál na bezpečném místě a patřil tomu, kdo jej miluje navěky.

Modleme se.

Pane, prosíme, kéž stále slyšíme tvé slovo a tvé jméno je mezi námi svaté, tak aby i i zde lidé měli otevřené dveře ke spasení. Amen.