„O tom mluvil otevřeně …“ Mk 8,27-33

Introit: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ (Iz 55,8n)

Písně: 121; (s dětmi 585 Přijď již, přijď Duchu stvořiteli); 312; 534; 418

Čtení: Iz 53,1–5

Milí bratři a sestry,

Před námi jsou dvě otázky a tři odpovědi. Zazněly cestou v rozhovoru mezi Ježíšem a jeho učedníky.

„Za koho mne lidé pokládají?“ a „Za koho mne pokládáte vy?“ – Tak se v určité zlomové chvíli ptá Ježíš svých dvanácti učedníků. Proč je to zlomová chvíle? K tomu zlomu nás dovedl evangelista Marek ve svém spisu. A chce, abychom si všimli: Až dosud Ježíš zvěstoval Boží království. Mluvil o něm a svými skutky dával znamení, že se opravdu přiblížilo. Že se přiblížilo v Ježíši. Tam, kde působí on, tam je Boží království blízko. Tam je doslova na dotek.

Položené otázky platí také nám. Jako v evangeliu často. Také, jako tehdejší lidé, už jsme nějakou dobu svou vírou, svým přemýšlením, svým zapojením do života v církvi Ježíši blízko. Už jsme měli možnost ptát se na všechno možné a žádat pomoc pro všelijakou svou nouzi.

Nyní nastala chvíle, aby se ptal Ježíš. Je čas, aby lidé začali sami odpovídat, kdo je ten zvěstovatel království? A aby tu nebyly už jen naše otázky, ale také odpověď; vlastně vyznání.

Ale nejprve je na řadě veřejnost. Ukáže se, že lidé si opravdu utvářeli názor na to, kým Ježíš je. Avšak Ježíš jakoby brzdil ten vznikající obraz sebe sama. Ten obraz divotvorce a léčitele. Až nám to bylo nápadné. Jen vzpomeňte, kolikrát po uzdravení a všelijaké pomoci postiženým Ježíš přímo zakazoval mluvit na veřejnosti o tom, co se tu stalo a co on udělal. Lidé viděli stopy Božího království – ty uzdravené, potěšené – ale jejich zachránce si docela přivlastnit nemohli. Jako by Ježíš ve svém pravém poslání stále unikal. Kamsi dál, do dalších městeček a vesnic, na cestu… Často však evangelista psal, že lidé přesto o něm šířili pověst, takže bylo zjevné, že byl mezi nimi známý. Opravdu o Ježíši již panoval názor, který teď učedníci jen zopakují. Lidé „tě pokládají za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků.“ – To vůbec není hloupé. Pochopili, že Ježíš nějak souvisí s Janem Křtitelem. S tím kazatelem, který dokázal vzburcovat lidi k pozornosti, vyznání hříchů a k pokání před Hospodinem. A Eliáš či jiní proroci – to také byly postavy, které upozorňovaly, že Hospodin zasáhne, pokud se lidé nevzpamatují a neobrátí se k němu se vší úctou a věrností jako ke svému Pánu.

Mohli bychom zkusit Ježíši odpovědět za naše současníky: „Za koho mne lidé pokládají?“ – Možná máte nějakou zkušenost. Neznám průzkum veřejného myšlení. Ale spolu s představou Ježíše jako příkladného morálně čistého člověka, bychom možná také uslyšeli něco o tom, že Ježíš ukazoval k tomu vyššímu principu, kterému u nás jen někteří říkají Bůh. Takové obecné povědomí, že Ježíš má vážný význam, že se řadí po bok náboženských myslitelů jako byl Buddha nebo Muhammad. Tedy někdo pro sváteční, spíše studijní, případně meditativní příležitost.

Nemusíme se však u těch odpovědí zastavovat déle. Možná tak vychází najevo, že nemáme trávit drahocenný čas tím, že budeme lidi poučovat a předělávat jejich názory na Ježíše. Sám Ježíš je nijak nekomentoval. Vlastně je přešel k otázce druhé: a „Za koho mne pokládáte vy?“– Vy moji nejbližší, kteří se u mne už nějaký čas učíte. – Učedníci už by v tom mohli mít jasno. Vždyť již jednou byli vysláni, aby sami zvěstovali království Boží a zvali do něho. Jak to mohli dělat, jestliže nechápali, kdo je Ježíš?

A opravdu, oni vědí. A jejich mluvčí Petr to také hned řekne. To důležité vyznání, které je jistě i naším vyznáním: „Ty jsi Kristus.“ – Petr to řekl po hebrejsku, Mesiáš. Ale význam je tentýž. – Ty jsi Ježíši ten vyvolený od Hospodina, ten pravý k vládě pomazaný král, který přichází na svět. A s tebou souvisí mesiášský věk. – Ježíš o tom věku mluvil jako o Božím království. Jak tento mesiášský věk bude nastolen, to už Petr nechával na Ježíši. Pro něj a pro učedníky je důležité, že v něm bude mít Ježíš nějakou, asi významnou roli. Mesiáš/Kristus, to je správné vyznání. Proto je opět zvláštní, že i tentokrát Ježíš „přikázal, aby nikomu o něm neříkali.“

A tu konečně – zde je ten zlom v Ježíšově cestě a zároveň v evangeliu Markově – bude následovat Ježíšova odpověď a vysvětlení toho tajemství. Odpověď, kterou jim podává sám. Oni ji nežádali. Spokojili by se svou představou Mesiáše.

Jenže jeho odpověď na stejnou otázku: Kdo je Ježíš?, bude jiná. Bude předpovědí jeho utrpení! Utrpení Mesiáše! To je rozhodně šokující pro každého, kdo o tom dosud neslyšel a byl jen svědkem Ježíšových mocných kázání a činů. Pro každého, kdo se upnul k příchodu mesiášského věku, v němž se potvrdí stará proroctví, že Mesiáš přemůže bezbožné a zlé, očistí a shromáždí věrné a ujme se vlády, v níž právě pro ty věrné a blízké učedníky bude čestné místo. Je to naprosto pochopitelná lidská představa o tom, že Bůh zasáhne v dějinách a napraví svou mocí a – jak jinak než také silou – každou nespravedlnost a bezpráví, že potrestá viníky a připraví ráj pro ty ostatní.

Jak to vlastně Ježíš pověděl? A jak to evangelista zapsal? – „A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně.“ – Tohle je Ježíšovo učení, které už nemá být tajeno. Ježíš dá najevo, že ví, do čeho jde. Kam jeho cesta má vést. A proto neříká „Mesiáš/Kristus“, ale mluví o sobě jako o Synu člověka. Často to bylo jen v narážkách, ale přece jen jestli si Ježíš sám přisvojil některý ze starozákonních titulů, tak tento. Nebylo možné pominout, že Syn člověka bude součástí soudu, toho posledního. Bude zastupovat vyvolený trpící lid. A pokud zvítězí, tak usedne po Boží pravici. Ježíš přijímá tuto svou roli u posledního soudu.

O tom mají jeho učedníci přemýšlet a o tom mluvit. Jenže právě v tom je ta lidská svízel. My jsme ochotni přemýšlet a mluvit o Ježíši v jeho různých dalších rolích. Dávat mu přízviska jako Láska, Pravda, Pastýř, Přítel, Syn Boží atd. Ale Mesiáš, který byl zavržen? A teď k tomu i Syn člověka, který právě zavržením, křížem a smrtí musí projít? A že teprve potom je připraveno vítězství? To vše „musí“ podstoupit? – Jak se s tím vyrovnat?

A opět se tu velmi lidsky, za učedníky i za mnohé z nás, ujme slova Petr. Napodobí Ježíše v tom, že teď on jeho vezme stranou, od ostatních. Rozkryje snad on nějaké tajemství? Ne, Petr začne Ježíše kárat. On jemu dává kázání, jak správně chápat Boží vůli. A také mu to své porozumění vnucovat. – K čemu bude dobré, když Ježíš v Jeruzalémě vyprovokuje soud a nechá se zabít? Vždyť tak leze nepřátelům přímo do rány! A hlavně, celá tak představa soudu je šílená. Proč by ten, kdo je na straně Boží, měl prohrát? Copak tohle je Boží vůle? Nechat zabít, obětovat Mesiáše? – Přiznejme si, že právě to je i pro nás stále znovu těžko pochopitelné nebo přímo skandální. Petrův pokus odvrátit Ježíše od takové cesty je srozumitelný. V tu chvíli byl ještě čas. Proč by Ježíš neměl své rozhodnutí zvážit? Přehodnotit?

A tu je právě rozhodující Ježíšova odpověď. „Jdi mi z cesty, satane, tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ – Ježíš se opravdu mohl rozmyslet a odmítnout cestu utrpení a smrti. Petr jej svým návrhem skutečně pokoušel. Vždyť Petr a ostatní učedníci jsou přátelé! Oni chtějí Ježíše raději živého, než všemi autoritami Izraele zavrženého, poníženého a umučeného. Ta chvíle je pro Ježíše skutečnou krizí, kdy se musí rozhodnout, zda vyhoví lidské představě, jak spasit svět. A nebo jestli si vybere Boží cestu, která je jiná a v níž on jako Syn člověka v Jeruzalémě skutečně vyprovokuje Boží soud, když „starší, velekněze a zákoníky“ označí za „nevěrné správce“, za „nepravé vinaře“ a oni se proti němu vzbouří a tak si sami na Boží soud naběhnou, když zabijí Mesiáše. Ptáme se samozřejmě jako Petr tehdy: Zaplatí za to Ježíš! Tohle chce?

Bratři a sestry, asi těžko to Ježíš pro sebe „mohl chtít.“ A přece se pro to rozhodl. Označil Petrův návrh za satanský. A jako takový musí vyklidit pole. Učedník se má znovu zařadit za Ježíše, chce-li jej na cestě následovat. V takovém následování pak se učedníci skutečně vydají na tu cestu do Jeruzaléma, za Ježíšem, který Boha nejhlouběji bude reprezentovat právě ve své bezmoci. Když na sobě naplní dávné Izajášovo proroctví o služebníku, kterého se „kdekdo zřekne“, možná i někteří učedníci … Ale právě tuto cestu připravil Bůh k uzdravení a záchraně všech nemocných, do hříchů upadlých a smrtelných lidí. Protože jen tato cesta vede ke vzkříšení: „Syn člověka musí být … zabit … a po třech dnech vstát!“ O tom přece Ježíš při té předpovědi svého utrpení také „otevřeně mluvil“. Na to nemá zapomenout ani jeden jeho učedník.

Modleme se: V té rozhodující chvíli, Pane, ses vzdal slávy a zvolil sis cestu zavrženého Božího služebníka. I na nás leží tíha viny. Snadno se necháme obelhat pokušením vidět tebe i sebe jen na pohodlné cestě. – Děkujeme, žes šel cestou jinou. Tou pravou. Amen.