Introit: Tomu, jenž sedí na trůnu i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků! (Zj 5, 13b)

Písně: 246; 585; S 223; VP-358.362; 607

Čtení: Za 2,14–17

Milí bratři a sestry, milé děti, mám otevřenou poslední knihu v Bibli: Zjevení Janovo. Dnes si z ní budeme postupně číst. Ale co bychom měli vědět nejdřív:

Píše nám náš bratr Jan. Proč je náš bratr? Jak může být náš bratr, když je o 2000 let starší než my? – Protože máme jednoho otce – Pána Boha a jeho syn Ježíš řekl všem, kteří mu věří a mají ho rádi: Vy všichni jste bratři/sestry. Patříte ke mně, i já jsem váš bratr. Tak proto může být ten prastarý Jan také naším bratrem a dopis, který psal do sborů v Malé Asii, je také dopisem pro nás dnes. Svitek. Tak nějak vypadal jeho dopis – ne v obálce, ještě ani ne svázaný do knihy, ale ve svitku.

Čte Agátka Cimrmannová:

1. Já, Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos. (1,9)

Odkud nám bratr Jan píše? – Píše z ostrova Patmos v Egejském moři. Tam odváželi Římané své odsouzence. Také Jan byl za císaře Domitiana odsouzen a vypovězen ze svého domova a ze své země do této skalnaté pustiny. Mohlo by vás zajímat, proč Jana tak strašně potrestali. Byl to snad nějaký zločinec, jaké třeba za vraždu odváželi do pevnosti na ostrově? Ne. Jan to měl za to, že byl křesťan a v jeho časech bylo nebezpečné být křesťanem. Třeba ještě, kdyby to nikomu neříkal a žil, jako by Pána Ježíše neznal, tak by mu to prošlo. Ale to Jan ne. On věrně vyznával jeho jméno a když císař nutil lidi, aby se mu klaněli a obětovali jeho soše, jako by to byl bůh, tak Jan – jako mnoho dalších křesťanů – odmítl. A císař po takových věrných vyznavačích slídil a jako nějaká šelma je rovnou zabíjel nebo posílal do vyhnanství, nebo je jinak trestal. Byl to Boží nepřítel, přímo ďábelský. A časy, tehdy koncem 1. století, to byly velmi zlé a nebezpečné. Ale církev přesto rostla, protože těmi zkouškami se posilovala. A Jan i v tom dalekém vězení myslel na sbory v Malé Asii. Znal tam spoustu lidí. Měl je rád a přál jim, aby obstáli a nelekali se té šelmy císaře ani jeho vojáků. Proto je svými dopisy – kázáními – posiloval.

Jak je možné, že ve vyhnanství měl o čem psát? Vždyť všude kolem jen skály, vítr a bouřlivé moře? Jan měl co psát, protože i na ostrově Patmos si ho Pán Ježíš našel. Jeho Duch jej navštěvoval a mluvil k němu mnoho, takže Jan viděl věci, které se děly v Římské říši, docela novýma očima. Takovému vidění se říká Zjevení. Tak, jak mu Ježíšův Duch, Duch svatý, dával vidět a rozumět.

2. Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: Co vidíš, napiš do knihy a pošli církvím … (1,10)

Slyšeli jste, kdy se to stalo? – Duch Boží, Duch Kristův, Jana navštěvoval vždy v den Páně, v neděli. To je přece den, kdy Pán Ježíš vstal z mrtvých a přemohl všechny nepřátele, i toho nejhoršího – ďábla a smrt samotnou. Proto neděle, den Vzkříšení, je tím dnem, kdy On nejraději navštěvuje křesťany; i nás, a mluví k nám. Abychom si připomínali jeho moc a ničeho se nebáli. Ani smrti ne. On má totiž klíče. Ano, klíče i ke smrti a hrobu. A kdo má klíče může zamknout i odemknout. Může někoho pustit ven, osvobodit. A to on, Vzkříšený Pán, Ježíš Kristus dělá. A toto Janovi řekl: klíč,

3. Neboj se, já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, jsem živ na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. Piš tedy, co jsi viděl … (1,17nn)

A Jan psal a psal. O všem, co mu Pán dal ve vytržení ducha vidět a slyšet. Jednou si jeho knihu přečtete celou. Má 22 kapitol. Některé věci jsou tam tak hrozné, že se jich lidé bojí. Pokaždé, když se na světě začne dít něco hrozného; když se objeví další „šelma“ tak křesťané – Janovi bratři a sestry – mohou vzít tuto knihu a číst – o tom, že hrůzy tu byly i dřív, ale nezvítězily. A co přečtou, mohou povědět dál. Třeba o těch klíčích, které odemykají i hrob a má je v ruce beránek! Ano, podle této knihy může mít beránek ruce jako člověk a Bůh dokonce může utírat lidem slzy, které jim tečou kvůli velikému trápení a utrpení, jaké na ně přišlo. Ale nebojte se!, volá Pán: Smrti již více nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť, co bylo pominulo. To je velká naděje pro všechny trpící a pronásledované, pro lidi prchající před válkou a hladem. Ale kam prchnou? Co bude, když to, co bylo, už nebude? I o tom Jan píše, protože Pán mu dal vidět to nové:

4. A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly … a viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. (21,2)

Jan viděl nové nebe, novou zemi, nové město. Vždyť vše staré pominulo. Hle, je tu nové! Země mu připomínala ráj se stromem života a město příbytek Boží. Podrobně nám popsal, jak to vypadalo – to vidění v celé jeho kráse. Zde máme obraz podle toho malovaný. Moc toho tam vidět není. Nevešlo by se to. Ale zlatá záře města, kterou nedodává slunce ani měsíc, ale „září nad ním Boží sláva a světlem je Beránek“, to nám malíř namaloval. To pokládal za nejdůležitější. Bůh uprostřed lidí! Chrám již potřeba nebude. Církev bude stát přímo před svým Pánem a Bohem, ozdobená jako nevěsta pro svého ženicha. Každý tam bude hledět na Boží tvář a na čele ponese jeho jméno. Víte, jaké je jméno Beránkovo? Je to jméno Pán Ježíš Kristus! Ti kteří k němu patří, jsou poznat na první pohled. Nikdo si je nesplete a jejich Pán je přivede až k svému trůnu. Ti, kteří dřív byli všemi posmíváni a trápeni, jsou mu teď nablízku, v bezpečí, a mají podíl na jeho kralování. Nikdo zlý už na ně nemůže.

A pak těch 12 bran na všechny světové strany. Vidíte je tam? Jsou otevřené. Vůbec je tam nebudou zavírat. Proč? – Aby k trůnu Božímu a Beránkovu mohly přijít všechny národy světa, když po Pánu Ježíši Kristu zatouží. A to je něco nového. Do nebeského Jeruzaléma mají přístup nejen Izraelští, ale všichni, kteří znají jméno Beránkovo a kteří v kterémkoli národě – i v našem, i v ukrajinském, i v ruském – zůstali věrni. A čekají na svého Pána. Proto také poslední slova té Janovy knihy jsou tato: 5. Ten, od něhož je to svědectví, praví: „Ano, přijdu brzo.“ Amen, přijď, Pane Ježíši!

Milost Pána Ježíše se všemi!

Tím přáním bratra Jana končí Bible.

Vyznáme svou víru slovy Apoštolského vyznání

Píseň: Nová země, nové nebe, S 223

Příprava k VP:

Všichni, kdo uvěřili, že Pán Ježíš je tím Beránkem, který na svém těle odnesl na kříž i naše viny a hříchy, všichni ti, kteří zachovali věrnost, teď pozorně vyhlížejí, že Pán Ježíš znovu přijde. Bratr Jan ho slyšel, jak říká: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“

Když se nyní připravujeme k jeho večeři, prosíme také: „Přijď již, Pane Ježíši!“ A než k jeho stolu přistoupíme, tak chceme vyznat: Nezasloužíme si to vzácné pozvání. Ale přijímáme je v pokoře a s vděčností, že on se nad námi smiloval a chce nás opravdu mít u svého stolu nejen jako hosty, ale jako své bratry a sestry. A tak mu za jeho lásku děkujme a připojme se k mnoha jiným bratřím a sestrám ze všech národů a společně mu vzdejme chválu: „Svatý, svatý, svatý jsi Hospodine zástupů, plná jsou nebesa i země tvé slávy. Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně. Hosana na výsostech!“