Mt 25:1-25  Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: Ženich je tu, jděte mu naproti! Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly ty pošetilé rozumným:‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!  Ale rozumné odpověděly: Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si! Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny.  Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: Pane, pane, otevři nám!  Ale on odpověděl: Amen, pravím vám, neznám vás. Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.

Introit: Bůh sám, Bůh Hospodin promluvil a volá zemi od slunce východu až po západ. Ze Sijónu, místa dokonalé krásy, zaskvěl se Bůh, přichází Bůh a nehodlá mlčet. (Ž 50,13a)

Písně: 604; Ž 25,1-2; 270; 621

1. čtení: Zj 21,1-6

3. čtení:  1Te 5,4-6

Milí bratři a sestry,

ještě jednou dnes slyšíme podobenství o tom, jak je to s královstvím nebeským. Už jsme slyšeli řadu kázání na toto téma. Zajímá nás to? A zajímalo by to naše přátele a kolegy a příbuzné, kdybychom jim o tom třeba zítra vyprávěli? – Že je to nezajímá? Proč asi? – Někteří jsou lhostejní, protože ke křesťanské víře mají zásadní odpor. Myslí si, že se bez ní obejdou. Pak je také dost těch, kteří ji neodmítají. Nepopírají, že na myšlenkách o Bohu něco je, protože tento pozemský život asi není to poslední a to nejvyšší, co existuje. Ale oni si myslí, že na ty náboženské věci mají dost času. Zatím je příliš nepotřebují. Občas si třeba řeknou, že se zajímat budou, ale hned se zase ukáže, že musí zařídit to nebo ono. Mají příliš mnoho starostí a zájmů. Až budou hotovi, pak třeba přijde čas i na Boží věci. A nebo až to budou potřebovat; zatím však tu potřebu moc necítí. A tak to odloží.

Není takových lidí hodně? Není kus takového člověka v každém z nás? Myslím, že je.

A teď si připusťme, že takové lidi Pán Ježíš zřejmě v tomto podobenství přirovnal k družičkám pošetilým! Je to vůbec pozoruhodné podobenství – o tom, jak deset dívek, družiček čekalo dlouho do noci na příchod ženicha, aby ho mohly po tamním zvyku slavnostně uvítat s hořícími lampami a v průvodu s ním dojít pro nevěstu. Ale ženich nešel a nešel! Tolik se načekaly, až z toho byly unavené. A tak usnuly.

Ty spící družičky – to jsme my! Lidstvo na této zemi. Všichni lidé. V tomto období dějin. Čekáme. Není tu ještě plné království Boží. Nevládne viditelně a znatelně. Bůh jakoby se někde daleko zdržel.

A tak na první pohled není žádný patrný rozdíl mezi lidmi Bohu oddanými a lidmi na Boha zjevně zapomínajícími. Vede se jim zdánlivě stejně – pobožní za svou zbožnost nic nemají. Není to rozdíl. Tak jako nebylo rozdílu mezi těmi družičkami. Všechny spaly. A dokud spaly, potud nebylo vidět, že by se něčím mezi sebou lišily. Docela dobře se obešly bez zásoby oleje. Nic jim nevadilo, že jej nemají. Totiž do té chvíle, dokud nepřišel ženich.

Právě tak se může člověk dlouhou dobu, někdy hodně dlouhou dobu obejít i bez víry v Boha. Dlouhá léta, ano desetiletí si myslí, že víru nepotřebuje. A vy mu nemůžete dokázat konkrétně, že se mýlí. On vám řekne: dobře se mi vede, ve své práci jsem spokojen, ani se nedopouštím nějakých špatných věcí. Jsem spokojený a slušný člověk i bez víry. Co bych chtěl ještě víc? – A opravdu. Má pravdu. K průměrnému životu víru nepotřebuje. Obejde se bez ní. Je tu deset družiček. Pět rozumných a pět pošetilých. Ale všechny spí. A nedá se zatím říci, jaký je mezi nimi vlastně rozdíl. Jsou tu všelijací lidé; jedni věří a snaží se Pánu Bohu sloužit; druzí ne. Ale všichni se lopotí, zápasí a starají. Všichni mají radosti i těžkosti. Žádný z nich není ještě v království Božím, není přenesen ze smrti do života. Nepodobá se nebeským andělům. Zdá se, že mezi nimi není žádný velký rozdíl. Že víra je snad jakýmsi ne nutným přídavkem a okrasou života, ne základem a nezbytností.

Tak to vypadá – že není rozdílu. Jak dlouho to tak vypadá? Dokud nepřijde ženich. Jako v tom podobenství: nic nebylo vidět, že by se ty družičky od sebe lišily – až tu znenadání přišel ženich. Bylo třeba ho vítat a tu teprve bylo vidět rozdíl. Osudný rozdíl, neboť ty, které olej neměly a musely ho jít shánět, ty nebyly vzaty na svatbu, protože přišly teprve, když dveře byly zavřeny. To, co dříve nebylo nijak patrné – že jedny měly olej a druhé neměly, to se projevilo. A ukázalo se, že na tomto zdánlivě malém rozdílu všecko záleží.

Tak tomu bude i tehdy, až přijde Syn člověka. Tehdy se ukáže rozdíl. Syn člověka přijde. Tím si byl Pán Ježíš zcela jist. A o tom chce také nás přesvědčit. Je to základ jeho poselství. Proto kladl velkou váhu na to, aby byl člověk připraven, protože Syn člověka přijde znenadání. Nic není tak důležitého jako to, co se s člověkem stane, až přijde Syn člověka – neboť to rozhodne o jeho věčném údělu. Věčné spáse, nebo věčném zatracení.

Co však to je, ten příchod Syna člověka?

Pán Ježíš jistě myslel dobu, kdy se vrátí na tuto zemi a bude na něm Boží sláva viditelná. Až tuto zemi promění podle Boží vůle – k soudu i k vykoupení celého světa. Jasně o tom kázal, že k tomu jednou dojde, i když nechtěl, aby to někdo vypočítával a vykresloval, jak to bude vypadat. Má nám stačit, že on si tím byl jist. A tuto velikou naději o příchodu Božího království odkázal i nám. Jeho jistoty se máme držet a věřit, že tento svět, jak jej známe a vidíme, není poslední slovo Božské moudrosti, protože i na něj – na tento svět – čeká vykoupení. Proto se máme modlit: „Přijď království tvé…“ Ale to není všecko, co se rozumí příchodem Syna člověka.

Křesťanská církev vždycky plným právem vykládala, že příchodem Syna člověka, který přijde, kdy se nikdo nenaděje, se rozumí smrt. Ano, smrt! O tom sice neradi mluvíme a neradi o tom slyšíme. Neradi se necháme vyrušovat ze svého klidu myšlenkami tak pochmurnými. A dokonce není v módě myslet a mluvit o smrti tak, jako mluví Nový zákon, jako Pán Ježíš. Dnes se mluvívá o smrti jako o něčem, co přišlo jaksi omylem. Jako nedopatření, které znemožnilo lidské úsilí o záchranu. Jenže smrt jednou přijít musí pro každého z lidí. A o každém z lidí bude rozhodnuto, rozsouzeno. V této roli stojí podle slov Pána Ježíše přicházející Syna člověka. Ve chvíli smrti on rozhodne o věčné spáse nebo o věčném zatracení. Okamžik smrti je chvíle soudu. Tomu se nám ani věřit nechce. Není to snad nějaký přežitek z dávných časů? Věřit ve věčný život, to snad ještě ano, ale to by musel být zaručeně a pro každého. Anebo aspoň jistě pro nás, život blažený! My přece máme dost vysoké mínění o své ceně, než abychom mohli vážně připustit možnost věčného trestu a zatracení! A že by se to řídilo podle našeho pozemského života? Vždyť přece nikdo není dokonalý – a na každém z nás je něco dobrého. A že by se to dokonce řídilo podle naší víry? Že by spasení a ospravedlnění bylo opravdu z víry?

Ano, takto to mínil Pán Ježíš. On jistě doceňoval hodnotu člověka. Zároveň však ctil zákon Boží, podle něhož se rozdíl mezi dobrým a zlým nemůže nikdy smazat. A až přijde Syn člověka k soudu, musí nastat toto rozlišení a oddělení. Jen tak je možné rozumět těm mýtickým představám o nebi a pekle. Jako o stavu věčného života s Bohem a o věčnosti bez Boha.

Ale nejen při smrti. Příchod Syna člověka může znamenat i jiné rozhodující chvíle, které se objeví v životě člověka i před smrtí. Třeba i po mnoha letech zdánlivě bezproblémového života se může dostavit nečekaná událost, která způsobí neštěstí nebo nebezpečí, které člověka donutí rozhlížet se po nové pomoci, dosud nevyzkoušené. Nebo svůdné pokušení k hříchu, které vyžaduje velkou vnitřní sílu, aby bylo přemoženo. Přicházejí takové chvíle zkoušek; často nečekaně. A tehdy bude rozhodující, dvojí: jestli člověk ví, kam se obrátit, co udělat. A to druhé: jestli na to bude ještě čas.

Tak jako ty pošetilé (bláznivé) družičky se začaly ohlížet po oleji, když uprostřed noci uslyšely volání: „Ženich jde! Ženich je tu!“ Jenže, seženou olej včas? Najdou jistotu a klid víry v době, kdy je ta víra vystavena nejtěžší zkoušce? Když se předtím nikdy o Boží slovo nestarali a na modlitby si neudělali čas? To je velká, vážná otázka!

Milost Boží je veliká a může se sklonit a odpovědět i člověku, který se po celý život o ni nestaral. Ale kalkulovat s touto podivuhodnou milostí Boží najisto nejde. Je něco křečovitého v těch náhlých obráceních lidí ve chvíli těžkého zármutku.

Ty družičky si neměly myslet, že bude dost času shánět olej, až tu ženich bude. Nikdo ať si nemyslí, že víru a jistotu Boží přítomnosti snadno získá, až ji bude potřebovat. Je osudný omyl odkládat věci víry, až bude víc času, až bude hotovo to nebo ono. Možná, že nebude nikdy víc času. Vždyť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějeme – a pak bude pozdě. A proto: „Bděte!“ Chceme-li obstát a ubránit se zoufalství i tehdy, kdyby na nás Pán Bůh poslal nějakou hrozně těžkou zkoušku. Musíme mu být věrni a za vše mu děkovat už v dobách klidných a šťastných. Na to máme doby poklidu a štěstí: ne abychom si mysleli, že Pána Boha nepotřebujeme a nikdy potřebovat nebudeme, nýbrž abychom mu děkovali, jej slavili a tak se připravili na jeho příchod – ať příchod v nějaké kritické chvíli, anebo ve smrti. „Bděte!“ To nám Pán Ježíš mocně a stále připomíná. Abyste nebyli náhle přepadeni a nebylo vám řečeno: „Neznám vás!“ A dveře budou zavřeny.

Zatím vám Bůh dává čas, abyste nashromáždili zásobu oleje: víry, která bude prověřena, až uslyšíte nepřeslechnutelné volání: „Ženich je tu!“ Pak už to půjde rychle: dveře na svatbu – dveře do království se otevřou…

Modlitba: Pane, ty nám dáváš čas, do srdcí dáváš víru, otevíráš dveře k nebeskému Otci. Ale my jako bychom vážnost chvíle neviděli, nechápali. Prosíme, zachraň nás. Zachraň naše děti, svou církev … abychom byli připraveni, abychom se začali připravovat již dnes. Amen.