Nevracet se zpět, Nu 13, 1–3. 21–34;14, 1–10

Introit: „Přistupte, klaňme se, klekněme, skloňme kolena před Hospodinem, který nás učinil. On je náš Bůh, my lid, jejž on pase, ovce, jež vodí svou rukou. Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ (Ž 95, 6–8a)

Písně: 275; 114; 342; 283

Čtení: L 9, 57–62

Milí bratři a sestry,

jak to řekl Ježíš svým učedníkům? „Kdo položí svou ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro Boží království.“ – Ohlížet se zpět, zatoužit po cestě zpátky, to je velké pokušení a nebezpečí na cestě víry. A církev je na cestě. Vždycky byla. Nyní čteme o izraelských poutnících, jak byli na cestě do zaslíbené země. A proto o tomto dramatu na poušti čteme dodnes, protože nám slouží jako poučení a jako metafora také pro naši pouť za Pánem do jeho království. V knize Numeri se na tomto místě několikrát opakuje: „Je to země převelice dobrá, oplývající mlékem a medem.“ Takto byl původně v Písmu charakterizován ráj, místo, kam Hospodin postavil člověka a kde měl člověk žít ve společenství se svým Bohem. Tam byl opravdu doma! Země zaslíbená v Kenánu, kam putovali Izraelští z egyptského otroctví, byla tím vytouženým místem, kde chce Hospodin přebývat se svým lidem na zemi. Jakýsi předobraz Božího království.

A dnes jsme slyšeli o tom, že tento cíl již byl na dosah. Země zaslíbená už není daleko, už není vidinou a snem v nedohlednu, ale získává viditelné obrysy. Všechny obtíže a trmácení mají skončit. „Dlouhým čekáním zemdlívá srdce,“ píše se v knize Přísloví. (13,12) Mnozí to známe. Víme, jaká při dlouhém čekání a vyhlížení člověka přepadá únava, a pak skepse a nedůvěra a hrozí, že to vzdáme a padneme a přestaneme věřit, že cesta a úsilí má cenu. Hospodin však nepřepíná čekání svého lidu do nekonečna. Přeje si, aby se přesvědčili o tom, že jeho zaslíbení je pravdivé. Proto má Mojžíš vyslat dvanáct poslů – po jednom náčelníku ze všech pokolení Izraele – aby prozkoumali zemi a přinesli očité svědectví o tom, že je to ta dobrá, zaslíbená země a že jsou skutečně u cíle. Je to veliká laskavost našeho Boha, že nám již dnes, dokud jsme ještě na cestě a cíl je sice blízko, ale dosud se nemůžeme přesvědčit, že nám dopřává svědectví ze svého Slova a ochutnávku té dobroty, která pak bude v celém bohatství v jeho království. Tak smíme rozumět zvěstování Slova i společenství u stolu Páně my. A prvopočátek toho nalézáme právě zde na hranicích mezi pouští a zemí zaslíbenou. Na místě veliké naděje, ale jak čteme, i velikého nebezpečí, že se to zvrtne a my si necháme zemi zaslíbenou také pohanět, pomluvit, znelíbit. Přesně jako si to nechali Izraelci, když dali na pomluvy oněch vyslanců, těch zvědů, kteří se vrátili z průzkumu.

Divíme se jim? Máme na ně zlost, že to všechno tak pokazili – sobě, Mojžíšovi a vlastně i Hospodinu? S trochou sebekritiky bychom jim mohli porozumět. Vždyť Hospodin jim nechtěl ukazovat jen rajskou zahradu slastí, kde nebudou žádné překážky. On nebarví věci na růžovo. Učí svůj lid spoléhat se na něho právě při překonávání překážek. Dává příležitost poznat, že on je Bůh a v něm je opora i do těžkých situací. Proto měli poslové jít i na místa nebezpečná. Tam, kde obyvatelé té země byli silní a hroziví. A oni tam opravdu šli a jejich svědectví se do velké míry shodovala. Všech dvanáct předáků vyprávělo: „Země, kterou jsme při průzkumu 40 dní procházeli, je země převelice dobrá. Oplývá mlékem a medem.“ Na důkaz úrodnosti přinesli obří hrozen vína. Jenomže, lid který v té zemi sídlí, je také „obří“; „mocný a města jsou opevněná a nesmírně veliká. Dokonce jsme tam viděli potomky Anákovi.“ – Tak svědčili všichni. S tím vším se opravdu setkali.

Víme však, že nezáleží jen na tom, jestli vám někdo přinese informace jako takové, ale že pro náš úsudek je důležité i to, jak nám ty informace podá. A tu většina – deset z dvanácti zvědů – začali zpochybňovat další cestu. Zpochybnili cíl celé cesty. Zpochybnili smysl slavného vysvobození z egyptské otročiny. A když řekli, že ta krásná země není k dosažení, zpochybnili tím Hospodinův slib, který on lidu dal. Zdůraznili jim, že už zemi má někdo jiný, kdo se o ni dělit nebude. „Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my. Pomluvami zhaněli Izraelcům zemi, kterou prozkoumali… Je to země, která požírá své obyvatele …“ Její krása a dobrota najednou uvadla před nebezpečím, které tam číhá. Obyvatelé vyrostli do obřích rozměrů a Izraelci se scvrkli do rozměrů hmyzu. „Anákovci totiž patří ke zrůdám (Gn 6,4)– zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví.“ – Zase platí staré známé, „strach má velké oči“. Oni však se přece cestou učili strachu z lidí nepodléhat. Měli se opírat jen o Hospodina a jeho zaslíbení. Chodit podle jeho řádů. O Boží věrnosti a pomoci se až dosud na cestě pouští přesvědčovali. Jak na to najednou mohli zapomenout?

Ale nejen na to. Oni zapomněli na možnosti, jimiž disponuje jejich Bůh. Jistě, že podle lidského úsudku byl Izrael se svými stády a dětmi a starci, které také s sebou měli a museli je chránit, naprosto bezmocný vůči přesile kenánského obyvatelstva. Ale copak je nepředcházela pověst, že s nimi jde, vlastně je předchází, Hospodinova sláva? Jejich Bůh byl mocen postavit se smrtícímu živlu – moři. Ochránil je před egyptskou faraonovou armádou. Izrael měl již pověst, která vyvolávala mezi národy obdiv: „jakého tihle uprchlíci a bezdomovci mají mocného Boha!“ Ano, byla to pověst o Hospodinu. Ne o lidech. Oni však byli pod jeho ochranou. Zapomněli na to? Všichni?

Ne. Všichni ne. Nejdřív slyšíme jen o jediném, o Kálebovi. O muži, který ani pokrevně nebyl z Izraele, ale připojil se, protože poznal, že s nikým jiným, než s Hospodinem, nemá smysl chodit. Tenhle Káleb neztratil víru a povzbuzoval lid bouřící se proti Mojžíšovi. Říkal: „Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme!“ Později, když se lid rozhodoval pro cestu zpět a návrat do Egypta, tak se ke Kálebovi přidal Jozue. Tihle dva pak proti sobě nemají jen ostatní posly, ale téměř celý lid. Ačkoli viděli totéž, dívali se na celou věc jinak: Počítají docela střízlivě se všemi překážkami, nezavírají před nimi oči. Nemalují si budoucnost na růžovo. Daleko vážněji však počítají s něčím jiným: s Božím zaslíbením a jeho věrností. „Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji. Nechtějte se přece bouřit proti Hospodinu. Nebojte se lidu té země …“ Tak Káleb s Jozuem uklidňovali lid; leč marně. Izraelci ještě nebyli připraveni vstoupit. Dosud se na poušti neočistili od egyptského mámení. Zkraje cesty a při prvních potížích to byly plné hrnce masa a a čerstvá zelenina, na co naivně vzpomínali a co si namlouvali. Teď je to bezpečí v Egyptě. Ani jedno nebyla a není pravda.

Ale je tu většina proti menšině, 10:2. Nebyli první ani poslední, kdo uvěřili proto, že něco tvrdí skoro všichni. A tak se raději ohlížejí zpět. A jak řekl Pán Ježíš „nejsou způsobilí pro Boží království.“ Cesta víry je cesta spolehnutí na Boží Slovo, na Boží zaslíbení. „Já s vámi jsem po všechny dny, až do skonání světa“, řekl Ježíš rodící se církvi, když ji učil chodit podle víry, ne podle vidění. Stále ta slova platí. I pro naši generaci, která si také nechá leccos namluvit. Proč tedy opakovat stejné chyby? Pojďme se učit počítat s Bohem, který i nemožné mění v snadné a dosažitelné. Což my nemáme navíc Ježíše, Božího Syna, který znemožnil i smrt a slavil nad ní vítězství? Což nám nestačí svědkové jeho vzkříšení?

Modleme se. Pane, prosíme, odpusť že „dáme na řeči“ a ohlížíme se zpět. Prosíme, znovu nás vezmi za ruku a pro Kristovu lásku nás doveď do svého království. Buď za to oslaven uprostřed svého lidu a jednou celým stvořením. Amen.