Introit: Naše pomoc a náš začátek je ve jménu Panovníka Hospodina, který učinil nebe a zemi, který je věrný ve svém věčném milosrdenství a díla svých rukou nikdy neopouští.

Písně: 408,1-4; 367; 195

První čtení: Jan 16,25-33

Kázání:

Neh 1:1-11 Příběhy Nehemjáše, syna Chakaljášova. V měsíci kislevu dvacátého roku, když jsem byl na hradě v Šúšanu, 2 přišel Chananí, jeden z mých bratrů, s muži z Judska. Zeptal jsem se jich na Judejce, na ty zbylé, kteří ušli zajetí, a na Jeruzalém. 3 Řekli mi: „Ti zbylí, kteří zůstali tam v té krajině a nebyly zajati, jsou vystaveni veliké zlobě a potupě. Jeruzalémské hradby jsou pobořeny a brány zničeny ohněm.“ 4 Když jsem slyšel ta slova, usedl jsem a plakal. Truchlil jsem několik dní, postil jsem se před Bohem nebes a modlil se k němu. 5 Říkal jsem: „Ach, Hospodine, Bože nebes, Bože veliký a hrozný, který zachováváš smlouvu a jsi milosrdný k těm, kdo tě milují a zachovávají tvá přikázání. 6 Kéž je tvé ucho ochotné slyšet a oči tvé pohotové vidět, abys vyslyšel modlitbu svého služebníka, kterou se před tebou modlím ustavičně dnem i nocí za syny Izraele, tvoje služebníky. Vyznávám hříchy synů izraelských, kterých jsme se proti tobě dopustili; hřešili jsme i já a dům mého otce. 7 Počínali jsme si vůči tobě hanebně, nezachovávali jsme přikázání, řády a práva, které jsi vydal svému služebníku Mojžíšovi. 8 Rozpomeň se prosím na slovo, které jsi přikázal svému služebníku Mojžíšovi: »Zpronevěříte-li se, já sám vás rozptýlím mezi národy. 9 Když se však obrátíte ke mně a budete má přikázání zachovávat a podle nich jednat, pak i kdyby někteří z vás byly zahnáni až na okraj světa, i odtamtud je shromáždím a přivedu na místo, které jsem vyvolil, aby tam přebývalo mé jméno.« 10 Vždyť to jsou tvoji služebníci, tvůj lid, který jsi vykoupil svou velikou mocí a silnou rukou. 11 Ach Panovníku, kéž je tvé ucho ochotné vyslyšet modlitbu tvého služebníka i modlitbu tvých služebníků, kteří usilují žít v bázni tvého jména. A dopřej dnes zdaru svému služebníku a dej mu najít u onoho muže slitování.“ Byl jsem totiž královským číšníkem.

Milí bratři a sestry,

budeme teď nějakou dobu mít před sebou příběhy izraelského lidu a také jména, která stojí za to přeložit, protože sama o sobě jsou malým kázáním. Nehemjáš znamená „Hospodin potěšil.“ Je to vyznavačské jméno. Kdo je nosil, dostal je, aby sobě i ostatním v lidu Božím připomínal toto evangelium: Hospodin je ten Bůh, který potěšil a potěšuje. Zbožní Nehemjášovi rodiče přitom jistě mysleli na to veliké potěšení, které vyhlíželi a které jim také bylo opravdu dáno, když v jejich generaci rozhodl perský král Kyros, aby se judští zajatci směli vrátit do země zaslíbené. Tak Hospodin potěšuje: Že plní svá zaslíbení, je věrný v slovu a přiznává se k svému chatrnému a souženému lidu. Druhé jméno je Chananí – „Hospodin se slitoval“. Slitoval se, když dovolil, aby se ti, kteří byli od dob Babylona zavlečeni do vyhnanství, směli vrátit. Takový je Bůh vždy: potěšuje a slitovává se. Ještě o mnoho generací později apoštol Pavel tohle vyznával: že Bůh je otec milosrdenství a Bůh veškerého potěšení, který potěšuje v každém našem soužení. Tak tedy ta dvě jména – Nehemjáš a Chananí – kázala lidu Hospodinovu v cizině i dnes nám. Jenže, poznal Nehemjáš a jeho současníci vskutku jen samé potěšení? O tom vypráví tato první kapitola:

Nehemjáš pobýval na hradě v Šúšanu, v zimním paláci perských velkokrálů. Zastával místo ve státních službách; byl královým číšníkem. Byl z těch židů, kteří se hned nevrátili do Kenaanu, ale zůstávali dál v cizině. Ač patrně v zemi otců nikdy nebyl, ale jako potomek již několikáté generace vyhnanců vyrostl v perské kultuře, přece spolu s dalšími zůstal věrným vyznavačem Hospodinovým. A to i v tom případě, že zastával vysoký státní úřad. Mohli bychom se divit, že jako židu mu to vůbec bylo dovoleno, že jej na králův dvůr přijali. Někdy se to tak stává, že se i pohanský stát přesvědčí o tom, že víra a oddanost Hospodinu nejsou protispolečenskou silou a svěří odpovědná místa věřícím lidem. Starý zákon uvádí takových příkladů víc: Josef, Daniel, Nehemjáš, Ester. O Nehemjášově postavení asi věděli jeho příbuzní z navrátilců do Jeruzaléma a přišli ho navštívit. On se jich s velkým zájmem vyptával a dověděl se toto: „Ti zbylí, kteří zůstali tam v té krajině a nebyli zajati, jsou vystaveni veliké zlobě a potupě. Jeruzalémské hradby jsou pobořeny a brány zničeny ohněm.“ Tak tomu bylo s Hospodinovým lidem uprostřed tohoto světa. Ale nejen tehdy. Podobný úděl postihuje církev opakovaně; tak jak to předpověděl Pán Ježíš: „Na světě soužení míti budete.“

Příbuzní přišli k Nehemjášovi zřejmě s úmyslem prosit o přímluvu u krále. Nehemjáš neuvažuje o tom, že by to mohlo ohrozit jeho postavení a kariéru. Je mu dána vyznavačská věrnost a odvaha zastat se svých soužených bratří. Ale jak se na tu intervenci chystá? Dost neobvykle: „Usedl jsem a plakal. Truchlil jsem několik dní, postil jsem se před Bohem nebes a modlil jsem se k němu.“ To je překvapující! Takový úspěšný člověk všeho nechá, sedne si a pláče. Zkoumejme to jako jedno z tajemství života víry: Na jedné straně nosí ta povzbudivá jména (jako Nehemjáš), na straně druhé neváhá plakat usedavým pláčem. A tak to chodí ustavičně: I my se dáváme potěšovat Hospodinem a přece míváme mnoho důvodů k pláči a pokání – nad sebou i nad lidmi vystavenými násilí, soužení, pohanění, neštěstí … To je záhada existence izraelské i Kristovy církve: Potěšováni evangeliem a naplňováni radostí Páně, přece zase pláčou a truchlí. Život křesťana a církve není jen pohoda, zajištěnost a úspěch. Ale mnohokrát vstupují slzy do očí a zármutek naplňuje srdce. Tak to bude trvat navždy, až do chvíle, o níž biblický svědek říká: „A sestře jim Bůh každou slzu z očí.“

Nehemjášův pláč je ovšem nepraktická věc. Podle rozumných názorů se pláčem nic nespraví. Jen se ztrácí čas. Ale v Božím lidu se nemusíme pořád jen ptát, co je praktické a účelné. Máme od toho svobodu. Máme jistotu: nic nezmeškám, když se budu třeba právě radovat v Pánu. Ani nic nezmeškám, když budu usedavě plakat před Hospodinem. Radost i pláč má mít v životě svůj čas a místo. Proč na tohle lidé zapomínají a snaží se žít spíš jako naprogramované stroje, to je otázka.

Ale co dělá Nehemjáš dál: Neprovozuje nějakou diplomacii, nesnaží se získat si u krále protekci. Tímto způsobem půdu nijak nepřipravuje. Místo toho: Nehemjáš se modlí. Co to znamená? – Že člověk si je vědom toho, že na všecko sám nestačí. Smím si připomenout, že v tom všem, co přesahuje moje síly a vede k pláči, mám někoho, k němuž se smím svobodně a směle obrátit a kdo mě přijme, vyslechne a vyslyší. Jeho síla přesahuje moje možnosti a schopnosti. Tak se Nehemjáš modlí, obrací se k Bohu těšícímu v každém soužení. A v té jeho modlitbě jsou tři věci, kterých si všimneme:

1. Oslovení, „Bože nebes“. Stálo by za to vyhledat si, jak různě v Bibli lidé oslovují Boha. A popřemýšlet, jaký ta různá oslovení mají smysl. Nehemjáš, dříve než bude intervenovat na nejvyšších místech perského státu, nazývá Hospodina Bohem nebes. To bylo v té chvíli a na tom místě veliké vyznání, kterým vzdal Hospodinu čest a slávu a sám sebe povzbudil. To totiž neznamená jen, že Hospodin přebývá v nebi, vysoko nahoře. Nehemjáš tím říká: Hospodine, ty jsi Bůh, který vládne nad nebesy, nad nebem. To tehdy bylo nesmírně mnoho: Podle vyznavačů náboženství asyrského, babylonského, perského a médského vládla nebesa nad zemí. Slunce, Měsíc a hvězdy byla božstva. V nich bylo určeno vše, co se děje a musí dít na zemi; tato božstva rozhodovala o osudu národů a říší i jednotlivců. Proto v těchto zemích a říších dávného Východu se tak rozvinulo hvězdářství a astrologie. Lidé chtěli znát, co se chystá na nebesích, co hvězdy předpovídají. A pak ovšem pomocí náboženství, obětí a obřadů se pokoušeli ovlivnit ty nebeské mocnosti. Byl to život ustavičné závislosti na těch nebeských silách; nejistoty, jestli jsme dobře nahlédli do jejich karet. A strachu, jestli jsme si dost naklonili jejich přízeň. Naproti tomu izraelský věřící člověk vyznal: Hospodine, ty jsi Bohem nebes. Ty vládneš nad nebesy. Ne Slunce, Měsíc, Mars či Jupiter. Ty jsi naším pánem a také jejich pánem. Ty, Bůh všelikého potěšení a slitování. My se pod nebesy a před nebesy nemusíme bát. Není tak vysoké síly, mocnosti a instance, která by nepodléhala moci a ruce Boha Izraele a Otce Ježíše Krista – dodávají křesťané! Za tím si Nehemjáš stál. To mu bylo jasné. Z toho neslevil. Teď půjde k nejvyššímu perskému vladaři Artaxerxovi. Ale předem si ujasnil, že rozhodovat bude nakonec Hospodin. Tak se Nehemjáš dobře připravil ke své přímluvě a prosbě za své bratry a sestry v zaslíbené zemi.

To platí i pro nás: Pokud si nedáme každou neděli Božím slovem povědět, že Ježíš Kristus je Pánem v slávě Boha Otce a že jsou mu poddány všecky věci na nebi i na zemi a pod zemí, nutně upadneme do strachu o sebe a před kdekým a kdečím. Začínat musíme tím, že si to evangeliem dáme znovu potvrdit: Kristus je Pán. Hospodin je Bůh nebes.

2. Nehemjášova modlitba obsahuje nejdřív vyznání hříchů Izraele. Nestěžuje si na okolnosti, na poměry, na nepřátele či Hospodina samého. Je v tom poctivý a odpovědný, a proto nehledá vinu všude jinde. Vyznává: Zhřešili jsme. To, že církev je ve své vlastní zemi vystavena pohaně a násilí, je naše vina. A to nejen obecně, že by ukazoval na lhostejnou církev a lidi v církvi. On to bere osobně: Já a má rodina – i my se podílíme na příčinách trápení a příkoří, kterým je církev Páně vystavena. Já nejsem lepší než ostatní (v. 6).

3. A pak teprve přijde prosba: „Rozpomeň se prosím, Hospodine, na slovo své!“ To znamená, že Nehemjáš připomíná Boží smlouvu a zaslíbení a těch se dovolává. Nespoléhá na sebe, svou zbožnost a svou modlitbu, že by ho kvůli tomu měl Hospodin vyslyšet. Tak si to někteří falešně představují: Já se pomodlím a ono to všecko musí dobře vyjít. Ale modlitba není prostředek, který bude automaticky fungovat a kvůli kterému musí být Bůh k dispozici. Vyslyšení modliteb je milost. Milost svobodná, kterou má v rukou svrchovaný Bůh. On rozhoduje o tom, jaké to s námi a našimi dětmi bude. My se smíme pouze dovolávat jeho smlouvy, kterou s námi uzavřel – jak si to připomínáme, když stojíme u stolu Páně. Smíme se dovolávat Hospodinových zaslíbení a ujišťovat se, že on je věrný. – To je obsah Nehemjášovy modlitby.

Pak teprve s otevřeností prosí o pomoc v konkrétní situaci a konkrétním úkolu. Až se naučíme takto se modlit, půjdeme pak asi také s Nehemjášovou odvahou na místa, kam se jinak bojíme i jen pomyslet, do záchranné služby pro druhé. Jako se Ježíš před rozhodujícím zápasem svěřil nebeskému Otci; jako si Nehemjáš vyprosil, co potřeboval pro soužené bratry, smíme i my ve svých starostech a bojích hledat a nalézat sílu a pomoc od Boha veškerého potěšení a milosrdenství.

Modleme se.

Pane Ježíši Kriste, dej, abychom se tak jako o sebe, starali o úděl svých trpících bližních. Prosíme tě, odpusť nám naši omezenost a zahleděnost do svých soukromých světů. Přiveď nás od společného soužení ke společné veliké radosti, kterou jsi připravil pro všechny své bratry a sestry. Amen.

Píseň: 195, Všichni, kdo skládají v Pánu své doufání