Neh 5

Introit: „Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem. Tys přece moje záštita.“ (Ž 43,1n)

Základ kázání: „Když jsem slyšel jejich křik, vzplanul jsem hněvem. … Co děláte, není dobré. Což nemáte žít v bázni před naším Bohem a uvarovat se pohanění ze strany pohanů, našich nepřátel?“ (5, 6.9)

Písně: 167,1–5; 315,1-6; 699

První čtení: Neh 5,1–13

Milí bratři a sestry,

Jeruzalém, svaté město, je tedy pod vedením místodržitele Nehemjáše obnovováno. Posledně se zdálo, že se podařilo ubránit se nepřátelům, kteří stavbu ohrožovali. Již za Nehemjášova předchůdce Ezdráše obnovili Židé alespoň v nejpodstatnějších částech chrám. A nyní tedy pokračují na městském opevnění. Nehemjáš by se tedy mohl těšit, že brzy svůj úkol zdárně dokončí. Že totiž Hospodin bude mít zase uprostřed světa místo, kde bude vyznáváno jeho jméno a odkud se bude šířit naděje nejen pro jeho vyvolený lid, ale pro všechny národy. Toto soustředění na dobré dílo však najednou přetrhne křik. A tentokrát to není kvůli závistivým nepřátelům zvnějšku hradeb. Je to křik zevnitř, ze strany domácích! A to od těch nejchudších. Ano, i chudí obyvatelé Jeruzaléma vydatně pomáhali na stavbě. Jenomže, zatímco věnovali své síly i čas dílu obnovy společného zájmu, sami chudli víc a víc, až upadli do naprosté bídy. Neměli už totiž čas na zajišťování své hmotné existence a na nejnutnější obživu si byli nuceni půjčovat. K sluchu Nehemjáše pronikají všelijaké neutěšené zprávy o sociálních poměrech ve městě. Doslýchá se o lidech, kteří by byli nemohli perskému králi zaplatit roční poplatek, kdyby nebyli dali do zástavy své maličké pozemky a potřebné peníze si nevypůjčili: „Museli jsme si vypůjčit na svá pole a vinice peníze na daň pro krále.“ (v. 4) Dovídá se, že obzvláště jsou postiženy rodiny s mnoha dětmi, které zápasí, aby dokonce nezemřeli hlady. „Je nás mnoho s našimi syny a dcerami, musíme shánět obilí, abychom měli co jíst a zůstali naživu.“ (v. 2) A jejich zbídačování se nezastavilo u polí a domů. „Nakonec musíme prodávat vlastní děti za otroky“, naříkají.

A co je pro Nehemjášův sluch nejhorší zjištění? Že takto se chudí jeruzalémští zadlužili u vlastních bratří. U těch bohatších. Ti půjčují peníze, ale berou takové zástavy! Jsou to lidé, kteří „vedle sebe“ s chudšími spolupracovali při společném velkém díle, při stavbě zdí a hradeb – ale postřehli, že ekonomické poměry jim přihrávají do ruky možný zisk. Snadné zbohatnutí. A teď příležitost bezohledně využívají. Půjčují peníze a za ně nabývají moc nad svými spolubratry.

Takovou zvláštní vlastnost mají peníze. Říká se, že vždycky je jich na světě dost. Jen jejich tok není všem příznivý stejně. Mají tu vlastnost, že nejčastěji tečou zdola nahoru. Z těch nejnižších vrstev k těm vyšším. A tak v dobách drahoty chudí chudnou, kdežto bohatí ještě víc zbohatnou. Základy opravdu velkých majetků byly položeny obvykle v dobách hladu.

Nehemjáš je těmito poměry hluboce pobouřen, a to nejen proto, že v nich vidí ohrožení svého budovatelského díla, ale především že se jimi uráží Boží čest. K čemu bude svaté město, když jeho „svatí“ hynou hlady a přitom je požírají vlastní lidé? Proč takové město stavět? – Tomu se Nehemjáš energicky a vší silou postaví.

Prvně tím, že dává jeruzalémským majetným lidem sám dobrý příklad. Jen tak mimochodem se tu zmiňuje o tom, že sám sice peníze půjčoval, ale nikdy si nebral nic do zástavy. Ani nekupoval nic od lidí chudých a neúčastnil se žádných spekulací. „Nadto jsem se účastnil oprav hradeb. Pole jsme neskupovali, ale všichni moji lidé tam byli zapojeni do díla.“ (v. 16) Z dalších veršů se dozvídáme, že se zříkal i místodržitelského platu. A po celých dvanáct let služby jedlo 150 lidí zaměstnaných na stavbě zdarma u jeho stolu.“ (v.17) Doufal-li však Nehemjáš, že takový dobrý příklad bude bohatnoucí občany lákat a že jej budou napodobovat, pak se pořádně zmýlil. Ne, jeruzalémští boháči se nedají tak snadno zlákat k dobrému. Vyhlídka na bezpracný zisk je silnější, než dobré úmysly. Pokušení je příliš velké a nedovedou se mu ubránit. A tak tedy přidávají pole k poli a dům k domům a shrabují své zisky na hřbetech těch nejslabších, nejchudších, nejsešlejších. Tak se poměry vyvíjejí až do dne, o němž se píše v naší kapitole v prvním verši: „Strhl se pak veliký křik lidu, zvláště žen, proti jejich židovským bratrům.“

Lid má obyčejně až obdivuhodnou trpělivost a míra bolesti musí být opravdu vysoká, než lid začne křičet. Ale pak, když už poměry jsou opravdu nesnesitelné, kdy jde o holé živobytí a pak i o budoucnost vlastních dětí, křičet začne. Dlouho to trvá, ale pak to stojí za to. Pak se rozhoří revoluce a nic už nejde vrátit. Hrozí, že z lidu se stane nezvladatelná lůza. Když to jejich boháči i vůdci pochopí, bývá už pozdě jednat a napravovat škodu.

To však Nehemjáš nepřipustí. Tak daleko to zajít nenechá. V Božím lidu se toto nesmí stát! Revoluce zde není tou cestu vpřed. I když na začátku to může vypadat podobně: Nehemjáš se totiž velmi rozhněval! (v. 6+7.) Každá vláda se někdy hněvá, když lidé vyjdou na náměstí a začnou křičet. Někdy svůj hněv vyjádří i gumovými obušky a vodními děly obrácenými proti demonstrantům. Jenže v případě Nehemjáše je tomu jinak. Hněv tohoto vladaře – místodržící pověřený perským králem, měl tuto pozici – se neobrací dolů, nýbrž nahoru! „Vzplanul jsem hněvem a rozhodl jsem se, že proti šlechticům a představenstvu povedu při.“ Tak to vypadá, když do věcí začne mluvit Bůh. A Nehemjáš si nechá Hospodina mluvit do všeho svého jednání. Přesně jako jiní proroci v Izraeli. Připomene nám například Elijáše. Ale i samotného Pána Ježíše, když vyháněl kramáře z domu svého Otce.

Nehemjáš svolal velké shromáždění. – A tu se děje něco, co by se jinde asi nestalo. Poznáváme, že v lidu Božím přece jen Boží autorita má poslední slovo. Ti, kteří mají být kritizováni, spekulanti a bankéři, dobrovolně přišli. První div. A nechají si veřejně vytknout, co provedli: „Půjčujete svým bratřím na lichvářský úrok, … prodáváte své bratry!“ Nehemjáš vysloví ta prastará slova, která vždycky byla a až do dnů Jana Křtitele zůstala přímo poznávacím znamením pravých Božích proroků: „Nesluší se!“ „Není to dobře, co děláte. Což nemáte žít v bázni před naším Bohem a uvarovat se pohanění ze strany pohanů, našich nepřátel?“ (v. 9) Tak mluví těm bohatým věřitelům do svědomí. A je tu další zázrak: Hned „zmlkli a nenašli slov.“ (v. 8) A vyslechli Nehemjášův návrh, jak věci napravit a jak způsobit, aby peníze pro změnu tekly zase dolů. „Vraťte jim ještě dnes jejich pole, vinice, olivoví a domy i příslušnou částku peněz, obilí, moštu a čerstvého oleje, za něž jste jim půjčku poskytli.“ (v. 11) A tu je jejich odpověď: „Vrátíme a nic od nich nebudeme požadovat.“ A zavázali se přísahou a nakonec jako při bohoslužbách „celé shromáždění řeklo Amen a chválili Hospodina. A lid to slovo dodržel.“ (v. 13)

Tak byla tehdy – věrnou službou Nehemjášovou a Božím zásahem do duší lidí – odvrácena zkáza dobře započatého díla. Mohli pokračovat. Znovu spolu, pracovat „vedle sebe“, žít bez ztráty svobody bohatí i chudí, chudí i bohatí. A není to pohádka.

Přece nám to však může připadat neskutečné. Jako sen. Jako Boží království na zemi. Ano, má to s tím dost společného. Poslušnost Božího zákona – léto milosti, odpuštění dluhů, napravení křivd a osvobození zotročených – to je něco, co patří do Boží církve dodnes. Jako záblesk a rozveselení darované z nebe na tuto zemi. I když si o kapitalistické ekonomice a jejích tvrdých mechanismech neděláme iluze. I když jsme poučeni neblahými časy socialistického společného vlastnictví. Přece jako křesťané nemusíme upadat do beznaděje a unavenosti z poměrů, které nejspíše zase povedou k toku peněz zdola pro ty nahoře. My jsme přece získali zásadní dary, které mají větší cenu než poklady světa. Naše dluhy lásky a víry i dluhy bázně před Hospodinem, byly smazány. Ten, který se uměl proti bezohledným prodavačům v chrámě rozohnit podobně jako starý Nehemjáš, náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus, zrušil náš dlužní úpis vůči Bohu tím, že se nechal přibít na kříž. Vděčnost za Božího odpuštění vnesla do církve jiné pořádky, než jaké panují ve světě, kde Krista dosud nepřijali. Podobně jako shromáždění svolané Nehemjášem, i my k tomu povězme své Amen.

Modleme se.

Pane Ježíši Kriste, prosíme, buď pánem na stavbě své církve a tohoto sboru tak, aby se vše mezi námi dělo v lásce a nezarmucovali jsme tě ani nehněvali svou tvrdostí a sobectvím. Buď nám milostiv!