Náš Bůh bude bojovat za nás!

Nehemjáš 4

Introit: Pojďte, pohleďte na Boží skutky, tím, co koná mezi lidskými syny, vzbuzuje bázeň. Dobrořečte, národy, našemu Bohu, zvučně rozhlašujte jeho chválu. Zachoval nás při životě, nedopustil, aby nám uklouzly nohy. Ano, zkoušel jsi nás, Bože, protříbil jsi nás, jako se tříbí stříbro. (Ž 66)

Písně: 155; 418; 677

Čtení: Neh 4,1–12

Základ kázání: „Nebojte se jich, pamatujte na Panovníka velikého a budícího bázeň! Bojujte za své bratry, syny a dcery, ženy a domy!“

Milí bratři a sestry,

byl to Hospodin, kdo se rozhodl, že jeruzalémské hradby budou obnoveny. Byl to On, kdo podivuhodným způsobem povolal královského číšníka Nehemjáše od perského dvora, aby budovatelské práce vedl. A opět to byl On, kdo vytvořil na jeruzalémských hradbách bratrské společenství víry z lidí, kteří dříve spolu mnoho společného neměli: měšťané i venkované, kněží i zedníci, zlatníci i lékárníci, správci z úřadů města, otcové a synové a dokonce i dcery. Každý je tu v dlouhém seznamu navždy uveden svým jménem. Všichni ochotní denně vykonávat těžkou, špinavou práci – vedle sebe. Bez ohledu na rozdílná postavení a původ. Práce se rozbíhají. Mohlo by se zdát, že všechno dál půjde zázračně dobře. Nehemjáš jako stavbyvedoucí to bude mít snadné.

Ale nešlo to snadno ani zázračně. Spíš velice těžko. Při budování své církve a svého království ve světě Pán Bůh jistě může činit zázraky a někdy je činí, ale také vodí svůj lid cestami docela obyčejnými. Víme, že jej může přenést přes moře jako „na křídlech orličích“, ale jindy také svému lidu připraví namáhavý a dlouhý pochod tvrdou cestou pouště. Zázrakem svých soudů může naráz porazit zdi Jericha, ale může také svému lidu uložit, aby vybudoval nový Jeruzalém krušnou prací se zednickou lžicí a mečem v ruce. V této kapitole vede Bůh své stavitele skutečně cestou všední námahy a obyčejných potíží. Přitom můžeme pozorovat tři skutečnosti:

1. Stavba Jeruzaléma není nějaký velkolepý podnik. Jde naopak o dílo nouzové, o dílo vyložené chudoby, o únavnou a dlouhou dřinu. A hned na začátku to dílo naráželo na odpor a překážky. Jsou tu jmenováni mocní páni ze Samaří a jiných okolních končin, kteří si obnovu Jeruzaléma nepřejí. Sanbalat Samařský, Tobiáš, služebník Amonitský a Gešem Arabský. Dva odpadlíci izraelského původu a jeden rodilý pohan se v tom spojili. Jakoby tu stáli s rukama v kapsách a dívali se, co se to v jejich sousedství najednou děje. Smějí se tomu a vymýšlejí urážlivé vtípky. Posmívají se pošetilé víře chudáků Židů: ‚Čekají snad na zázrak, že obětují svému Bohu a stavba jim najednou za den vyroste pod rukama?‘ Smějí se jejich chatrným prostředkům: Kameny spálené ohněm se drobí a rozpadají jako křída – z toho chtějí Židé něco postavit? Vtipkují o té ubohé stavbě: Kdyby se prý v noci lišky chtěly dostat do kurníků ve městě, tyto zdi by jim nemohly překážet. Jedovatou slinou plivají po Božích stavitelích a jejich započatém díle.

A co Nehemjáš? Zatím jim nemůže nic odpovědět. Vždyť to vypadá, že mají pravdu. Budování církve je opravdu věcí neokázalou, málo atraktivní. To bylo něco jiného, když stavěl Babylon nebo Egypt! Nad jejich stavbami se světu tajil dech. Když však začnou s Boží stavbou v Jeruzalémě, tak se vtipálci mohou potrhat smíchy. Služebník Boží naříká: „Bože, slyš nás! Jsme v pohrdání!“ Ale přitom neutíká od své práce. I kdyby tu takových posměváčků místo tří stálo tři sta, kdyby ty lišky opravdu prorazily zeď, Boží stavitel bude stavět dál. Hospodin mu dal oči víry, které vidí dál.

Tuto zvláštní schopnost budovatelů Božích bychom také potřebovali. Protože se nám oči nejednou pokazily, takže se v církvi ohlížíme, co na naší práci říkají takoví Tobiášové a Sanbalatové, jako by na jejich pohledu záleželo, jestli se máme čím chlubit. V minulosti jsme stavěli velké kostely a přistavovali věže, abychom nebyli zahanbeni před katolíky a před světem. A teď se musíme učit nově se dívat a rozumět neokázalým mírám, které ke své stavbě používá Bůh. A učíme se uznávat a přát takovým sborům, které si dokázaly svépomocí opravit rodinný domek na modlitebnu a byt pro faráře, nebo takovým, kteří otevřou své domy a pozvou do nich pár místních bratří a sester k bohoslužbám a ke čtení Bible. Vždyť, jak to měli první křesťané, které si pro jejich činorodou víru tak rádi bereme za příklad? Jejich sbory se shromažďovaly po domech a třeba i v katakombách. A právě tehdy byly nejživější! Když Bůh buduje svůj „Jeruzalém“, chodívá to skromně a neokázale. Tomu se musíme učit rozumět. Poznávat Boží církev právě v její skromnosti a chudobě, aniž bychom se jí posmívali nebo nad ní proto bědovali. Vždyť víme, že Bůh uskutečnil svůj největší zázrak v poníženosti malého dítěte! Můžeme tedy pookřát a být dobré mysli, navzdory chudobě své církve.

2. Stavitele čeká také boj! Stavbě totiž hrozí nebezpečí z útoku nepřátel. Nejdřív se pokoušeli vrhnout na Nehemjáše podezření z velezrady. Předhazovali mu: „Do čeho se to pouštíte? Chcete se bouřit proti králi?“ (2,19) Chtěli ho znemožnit politicky, vzbudit proti němu podezření, že touží uchvátit moc. Když se ukázala neudržitelnost takových pomluv, zkusili to protináboženskou propagandou: zesměšňováním Božího lidu, jeho víry a jeho díla. A když se o Nehemjášovu statečnost a vytrvalost otupila i tato zbraň, začali s hrozbami a že tedy použijí násilí. Ze všech čtyř světových stran se začali tajně a záludně chystat k přepadení

I to není nic ojedinělého. Pohodlné a bezpečné křesťanství je jen tam, kde se nic neděje a o nic se neusiluje. Připravovat Boží království nese potíže a tajné či přímé útoky. Nehemjáš se vůči tomu nebezpečí netváří hrdinsky. I jej přepadají záchvaty malomyslnosti, protože vidí, co tohle ohrožení a posměch vyvolává mezi jeho spolupracovníky. Mezi dělníky se ujala poraženecká smutná písnička: „Síla nosičů je podlomena, všude jsou hromady sutin, nejsme schopni hradby dostavět.“ (v. 4) Co si Nehemjáš počne? Sevřenost a bezradnost zase vedou k modlitbě: „Modlili jsme se ke svému Bohu.“ A odpověď: Copak to nebyl zázrak, když po tom všem příkoří a těžkostech, i při tom smutném prozpěvování, lidé přece ze stavy neutíkali? „Nebojte se jich!“ Povzbuzuje Nehemjáš. „Pamatujte na Panovníka, velikého a hrozného!“ Boží bázeň je zbavuje strachu z lidí. V tom je povzbuzení i pro nás: Pokud neupadneme do nečinnosti a hříšného zoufalství a nerozplyneme se uprostřed národů, budeme terčem protivníků. Proto je důležité vyprosit si statečnost a vytrvalost k dlouhému a tvrdému duchovnímu boji. Kdo patří k Božím stavitelům, ať je to jen člen sboru, otec rodiny, presbyter nebo farář, ten ví, co je to únava i duchovní zápas a také někdy zpívá smutnou písničku jeruzalémských dělníků o podlomené síle a příliš velkém úkolu. Ale i s námi chce Pán Bůh provést ten malý zázrak, že mu přes všechnu unavenost a zklamanost z té uložené práce neutečeme. Ten, který je Pánem církve, dobře zná „únavu nosičů i jaké hromady sutin a prachu leží v cestě“ a jak mocně se v nás ti odpůrci, totiž starý Adam ba i ďábel sám dovedou vzpírat. A tak nám tato kapitola říká: Neustávejte v modlitbách a dejte se Slovem Božím potěšovat. Nebojte se. Stavba Božího města je spojena s nepohodlím a nebezpečím. Je tu však Kristus, který je větší než všechny hromady trosek dohromady a „Kristus má silná ramena“, (jak opakoval jeden výmluvný kazatel). Asi tím chtěl říct, že to, co my už neuneseme, on unese.

3. Boží stavitelé si počínají lidsky; až příliš lidsky! To, co Nehemjáš zorganizoval, by se dalo udělat i na docela světských stavbách. Vzhledem k hrozícímu nebezpečí, rozdělil lidi do dvou skupin. Jedna bude stát na stráži a druhá bude stavět. V jedné ruce zednickou lžíci, v druhé zbraň. A při ruce poplachovou sirénu: „ … a tak stavěli a trubač stál vedle mne.“ Ve dne, v noci. Ani šaty si nepřevlékali, nemyli se. A k nebi stoupaly modlitby. Ale jaké?! „Slyš Bože náš, že jsme v pohrdání a obrať pohanění jejich na hlavu jejich. Vydej je, aby se stali kořistí a zajatci cizí země. Nepřikrývej jejich nepravosti, ať není jejich hřích smazán, neboť podněcují proti těm, kdo stavějí.“ (3,36n) – Kdo z vás by schválil takovou nepřející modlitbu? A kdo by se ji sám dokázal pomodlit? A co náš Pán Ježíš Kristus? Ten by se takto přece nemodlil? Stavitelé Jeruzaléma jsou jen slabí, hříšní lidé. Jsou tak jiní než my? Ano, protože se pustili do odvážného díla, do stavby Boží. Ale budují a bojují jako lidé. Církevní dějiny jsou plné takových příkladů, nad kterými se současníci pohoršují: Poněvadž Boží lidé často jednou rukou stavěli svaté dílo a druhá byla plná špíny. A často i potřísněná krví. A přece jich Bůh užíval, přes všechny slabosti. Ano přímo navzdory jim samým budoval jimi svou církev na zemi. Boží stavitelé nejsou jen samí dokonalí lidé, ale i hříšníci. Jsou to hříšníci přijatí na milost.

A zase nám to může dodat odvahu. Když například lidé ve sborech říkají, že oni kvůli svému zaměstnání nejsou dost vhodní a čistí pro svaté Boží věci a myslí tím práci v církvi: vyučování dětí, presbyterskou službu, vystoupení jménem církve navenek … Tak tady to máme. Nikdy nebyl nikdo, kdo by měl obě ruce čisté. Dokonce i Pánu Ježíši vyčítali, že se špiní u stolů s celníky a hříšníky. Právě takové, kteří jdou do díla v jistotě Božího odpuštění a Boží milosti, ve víře, že Bůh sám dá zdar svému dílu, jen takoví mohou na stavbu. A ten, kterého zavrhli slušní a zbožní úplně, stal se sám kamenem úhelným na stavbě Božího království! Tak tomu s církví, s námi, je. Amen.

Modleme se.

Hospodine, ty bojuješ za nás, díky! Ale my do toho musíme jít také, musíme být na stavbě i v boji, jinak se nás to netýká. Odpusť, že se stále vykrucujeme a vymlouváme, proč my právě nemůžeme. Odpusť, co jsme pošpinili. I nás krví svého Krista očisti od hříchů! Amen.