Naděje odpočinutí

Mt 11,25-30  V ten čas řekl Ježíš: Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče: tak se ti zalíbilo.  Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn– a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.

Domácí pobožnost 15. března 2020

Místo bohoslužeb zrušených při nouzovém stavu ve státě připravil Jan Roskovec

Pozdrav

Pokoj vám ve jménu Boha Otce, i Syna i Ducha svatého. Amen

Vstupní votum

Naše pomoc a náš počátek je ve jménu Hospodina,
který učinil nebe i zemi,
který je věrný ve svém věčném milosrdenství
a dílo svých rukou neopouští.

Píseň

Ž 25

1. čtení: Ř 8,18–25

Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů.  Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti– ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.  A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.

Modlitba

Hospodine, věrný a dobrý Bože, ty nám dáváš svého Ducha, který nás vede k tomu, abychom na tebe nezapomínali, když se nám vede dobře a ničeho se nebojíme, a abychom v tebe neztráceli důvěru, když nás svírají obavy a doléhají na nás starosti – abychom se nepoddali pocitu, že nemá smysl vyhlížet k naději u tebe.

Dáváš nám svého Ducha a ten nás učí v tobě poznávat Otce, vede nás k tomu, abychom k tobě měli tu důvěru, kterou nám ukázal a dosvědčil tvůj Syn Ježíš. Proto jsme teď tady –a čekáme, že k nám promluvíš ve slovech svých svědků, jak jsi to slíbil.

A prosíme tě, buď svým Duchem se všemi, kdo se k tobě sami nebo v malých kroužcích obracejí, potěšuje hlavně ty osamělé, nemocné a slabé. Amen

Píseň

675

2. čtení: Mt 11,25–30

V ten čas řekl Ježíš: Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče: tak se ti zalíbilo.  Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn– a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.

 

1. Čas, který prožíváme, je velmi zvláštní. Teprve pomalu nám to dochází, ale i ta situace, ve které jsme se tu sešli, nám to připomíná. Že by se v neděli nemohly konat bohoslužby, to nikdo nepamatuje. To, co na nás dolehlo, v lecčems připomíná válečný stav, jen s tím rozdílem, že nepřítelem tu nejsou druzí lidé, lidé tu nebojují proti sobě navzájem, ale naopak, zdá se, spojují síly v boji proti společnému nepříteli – nemoci, která nás všechny ohrožuje.

V tom společném ohrožení spočívá ta zvláštnost – o tom, že žijeme ve světě plném různých ohrožení, tak nějak jistě víme, ale nebyli jsme zvyklí mít je takto nablízko a takto všeobecně. Různé epidemie už jsme zažili, ale tahle se poprvé dotkla nás a našeho evropského prostoru, kde jsme už dlouho nic po­dob­ného nezažili.

Ačkoli to v naší zemi ještě stále nevypadá nijak dramaticky, hledíme na to se sevřením. Svět okolo nás se zastavuje, nebo alespoň výrazně zpomaluje, jak se snaží bránit nemoci, která sice není sama nijak velmi smrtelná, ale jejíž mno­hem větší nebezpečí spočívá v tom, že by lidé mohli onemocnět hromadně, tak­že by zkolaboval zdravotní systém – a zřejmě nejen ten.

My ještě nemusíme s nemocí bojovat přímo, sami jsme neonemocněli a nepracujeme ve zdravotnictví. To nám dává možnost, ba nutí nás to k tomu, abychom o věci přemýšleli. Přemýšlíme o tom, co to znamená, jak se zachovat, v čem v této situaci brát naději. A ptáme se při tom také, jak do toho patří a pro­mlouvá naše víra.

2. Můžeme začít otázkou, co to znamená. Říká nám ta virová pandemie něco? Něco – o čem?

Tradičně byly v dějinách často ničivé epidemie – podobně jako jiné „rány“, které se vymykaly lidské kontrole – spojovány s Božím soudem. Byl v nich spatřován Boží trest. Děje se to ostatně i dnes, všelijaké takové aktuální výklady se na internetu najdou – třeba dávají do souvislosti počátek nemoci v Číně s tím, jak čínská vláda pronásleduje křesťany a jiná náboženství. Můžeme tedy, nebo dokonce máme, ty nejrůznější „rány“, v nichž se projevují síly větší než naše síly, považovat za výpovědi o Bohu? Dozvídáme se z nich něco o Bohu?

Ten oddíl, který jsme četli z Matouše, v této věci podle mne odpovídá jednoznačně negativně. Nikoli! O Bohu se nedozvídáme z dějinných katastrof, epidemií nebo zemětřesení – o Bohu se dozvídáme od Ježíše Krista. On je ten Syn, který jediný zná Otce a zjevuje Otce, tj. ukazuje, kdo Bůh vlastně je a jaký je. Ukazuje ho, zjevuje, a to především v tom pozvání, které hned vzápětí připojuje: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. To je pozvání, které zní velmi povzbudivě právě v dobách jako je tato – a toho se smíme přidržet jako pravého slova Božího, pravého zjevení Boha.

Pokud ta virová epidemie či pandemie o něčem vypovídá, není to o Bohu, nýbrž spíš o našem světě. To sevření a znejistění nás vytrhává z falešných pocitů jistoty a bezpečí. Připomíná nám velmi naléhavě a existenciálně, že své životy nemáme tak úplně ve svých rukou, jak se nám opakovaně zdá v „časech dob­rých“, že naše plány a odhady opravdu nejsou tak pevné, jak se rádi domníváme. Ne, nemůžeme si dělat úplně co chceme. To platí – a bude platit i poté, co snad tato pandemie pomine. Takovému poznání se říká pokora.

Něco z toho zaznívá i z těch Pavlových slov, která jsme četli: tak jako veškeré tvorstvo až podnes sténá a pracuje k porodu, také i my ve svém nitru sténáme. Pavel prohlašuje za nepominutelnou polohu modlitby těch, kteří mají dar Ducha jako prvotinu darů Božích – sténání společně s veškerým tvorstvem. To je také naše situace, před tím nemusíme a nemáme utíkat do nějakých iluzí.

3. Přemýšlíme také o tom, co v takové situaci dělat, co je důležité. Dalo by se o tom asi povědět ledacos, mně se zdá, že pro tuto situaci je zvláště důležité dvojí: kázeň a odvaha. Každému, kdo se trochu zamyslí nad smyslem a podmínkami úspěchu opatření, která se ve státě teď zavádějí, celkem snadno dojde, že mnoho závisí na kázni a odvaze jednotlivých lidí. Na kázni, s níž budou sami dodržovat přikázaná opatření, a na tom, že nebudou ze strachu panikařit. To obojí, ta kázeň i ta odvaha, znamená jisté sebeomezení, je to opak sobectví. K nekázni vede neochota přijmout omezení, myslet na hygienu, dodržet karanténu – prostě proto, že mně se to zrovna nehodí, že mě to omezuje. A k panice vede strach o sebe – že na mě nevyjdou potraviny, roušky, léky, místo v nemocnici.

Myslím, že v situaci jako je tato, se celkem dobře ukazuje, že sobectví, které někteří dnes čím dál víc považují za ten nejpřirozenější, a proto ve všech situacích ospravedlnitelný lidský postoj, není tím nejlepším. Ne k alespoň relativně úspěšnému překonání pandemie.

Když si tohle uvědomíme, samozřejmě přichází otázka, kde se nesobecké postoje v člověku berou. Odpovědí je víc a patří k nim jistě i racionální úvaha: i tudy se dá dospět k přesvědčení, že sebeomezení ve smyslu překonání sobectví bezstarostného i sobectví vystrašeného je nakonec výhodné pro všechny. Ale řekl bych, že nejúčinnějším zdrojem nesobectví je naděje. Naděje jako ujištění o dobrém konci.

4. A to vede ke třetí úvaze: co je zdrojem naděje v této naší situaci, jež nás všelijak svírá.

Můžeme začít od skutečností, které přímo nesouvisí s vírou, ale jsou také nesporně důležité. To, co nám dává jistou naději, že to neskončí úplně špatně, je fungující stát. V situacích jako je tato, je dobře vidět, jak stát (fungující!) potřebujeme, že všechny úvahy z dob, kdy se „nic neděje“, že bychom se třeba mohli obejít bez něj, jsou liché. Potřebujeme fungující stát – a jako křesťané se máme za ty, kteří ho ztělesňují, tedy za vládu, ale také třeba za všechny zdra­votníky, kteří jsou v době ohrožení nemocí jednou z jeho nejdůležitějších funkcí, přimlouvat v modlitbách. I to patří k té modlitební solidaritě se sténajícím tvorstvem, o které jsme mluvili.

Zdrojem naděje nám nepochybně může být také důvěra ve schopnosti vědy – vymyslet účinné léky, vyrobit přístroje vyškolit lékaře. I když taková virová pandemie nepochybně patří k věcem, které nemáme a nebudeme mít plně pod kontrolou, zdaleka to neznamená, že s ní nemůžeme nic účinně dělat. Ten pokorný přístup ke skutečnosti světa, o němž byla řeč, rozhodně nevede k fatalistickému čekání v nečinnosti.

A naději nepochybně vzbuzuje i to, že nutné předpoklady úspěchu v boji s virem, totiž vzájemná solidarita, která se projevuje i v ochotě riskovat pro druhé, a zároveň kompetence jednotlivců, tedy schopnost jednat správně a účinně – že tyto důležité skutečnosti jsou přítomny. Takové lidi okolo sebe vidíme.

Jako křesťané ovšem můžeme mít naději přece jen ještě podstatnější, naději opřenou o jednání Boží, jak nám je dal poznat Ježíš. Už jsme řekli, že Ježíš to „zjevení Boha“ přináší jako pozvání. Pozvání, v němž slibuje odpočinutí všem, kdo se namáhají a jsou obtíženi břemeny, kdo s námahou nesou tíži života. Spojuje ten slib to odpočinutí s výzvou, která zní paradoxně: vezměte na sebe mé jho. Odpočinutí v tom, že se člověk nechá ještě zapřáhnout do nějakého potahu? To zní divně. Ale Ježíš hned dodává: mé jho netlačí a břemeno netíží. Jho, které netlačí a břemeno, které netíží, může být jen takové, které člověk nevláčí sám, které mu nadlehčuje někdo jiný, kdo tu tíži nese. O tom nás právě Ježíš ujišťuje, že to tak je. Že on, že Bůh, kterého on nám ukazuje, nese naše břemena, že když se jím necháme „zapřáhnout“, jím vést, bude to navzdory vší námaze vlastně odpočinutí. Tohle ujištění, to je křesťanská naděje.

Naděje vposledu založená na velikonočním evangeliu, na poselství o vzkříšení Ježíše Krista. Vzkříšení, nový život pro mrtvého. Vyvýšení pro toho, kterého lidé navzdory všemu zájmu, který vzbudil, lidé nakonec zavrhli. Tomu, nad nímž zdánlivě měli poslední slovo ti, kdo byli u moci, ti, které dráždil – proti těm, kterým pomohl a které zaujal. Zdánlivě. Poslední slovo však měl – o tom nás to velikonoční evangelium ujišťuje – ten Bůh, kterého on dosvědčoval. Bůh, který se ujímá slabých, Bůh, který zve ty, kteří se „namáhají a jsou obtíženi“, kteří sténají spolu s celým stvořením, k odpočinutí. To je naše naděje – v dobách dobrých, šťastných a bezstarostných i v dobách sevření, starostí a nejistoty.

Naději není vidět, dodává k tomu apoštol. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. To, že něco „není vidět“, neznamená, že to není. A to, že něco je třeba jen „trpělivě očekávat“, neznamená nutně, že je to něco nejistého a že to pro přítomnost, kdy to není vidět, nic neznamená. Naopak, znamená to vědět, že ještě je co čekat, k čemu vyhlížet, i když to (ještě) není vidět.

Modlitba

Pane Ježíši Kriste, od tebe se můžeme učit a od tebe můžeme čekat posilu, když poznáváme, že na břemeno a jho, které přijmeme od tebe, nejsme sami. To nás těší.

A povzbuzuje nás, že ty slyšíš i tiché a nepřehlížíš pokorné, právě naopak – že tichosti a pokoře, ohledu na druhé, slibuješ budoucnost.

Na druhé teď před tebou myslíme a za ně tě prosíme.

Prosíme za ty, které máme rádi a s nimiž se teď nemůžeme setkávat…

– za ty, kdo jsou v karanténě…

– za nemocné, nejen virem…

– zvlášť za postižené v Itálii a v Číně…

– za zdravotníky, policisty, vojáky, prodavače… za všechny, kdo se starají o to, aby fungovalo, co je potřeba…

– za vědce, kteří vyvíjejí léky…

– za vládu, hejtmany, starosty, hygieniky… a další, ny nichž leží břemeno rozhodování a organizování…

– za ty, kdo ve strachu panikaří…

– za ty, kdo jednají lehkomyslně…

Modlitba Páně

…a vyslyš nás, když se společně modlíme k Otci, jak jsi nás naučil: Otče náš…

Píseň

550

Závěrečné votum

Požehnán buď Panovník, den ze dne za nás nosí břímě.
Bůh je naše spása.
Bůh je Bohem, jenž nás zachraňuje.
Je to on, Panovník Hospodin, kdo vyvádí z tenat smrti.
(Ž 68,20–21)

Požehnání

(Nu 6,24–26)