Na tvou přímluvu promíjím. Nu 14, 11-23.25b.31-35

Introit: Hospodin zjednává spravedlnost a právo všem utlačeným. Dal poznat své cesty Mojžíšovi, synům Izraele svoje skutky. Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný. (Ž 103, 6–10)

Písně: 283; 584; 146,1.5.6; 289

Čtení: Mt 7,7 – 11

Milí bratři a sestry,

Izraelci tedy dali za pravdu většině: deseti poslům z dvanácti. Jejich zpráva o prozkoumané zemi byla tak temná, tak otřesná, že na lidi udělala větší dojem než povzbuzování Káleba a Jozua o tom, že Hospodin je na jejich straně. Slíbil přece, že tu zemi „oplývající mlékem a medem“ jim dá a obyvatel té země se lekat nemusejí. Na jeho slib se mohou naprosto spolehnout. Vysvobodil je přece z Egypta a mnohokrát na poušti zachránil. Ale oni nedbali a postavili se Bohu na odpor víc než kdy předtím. Dřív, cestou, také reptali, měli námitky, báli se, vzpomínali na Egypt, ale šli. Dali se vést. Teď však se postavili zásadně proti Boží cestě. Bez výhrad odmítli celé Boží dílo vysvobození. Rozhodli se je překazit, jako by za nic nestálo, ba jako by se vůbec nebylo stalo. Nerozpakovali by se vrátit jako ztroskotanci do Egypta a tak projevit naprostou nedůvěru Božímu vedení. Jsou tu na hranicích zaslíbené země a zároveň na hranicích víry a nevěry, která končí s Bohem a se vším, co je dosud drželo a čeho se dosud drželi. Izrael si tehdy opravdu vybral život bez Hospodina a opravdu žádal cestu zpět do otroctví v modlářství Egypta.

Zaráží nás to? Mělo by. Mělo by nás to děsit; to svědectví o lidech, tolikrát zachráněných a obdarovaných. Byli přece na cestě do svobody a téměř na konci to vzdají a žádají cestu zpět! Měli bychom si to pamatovat pro chvíle optimismu nad lidským charakterem. Při opěvování lidské neutuchající touhy po svobodě. „Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi nebo na této poušti! Vraťme se do Egypta!“ Naříkali. „A dokonce ty, kdo mluví jinak, ukamenujme!“ Tak vyhrožovali.

A Boží odpověď? Zní drtivě: „Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho konal? Budu ho bít morem a vydědím jej!“ Míra Boží trpělivosti a shovívavosti se zdá být naplněna. Lid mu vskutku připravoval jen trápení jako nezvedený syn otci. Nyní je konec. Už nebude odpouštět. Už mu nedá novou příležitost. Vezme jeho vůli vážně. A svou otcovskou spravedlnost a svůj hněv nechá vzpurnému lidu pocítit. Je vskutku hrozné upadnout do rukou Boha spravedlivě rozhněvaného! To může znamenat jen smrt, záhubu.

Kdyby to zde skončilo, skončila by Bible, příběh Izraele a kdo ví, jak by to bylo s námi … Ale zde ještě nezaznělo poslední slovo. Konec bude jiný, než zněla hrozba. Rozsudek byl totiž změněn. Místo smrti a záhuby – 40 let bloudění na poušti, 40 let výchovy a zkoušek. Tedy rozsudek nad jednou generací, nikoli nad celým lidem. To Bůh sám svůj rozsudek změnil. A na to nezapomínejme ani v těch nejslabších chvílích: Náš Bůh není ješitný vládce, tyran, který by se vyžíval v trestech. Nedá se unést hněvem. I když jeho rozsudek nebyl nespravedlivý. Byl zcela zasloužený! To se zpochybnit nedá. Ale on svůj rozsudek změnil. Jak je to možné? – Je snad náladový tak jako my, že nálada ovlivní rozhodování? Ne, Hospodin není náladový. Je věrný. Na jeho věrnost je spolehnutí, na rozdíl od nás, kteří jsme náladoví, přelétaví …

Není to tedy náhoda, že Pán Bůh změnil svůj rozsudek nad nehodným Izraelem? Není. Vždyť na více místech Písma čteme, že „litoval, slitoval se a odpustil.“ Ale nikdy to nebylo lehké a samozřejmé. Vždycky to něco stálo. Vždycky se do toho někdo vložil, někdo, koho to něco stálo. – Zde to byl Mojžíš. Vložil se do toho svou modlitbou. Vlastně se ho to ani netýkalo. On byl z rozsudku výslovně vyňat. Naopak mu byla slíbena veliká sláva: „Z tebe učiním větší a zdatnější národ, než je Izrael …“ Mohl se stát zakladatelem nového lidu. Postavit se tak po bok Abrahamovi. Nebylo by divu, kdyby si to byl Mojžíš vybral. Když si jen vzpomeneme, kolik trampot a příkoří měl se syny Izraele. Kolikrát proti němu reptali. Naposledy dokonce i vlastní sourozenci, Áron a Mirjam. Proč by se měl teď míchat do něčeho, co se jeho netýká? Proč by měl hasit, co jeho nepálí? Nedivili bychom se, kdyby se z té odpovědnosti rád vyvléknul a chopil se nové příležitosti. Ale Mojžíš nechtěl svou slávu vybudovat na záhubě svých bratří. Nechtěl přihlížet jejich zkáze a libovat si: „mají, co chtěli“.

Rozum se nám nad tím zastavuje, že Mojžíš neváhal a místo vlastního prospěchu, se do toho neštěstí vložil svou modlitbou. A bojoval o ten lid proti Božímu rozhodnutí! Bojuje, ačkoli se ho to netýká. Hasí, i když ho to nepálí.

A zase si snad vybavíte, že tohle se mezi těmi, které si Hospodin vybral ke zvláštní službě, opakuje. Kdysi Abraham podobně bojoval o Lota, který si šel za svým. Pak se modlil za Sodomu, ačkoli to také nebyla jeho věc. A mohli bychom pokračovat k Davidovi a dál k tomu, který bojoval a vybojoval, ačkoli nešlo o jeho vinu. Ale vzal to na sebe, ohrozil svou budoucnost, riskoval a nasadil svůj život za ostatní. Sám hříchu neučinil, ale vzal na sebe náš hřích, „byl za nás učiněn hříchem“. Všichni, kdo zápasí o změnu Božího spravedlivého rozsudku, kteří nezůstanou stranou, ale vezmou to na sebe, kteří se do toho zamíchají, své jméno i svou budoucnost často ohrozí – ti všichni na sobě nesou odlesk záře Kristovy. Ti všichni bojují boj o záchranu ostatních, boj kristovský.

Sám Mojžíš se v Boží škole k nepoznání změnil. Nejen „nejpokornější z lidí“ (Nu 12,3), ale i nejméně náročný, který nemyslí na sebe, ale bojuje za ostatní, trpí za ně. I on na sobě nese rysy Přímluvce – Ježíše Krista. Všichni na sobě máme totiž nést jeho odlesk, jeho rysy. Zve nás k této cestě, k tomuto způsobu, abychom skoncovali s lhostejností i s povýšeneckým mistrováním ostatních. Abychom začali s odvážnou, pokornou přímluvnou modlitbou, která chce změnit Boží spravedlivý rozsudek. Nad nevěrou tohoto světa, z něhož se však my nevyviníme. Vždyť, v čem je poslání církve Ježíše Krista? Snad horlit proti těm, kteří hřeší? Proti těm, kteří nevěří? Vytahovat se nad ně? Ukazovat svůj příklad a starat se jen o své bezpečí a spasení? – Ne, poslání církve je především v tom, že bude bojovat o změnu Božího rozsudku. Totiž bojovat o milost pro odsouzené a ztracené.

Ale je to možné? Kde vzít odvahu k boji o Boží milost proti Božímu hněvu? Podívejme se, čeho se dovolával Mojžíš ve své modlitbě za lid? – Neukazoval na polehčující okolnosti, nenabízel nápravu, skryté zásluhy. Nic takového. Dovolává se Božího věrného Slova. K takové modlitbě totiž Hospodin sám vybízí, když připomíná: „Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, stíhá vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení …“ (Ex 34,6n)

Mojžíš svou modlitbou boj o Hospodinův rozsudek vybojoval. Jen ti, kteří si vybrali život v Egyptě, jen ti padli na poušti … jak si také přáli. Ale jejich děti po 40 letech zkoušek a bloudění a výchovy do zaslíbené země doputovali. Bůh nevyhladil tento lid a na přímluvu změnil rozsudek ve prospěch obžalovaného. Takový je: dává milost a odpuštění, protože k tomu má blízko, je tomu nakloněn. Dodnes.

Nejen, že mu v tom nemáme bránit svými sudičskými a moralistickými řečmi. Ale můžeme naopak pomáhat svými přímluvami za všechny odsouzené, za celý tento svět, ať se hrne do záhuby sebevíc. Odvahu a sílu máme kde čerpat: Vždyť za nás se ustavičně přimlouvá Pán Ježíš Kristus, který pro každého z nás změnil rozsudek smrti v milost života. Naší bídou by bylo, kdybychom tomu nevěřili. Ale je to pravda: Kristus za tebe, za mne, za svou církev, za Izraele, za tento pobloudilý svět zemřel. A nyní pro každého z nás prosí o milost.

Modleme se. Pane Ježíši Kriste, chválíme tě, že občerstvuješ naši víru v Boží milost. Že u tebe je neochvějná jistota, že stojí za to prosit, přimlouvat se a mít naději svobody a života navzdory zotročení a smrti. Buď za to slaven na nebi i na zemi! Amen.