Introit: Hospodine, slyš můj hlas, když volám. Svou tvář přede mnou neukrývej. Ty jsi byl má pomoc, neodvrhuj mě a neopouštěj, Bože, moje spáso. (Ž 27)

Písně: 353; 370,1–3; 426,1–2; 672

Čtení: 1Kor 13,1–7.13

Milí bratři a sestry,

brzy budou Svatodušní svátky. Velikonoční období skončí, ale velikonoční události Ježíšova kříže a vzkříšení jsou pro nás živé stále; prožíváme a slavíme je každou neděli. Sami jsme součástí dosud otevřených dějin, do kterých nás čtvrtý evangelista zve: číst i objevovat. Společně jsme Janovým spisem doputovali až k závěru. Jak však dnes uvidíme, je to závěr bez konce.

Ještě jednou se setkáváme s učedníkem Petrem. O něm toho víme nejvíc. Petr je velká a velmi dramatická postava – horlivý učedník, který si mezi dvanácti nejčastěji bral slovo. Nejednou to přehnal, až jej Ježíš musel držet zpátky. Ale také to byl on, kdo vyznal, kým Ježíš skutečně je: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“ Ovšem každý také zná Petrovo velké selhání, když svého Pána po jeho zatčení třikrát zapřel. No, a čerstvě v paměti máme, jak Ježíš po svém vzkříšení pověřil právě Petra ke správě a vedení své církve: „Buď pastýřem mých ovcí.“ A „Následuj mne!“ Tento učedník, kterému bylo odpuštěno víc než ostatním, prokázal svou kvalifikaci k pastýřské roli právě velkou láskou k Ježíši. „Ty víš, Pane, že tě mám rád.“ Slyšeli jsme minule třikrát.

Vedle Petra však vystupuje ještě jiný, další profil učedníka, který se vrací i teď, v závěru celého spisu. Nemá však jméno. Je to učedník anonymní, přesto však jasného charakteru: Učedník, kterého Ježíš miloval a který miloval Ježíše. Opět, láska je tím, co zakládá povolání do služby. Tento učedník měl díky lásce k Ježíši po dvakrát náskok před ostatními: u prázdného hrobu první uvěřil ve Vzkříšeného a nyní už následuje, zatímco Petr byl k následování teprve povolán. Petr je tím zřejmě překvapen. Představme si ho: Jednu nohu již ze dveří a v ruce hůl, nastupuje cestu následování. Ještě se však obrátí a vidí, že za nimi jde tento učedník, kterého Ježíš miloval. Ano, je to ten, připomíná evangelista, který Ježíši padl při večeři na hruď a řekl: „Pane, kdo je tvůj zrádce?“ – Tu otázku mu našeptal právě Petr. – Když jej tedy Petr uviděl, povídá Ježíšovi: „Pane, ale co ten?“

Petr se v tomhle nezměnil: ve své horlivosti; sám již má co dělat, ale ještě mu to nedá, aby se nezajímal o druhé. Když jemu Pán dal takovou roli!, copak asi svěří „milovanému učedníkovi“? A má se i o něj Petr jako pastýř postarat? Má mu snad sám přidělit nějakou funkci a pak ho kontrolovat, jak mu to jde? – Co všechno asi Petr svou otázkou mínil … „Pane, co bude s ním?“

„Jestliže chci, aby zůstal, dokud nepřijdu, co je ti do toho? Ty mě následuj!“ – Ježíšova odpověď Petrovi se rychle roznesla a vedla zřejmě ke spekulacím, že ten učedník nezemře. Že nezemře, dokud Pán nepřijde znovu. Jenže nyní, asi po 30 letech, druhý příchod Páně nenastal a mladá církev z toho byla rozpačitá. Evangelista však chce tu zmýlenou pověst vyloučit. Proto připomíná: Ježíš mu neřekl, že nezemře, nýbrž: „Jestliže chci, aby zůstal …“ „Zůstat“ neznamená „nezemřít“. I když se tento učedník podle tradice patrně dočkal vysokého věku a jeho paměť sahala až do Ježíšových dob, přece nakonec zemřel. Ale zároveň platí, že tu nějakým způsobem zůstává. Nejprve máme spolu s Petrem chápat, že Ježíšovo přání, aby tu milovaný učedník zůstal, je čistě jeho věcí. Že ne Petr, ale Vzkříšený sám se bude starat o to, aby v církvi, po celou dobu, dokud Pán nepřijde, byli takoví učedníci jako byl tento „milovaný“. Možná to vypadá záhadně. Ale když se nad tím zamyslíme, tak to pro nás záhada být nemusí.

První nápovědou bude jméno. „Milovaný“ žádné nemá. Petr má; dokonce jméno s historií: Šimon, syn Janův. Ale ten druhý je anonymní, a to zcela jistě záměrně. Již několikrát se objevil na scéně a vždy beze jména. Evangelista je zamlčel. Je tu jako ten, který miluje a je milován. To je jeho identifikace. Je nám tu představen nepřehlédnutelný model ideálního učedníka, v jistém smyslu věčného. Ne, že nikdy nezemře. Ale že do jeho modelu budou moci vstupovat další a další konkrétní křesťané, kteří mu budou podobní. Jeho originálnost vyniká právě ve srovnání s Petrem. Dva typy učedníků. Shodují se oba v tom, že Ježíše milovali a poznali jeho lásku vůči sobě. Oba jsou v církvi potřeba. Petr i tento milovaný beze jména. Zůstávají oba. Oba procházejí dějinami křesťanské církve. Jsou v ní i dnes. Má to tak být.

V čem je tedy problém? – Ne snad problém. Ale pozoru-hodnost. S typem apoštola Petra se jaksi vždycky počítalo. I my evangelíci – nemusíme mít přímo papeže, ale služebníky velkých jmen, hrdiny, o kterých se učíme v konfirmačním, či si je předcházíme, zveme do sborů, pyšníme se jimi, když vystoupí na obrazovce, atd. Ti tu přece jsou a víme o nich.

Ale církev by nebyla církví Kristovou, kdyby tu chyběli i ti druzí. Ti, jejichž jména nejsou v kronikách. V církvi je podle jména znají jen málokteří. Ale jsou tu. Tiše slouží. Jsou posly Kristovy lásky, garanty jeho díla v pravém slova smyslu. Od své osoby obracejí pozornost ke svému Pánu. K Pánu Ježíši, v němž poznali živého Boha a pochopili, co jeho dílo na kříži znamená lásku, která „nikdy nezaniká“, jak to v hymnu opěvoval apoštol. U těchto anonymních křesťanů jsme toho svědky. Snad je také znáte. Skoro každé sborové společenství na nich stojí. Když nikdo nepřijde, oni přijdou. Když nikdo nevzpomene na nemocného, oni vzpomenou. Když se nikdo nehlásí k nepopulární práci, oni už při ní stojí; bez řečí a bez stížností a ještě v dobré náladě. Často jim není svěřen žádný úřad. Ale právě oni, bezejmenní učedníci, doplňují ty Petry, dobré bratry s úctyhodnými jmény. A jen s nimi je společenství církve úplné.

„Jestliže chci, aby zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc.“ – A my můžeme jen potvrdit, že po dlouhá staletí Pán ve své církvi, i v docela malých sborech, vždy povolával takové učedníky a učednice. V tom smyslu je milovaný učedník věčný. Model jeho učednictví je propůjčován konkrétním lidem v každé době. Pokud bychom si nechali vyprávět od pamětníků, tak bychom se dověděli, že v církvi nenápadně byli, když žila na výsluní slávy ve společnosti. A byli oporou, i když byla pro Krista pronásledována a vyhlazována. Tiše sloužili a nesli tíhu dne s radostí, že jejich břemeno nadlehčuje Pán. On si takové povolává, dokud nepřijde znovu a nepřijme je do své náruče– asi jako první . Protože mezi lidmi oni bývají poslední. Ale nejsou docela bez povšimnutí. Již evangelista Jan psal, že za „milovaným učedníkem“ jako garantem zapsaného Ježíšova díla, stálo tehdy společenství bratří a sester, kteří si jej vážili. „To je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a který je zapsal; a my víme, že jeho svědectví je pravdivé.“

A tím se dostáváme k závěru, který však, jak jsme řekli na začátku, nemá konec. Předtím jsme o jednom závěru evangelia mluvili ve 20. kapitole. Tam jsme četli, že ve spisu jsou zapsána všechna Ježíšova znamení, která vedou k víře. „Tato zapsána jsou, abyste věřili.“ Má smysl se k nim vracet. Ale to není všechno. Činy Vzkříšeného v dějinách se nedají uzavřít do knih. Nestačilo by pro ně místo na světě. I dnes pro ně máme mít oči a uši otevřené. Bible nám pomáhá vnímat a setkávat se s Kristem i v současnosti. Na základě zapsaného pravdivého svědectví smíme hledat i v naší době jeho činy. Je jich mnoho. Opravdu by pro ně knihy nestačily. Evangelium se otevírá kupředu dějinami i celým světem. Má tedy smysl biblické knihy číst a nechat se jimi orientovat při hledání Kristových činů. Dovede-li nás to k lásce, k milování Pána Ježíše, tak jsme na cestě následování: Ať už jako známý Petr, nebo ten učedník beze jména. V Ježíšově srdci však jsou oba nezapomenutelně zapsáni. Závěr spisu se tak i naší generaci otvírá dál.

Modleme se. Pane náš, děkujeme, že se staráš o svou církev i dnes. Prosíme, dej abychom tě následovali plní lásky a vážili si těch, kteří nám jdou příkladem. Amen.